19. března 2021

S tetou Evou na faře - napsala Kateřina Pospíšilová

O čem má být „pestrý život“? O kontrastech, proměnách, vzestupech, pádech, nerovnostech a odbočkách, které se jednou - dříve nebo později - nějak vyhladí, spojí a dotvoří ten pomyslný kruh? Možná, snad...
V naší rodině představovala vrcholný soubor ostrých protikladů maminčina nevlastní sestra Eva. Byla to vysoká statná žena, modrooká, blond a zvučného hlasu. Na první pohled připomínala kypré kuchařky z prvorepublikových filmů, ale ve skutečnosti vystudovala Učitelský ústav v Jičíně a celý život učila matematiku a fyziku na základní škole. Měla manžela, zámečníka, těžkopádného, ale tolerantního a milujícího strejdu Jirku a taky dvě děti, Petra a Lenku, oba jen o malinko starší, než jsme já a můj bratr.
Pokud někdy moje maminka Zdeňka nabývala dojmu, že jsem některé z uložených domácích prací nevykonala dost důkladně nebo že nevěnuji dostatek pozornosti úklidu ve svém pokoji, používala jako prostředek psychologického nátlaku zákeřný odkaz na tetu: 
„To chceš dopadnout jako naše Eva?!?!“
Tato výhružka skrývala všechny nepředstavitelné možnosti, jakým směrem by se můj život mohl ubírat. Všechno proto, že domácnost tety Evy vypadala asi takto: v knihovně byly uloženy nejen knihy, ale také hromádky vypraného prádla určeného k vyžehlení, na to ale nikdy nedošlo; potom krabice s léky, kružítko, prázdná pouzdra na brýle a taky rozpracovaný rukáv nového svetru v doprovodu pletacích jehlic a balíku vlny. 
V parádním příborníku v jídelně bylo vystaveno několik kousků starožitného porcelánu, ale vypít z nich kávu, nebo čaj žádalo značné sebezapření, protože hrníčky u tety vždycky tak nějak divně lepily a vůbec celá její kuchyň pokrytá mastnými nánosy působila dojmem, že ji používá někdo s vadou zraku. V koupelně se pro změnu na stěnách vany usadily různobarevné obroučky, strukturou podobné písečným naplaveninám z druhohor. Eviny děti pobíhaly ve vytahaných ušmudlaných teplákách a děravých ponožkách, ale nic z toho nenarušovalo rodinnou pohodu, která u nich vládla. 
Ať si strejda oblékal montérky nebo slavnostní bílou košili, mohl si být jistý, že mu vždycky bude chybět nejméně jeden knoflík. Pamatuji si, jak zavrhnul nošení pásku u kalhot od obleku s tím, že: „Stejně nemá cenu ho tady hledat.“
Oproti zmíněným nedostatkům uměla ale teta Eva nádherně vyšívat a háčkovat. V každé místnosti měla rozložené košíky s bavlnkami, jehlami, vyšívacími bubínky a různě velké kusy ubrusových látek s předkreslenými vzory, které neskutečně rychle a přesně vyplňovala pestrobarevnými obrazy.
 
