"Mami, co to je?"
"Krajíce chleba. Tataři měli zvyk, když šel muž z rodiny do války, žena nebo matka upekla chleba a dala muži ukousnout sousto z krajíce. Ten krajíc pak zabalila do bavlněného ubrousku a uschovala do návratu muže či syna. Krajíc byl víc než jídlo, byl příslibem věrnosti ženy a víry v to, že se milovaný muž vrátí domů k ohništi, kde byl chléb upečen. A nikdo se ho nesměl dotknout, i kdyby nic jiného k jídlu nebylo. Ty krajíce uchovávala pro tvého dědu, strýce Ibrahyma a Adehama.
"Krajíce chleba. Tataři měli zvyk, když šel muž z rodiny do války, žena nebo matka upekla chleba a dala muži ukousnout sousto z krajíce. Ten krajíc pak zabalila do bavlněného ubrousku a uschovala do návratu muže či syna. Krajíc byl víc než jídlo, byl příslibem věrnosti ženy a víry v to, že se milovaný muž vrátí domů k ohništi, kde byl chléb upečen. A nikdo se ho nesměl dotknout, i kdyby nic jiného k jídlu nebylo. Ty krajíce uchovávala pro tvého dědu, strýce Ibrahyma a Adehama.
Bohužel se nikdo pro svůj krajíc nevrátil. Zahynuli ve válce. Bránili zem a domy jim neznámých rodin a svůj dům bohužel neuchránili. Babička prosila, aby ji položili krajíce a růži do rakve. Možná tam, kam odchází, potká své milované. Teď už víš, proč byl ten růžový keř pro ni tak drahý. Byl ze země, kde milovala tvého dědu, kde se narodily její děti. A krajíc chleba byla jediná věc, které se dotkli manžel a synové před odchodem do války.
V květnu roku 1944 byl vymazán celý předchozí život tvé babičky. Ale krajíce chleba znamenaly, že nikdy neztratila víru v návrat muže a synů, i když musela změnit příjmení manžela.
Byla Zejnab Abilova a stala se z ní Fatima Musina."
4 hodiny po půlnocí 18. května 1944, Krym.
Zejnab s mladším synem a dcerou, tak jak i sousedé z ulice, čekali na rozkazy lidí v uniformě NKVD. V hlavě každého kolují myšlenky: proč musí opustit domov narychlo, nečekaně."Žádné kufry, jen tašku s jídlem a věcmi do 4 kil. A nesmíte mít u sebe nože, nůžky, žiletky." Tak zněl rozkaz velitele oddílu. Na hromadě ležely kufry, šicí stroje, matrace, polštáře všechno to co patřilo k zakázaným věcem. Proč si nesměli vzít víc než 4. kila zavazadla, proč si nesměli vzít šicí stroj, nůžky, nože, žiletky, oblečení? Co se děje? Proč na ně nadávají.
"Zrádci, nepřátelé lidu, smradlaví Tataři." Co komu udělali ženy, děti, bezmocní starci a invalidé ,kteří se vrátili z fronty? A proč mezi nimi nejsou sousedé Rusové, Ukrajinci, vrtalo v hlavách vyděšeného davu. Zejnab objímala dceru a syna. Nebyl čas se obout, stáli v pantoflích. Na sbalení dostali 15 minut. Sebrali jen to, co stihli, co jim bylo drahé. Dcera Nurgul měla aktovku s knihami a diplomem o ukončení vysoké pedagogické školy. Na krku syna Al Iskandera visel foťák a v plátěné tašce fotoalbum a různé klučičí věci. Zejnab tiskla kabelku s dokumenty, dopisy od manžela , dluhopisy na pomoc vlasti v období války a trochu jídla na neznámou cestu. Strach a různé zlé předtuchy ji odřízly od skutečnosti. Jakoby oslepla a ztratila sluch, jen víc a víc objímala děti, chtěla je chránit ve svém náručí od té hrůzy kolem. Prudké škubnutí ji probralo. Velká ruka vojáka strhla synovi foťák.
"Neberte mi foťák, je to dárek od táty! On je na frontě."
"Žádné fotky, a tvůj taťka asi pomáhal okupantům, jako všichni Tataři, a na žádné frontě nebyl."
"To není pravda, můj táta je hrdina, má medaili a nejvyšší vyznamenání "Hrdina Sovětského Svazu". Počkejte, až se vrátí, zabije vás."
Těžká pěst svalila Al Iskandera na zem. Příkrost slov pobouřila Zejnab, bohužel nestihla tomu chlapovi vynadat nebo sebrat foťák, nebo vrátit úder, jen bezmocně padla na kolena vedle syna ve snaze mu pomoci . V tu chvíli dceru vlekl ke korbě náklaďáku druhý voják. Zejnab nevěděla jak tomu zabránit jen křičela: "Nechte moje dítě, neberte mi dceru!"
Všechno bylo zbytečné, nikdo ji nevnímal, ani sousedé se nesnažili pomoct její dceři. Každý se bál sám o sebe. Na nádraží, kam svezli národ, u dobytčích vagonů čekali na ně další vojáci.