Když mi bylo 8 a bráchovi 14, teta Eva zatelefonovala k nám domů s nabídkou, že nás o letních prázdninách vezme na týden na jejich chalupu do Bílého Podolí, bude to prý zábava pro nás i pro její děti. Ani nevím, co to moji pořádkumilovnou a úzkostlivou maminku napadlo, ale souhlasila a na chalupu, spíš malý statek, nás dovezla. Tehdy asi moc nedomýšlela, jak bude pobyt probíhat a právě proto je můj život obohacen o několik nezapomenutelných zážitků.
Když jsme se s maminkou loučili s tím, že si pro nás příští neděli večer zase přijede, přispěchala teta s požadavkem: „Zdenóó, ale nech mi tady na ně nějaký peníze, přece je musím z něčeho živit, a co když budou něco chtít?“
Na dvoře, kde stála králíkárna, kurník a odkud vedla branka do sadu a zahrady, to znělo v rámci rodiny poněkud přehnaně, zejména když my jsme s sebou přivezli sekanou, španělské ptáčky a bábovku, ale moje vždy na vše připravená maminka přesto vtiskla Evě do ruky na tehdejší dobu neslýchaných 300 korun s dotazem, jestli to bude stačit. Eva spokojeně uložila peníze do kapsy zástěry, maminka odjela a prázdninové dobrodružství mohlo začít.
„Mládeži, běžte se vykoupat, u rybníka bude určitě plno dětí,“ vyhnala nás všechny teta hned první odpoledne. Nikdo se mě neptal, jak dobře umím plavat. Tak jsem se ten den statečně a pouze silou vůle vyhnula utonutí poté, co mě místní kluci pro zábavu shodili z vypůjčeného nafukovacího člunu do hloubky. Po návratu tetu nijak nepřekvapilo, že se mi u rybníka nelíbilo a dokonce ani nezjišťovala, proč.
Další dny probíhaly v duchu dětského řádění. Našli jsme partu kamarádů, postavili si na půdě stodoly úžasný bunkr z balíků slámy, válčili jsme v bahně u potoka, otrhávali sousedům hrachové lusky a teta o nás celé dny vlastně ani nevěděla. Dokonce ani ve chvíli, kdy nám předložila báječné meruňkové knedlíky, do kterých omylem přisypala místo cukru sůl. Petr s Lenkou si při konzumaci této pochoutky na nic nestěžovali, a tak ani my hosté jsme se neodvážili večeři kritizovat. Zůstalo jen u nedojedených talířů a váhavého mlčení. 
Nejbizarnější z příhod však měla teprve přijít.
Ještě dnes slyším ozvěnu Evina volání: „Tak mládeži, vyrážíme, ať stihneme autobus!“ 
Teta nám vlastně vůbec neřekla, proč a kam přesně jedeme, ale cesta autobusem do neznáma byla vzrušující. 
Po hodině kodrcání jsme vystoupili na náměstí v Golčově Jeníkově, teta se rozhlédla a zavelela, kudy dál. Petr s bráchou šli za ní a mezi sebou táhli velkou těžkou tašku, kterou jim přidělila. Procesí jsem uzavírala já s Lenkou, obě oblečené v letních šatečkách. O chvíli později jsme všichni stáli před otevřenými vraty římsko-katolického děkanství. 
„Chvála Kristu, paní Komárková, pojďte dál, pan farář už na vás čeká, taky říkal, abyste tady zůstala i na oběd ... Jéje, vy máte s sebou dětí ...!?“ vítala nás rozpačitě farní hospodyně.
Byla jsem ještě moc malá, nechápala všechny souvislosti, ale věděla jsem, že Eva chodívá na mši a ke zpovědi a že návštěva děkanství s tím asi nějak souvisí. Ukázalo se, že teta se nejen modlí, ale na vyžádání s obrovskou precizností vyšívá ozdobné přehozy a ubrusy do kostelů v celé farnosti – svoje dílo přivezla na děkanství v té obrovské tašce. 
Až o mnoho let později mi došlo, jak neotřelé a provokativní hobby Eva provozovala vzhledem k tomu, že byla učitelka základní školy a příběh spadá do normalizačních 80. let, kdy byl příklon k náboženství a duchovním hodnotám společensky nežádoucí.
Nevím, jak to hospodyně udělala, ale oběd stačil pro všechny. Pro Evu to hlavně znamenalo, že nemusela shánět hlavní jídlo dne pro nás čtyři. 
Po obědě následovala zdvořilá rozmluva s panem farářem a prezentace výšivek. My děti jsme se v neznámém prostředí děkanství necítily moc dobře, jenom tak naprázdno sedět a poslouchat svaté řeči nás moc nebavilo. 
Můj brácha se nudil,  a tak začal prozkoumávat zvláštní dřevěnou skříň. Pan farář prozradil, že jde o vzácné harmonium a patrně v domnění, že narazil na hudebně zdatného mladíka, mu dovolil na něj zahrát. Bratr skutečně hudební vzdělání měl, hrál tou dobou již 7 let na housle, ale ke klávesovým nástrojům nacházel cestu pouze během školních přestávek v učebně hudební výchovy, kdy chtěl zaujmout spolužačky. A tak se vzápětí ozvaly z otevřených oken děkanství mohutné tóny harmonia doprovázené velmi hlasitým popěvkem: „Máme doma kýbl bublin, nemusíme topit uhlím .... “ 
Paní hospodyně rázem zrůžověla v obličeji a pan farář taktně odvrátil další hudební produkci s tím, že už se stejně budeme muset rozloučit, protože jistě spěcháme na zpáteční autobus.
Vyrazili jsme do dusného pozdního odpoledne a teta nás opět překvapila, když naši autobusovou zastávku bez povšimnutí přešla a pokračovali jsme přes celé město. Teprve když jsme míjeli dopravní značku určující konec obce, jsme se dozvěděli další plán: 
„Takže mládeži, musíme se rozdělit, je nás moc, to by nás nikdo nevzal. Hoši, jděte kousek napřed a když něco pojede, budeme stopovat a uvidíme, komu dřív zastaví. Když vás někdo vezme a nejel by až k nám, tak se svezte aspoň do Vrd, pak si stopněte něco dalšího, nebo prostě dojdete pěšky. No, a já budu stopovat s děvčaty ... tak šup šup, zdrávi došli a sejdeme se doma.“
Postavila jsem se na krajnici a nesměle houpala pěstičkou se zvednutým palcem. Lenka se mi pochlubila, že jednou četla v časopise o filmovém trháku Smrt stopařek a nenapadlo ji nic lepšího, než mi příběh vyprávět. Potom jsme se po celý zbytek dne společně klepaly strachy. 
Projelo kolem nás mnoho aut, jedno z nich jsme v dálce zahlédly, jak přibrzdilo a naložilo kluky. My ženy jsme uspěly až o pár kilometrů chůze a dvě dešťové přeháňky dál. Naštěstí nám zastavil skutečný gentleman, který na tetiny afektované nářky o nespolehlivých autobusových linkách odpověděl tím, že nás za soumraku vyložil přímo před chalupou. 
Napínavý den však ještě nebyl u konce. 
Doma byl jenom strejda. Venku už byla tma a kluci nikde. 
Bezradně jsme čekali a děsili se, co všechno se jim mohlo cestou stát. Zoufalá a ustaraná Eva se slzami v očích zvažovala výpravu do telefonní budky, odkud chtěla vyhlásit celostátní pátrání a pořád opakovala: 
„Mně je to tak hrozně líto, kde chudáci kluci teďka asi jsou. Kdybych já blbec včera nekoupila nanuky, tak bych měla i na ten autobus zpátky.“
A tak nakonec vyšlo najevo, že teta nezvládá rodinné finance a její peněženka je úplně prázdná. Maminčiných 300 korun skončilo v konzumu, kde Evě smazali dluh a taky u sousedky, která jí půjčila na zálohu na elektřinu. 
Za to, co zbylo, nakupovala v týdnu a zaplatila cestu autobusem do Golčova Jeníkova. Potom doufala, že pan farář vyjádří uznání formou příspěvku na vyšívací bavlnky, ale ten zřejmě usoudil, že oběd pro pět lidí a boží vděk musí tetě stačit. Žádné peníze za výšivky jí nedal. Jako jediná možnost návratu zbyl autostop. 
Přesně ve chvíli, kdy byly odhaleny pravé důvody tohoto riskantního způsobu péče o svěřené děti, se otevřely dveře a utahaní, hladoví a zmoklí kluci vrazili do chalupy. Radostné vítání a nekonečné omílání jejich pouti, na které si stopli celkem čtyři auta, nebralo konce. 
Když pro nás potom v neděli přijela maminka, o přepravě stopem nepadlo ani slovo. Při vyzrazení totiž hrozilo, že by nás třeba o příštích prázdninách nechtěla na chalupu pustit. A to by byla velká škoda, protože u tety Evy nás zaručeně čekala ještě spousta dalších neobyčejných zážitků.

Také díky vzpomínkám na Evu jsem si postupem času uvědomila, že kde je někomu něco dáno, na opačné straně mu možná něco chybí, že každé plus je vyváženo nějakým mínusem. Jedinečnost lidského života se někdy projevuje v nečekaných sférách, lidé jsou různí a není nutné trvat na tom, že něco nějak MUSÍ být. Nemusí. 
Neumět si spočítat, jak vyjít s výplatou, přestože je někdo matematik, jezdit se čtyřmi dětmi stopem, nebo vyřvávat rock´n´roll na faře se u nás taky nepokládalo za přijatelné, ale jenom do té doby, než jsme to na vlastní kůži zažili.

Žádné komentáře:

Okomentovat