"Do vagonů!" rozlehl se nad hlavami lidí rozkaz z amplionu. Lidé strnuli, zmlkli. V tom neskutečném tichu bylo slyšet jen soptění lokomotivy a volající hlas v amplionu:
"Na co čekáte, pohyb, pohyb!"
Jako hrom rozbil ticho hlas vedle: "Dobytku dobytčí doprava, co jste si mysleli, že vás povezou první třídou. Příliš moc pocty zrádcům."
Dav nereptal, jejich kroky a sotva slyšitelný dech připomínal šelest stromů a žalostivý pláč kojenců a malých dětí jako hlas raněného ptáka se vznášel nad nimi. Lidé pokorně lezli do vagonů, bez reptání, bez naděje, ,tiše jak padají na podzim ze stromů uschlé listy. Ve voze bylo tolik známých i neznámých lidí, že mohli jen stát nebo sedět se skrčenýma nohama. Všichni byli Tataři. Teprve teď Zejnab došlo, proč před nedávnem prováděli sčítání lidu, a kladli důraz na národní příslušnost. Vlak jel bez zastávky dva dny. Vůz se plnil sténáním, pláčem dětí, modlitbou starců. Ostrý zápach moči, železná příchuť menstruační krve a těžký zápach potu ztěžoval dýchání, . Ženy se ostýchavě snažily schovat zakrvavené šaty, chlapi odvraceli oči, aby je neuváděli do rozpaků. Lidé se styděli, že všechny potřeby museli vykonávat vedle cizích žen, děti. Ta obyčejná vůně života zkoncentrovaná v malém prostoru zabíjela. Vedle sebe jeli na východ mrtví i živí. K zápachu života se vplížil nasládlý pach smrti. Na první zastávce, se s rachotem otevřely brány vozů.
"Vystupovat!" neslo se podél vlakové soupravy. Prudkým náporem kyslíku lidé omdlévali a padali u trati, nohy od nehybného sezení ztuhly. Mozek byl hladem a žízní zakalen.
"Hej, Tataři, běžte se napít, tam je napajedlo. Fuj, to je smrad."
Lidé lezli po kolenou, málokdo byl schopen k vodě jít. A ti, kteří už byli u pramene, do sebe netrpělivě strkali. Žízeň nemá stud, žízeň neslyší, žízeň je hluchá, nedočkavá. Jen kulka ji může zastavit.
Pár výstřelu postavilo ty, kteří strkali jeden do druhého ve snaze se dostat k životodárné vodě do fronty. Jen Zejnab běhala od vagonu k vagonu a volala dceru. Strach o dceru byl větší než žízeň. Nikdo se jí neozval. Vrátila se ke svému vagonu. Al Iskander čekal na matku, z dlaní voda po kapkách stékala na zem. Oči prosily matku "napij se", a jeho tváře byly kulaté jak tváře křečka. Zejnab vděčně přitiskla rty ke dlaním syna, napila se, a políbila je. Al Iskander ukázal na své rty a matka teprve teď pochopila, jaký poklad se skrývá v napnutých tvářích. Všichni se vody napít nestihli. Jak surově, jak zlomyslně zazněl známý rozkaz: "Do vagonů!" To, co uviděli lidé po návratu, bylo hrůzostrašné. Oči mrtvých se nehybně dívaly na pozůstalé. Když seděli vedle, cítili jen zápach a chlad mrtvých těl. Netušili, že pohled do očí, obzvlášť do prázdných, nehybných oči vyvolá děsivou úzkost. Na pláč a žal nezbylo ani sil ani čas.
"Co čumíte, vyhazujte mrtvoly. Bude víc místa." Urážlivě poznamenal někdo z doprovodu. Shrbený stařec šel k vojákovi. "Dovolte nám pohřbít nebožtíky."
Místo odpovědí zazněl výstřel. Kulka zastavila starce s prosebně sepjatýma rukama ve vzduchu.
"Jsem zvědav, kdo pohřbí teb, starče? Řekli jsme vám vyhazovat, nemáme čas kopat hroby!" Mrtvoly padaly na zem... Zem byla pokryta zelenou trávou a hořkosladkým šedým pelyňkem. Zejnab se v duchu modlila, prosila milosrdného Boha, aby nesoudil nebožtíky za nedůstojný příchod do jeho království. Vlak se rozjel. Někteří pozůstalí tupě upřeli svůj zrak do podlahy, nikdo nekřičel, nikdo neplakal, beznaděj jim sebrala veškerou silu. Čím dál jeli na východ, mrtvých přibývalo víc a víc. Místa ve vozu přibývalo, ale prázdnota v duší byla nepoměrně větší. Prostor bez lidí ztrácí smysl, pojem velikosti bez člověka nic neznamená. Zejnab běžela na každé zastávce od vagonu k vagonu a volala dceru: "Nurgul, Nurgul!"
Možná na minulé zastávce dcera neslyšela volání matky. I tentokrát jí nikdo neodpovídal. Jméno pro Krymské Tatary bylo vzácné, jak sama dcera pro Zejnab . Kde jsi, moje holčičko, kde jsi děvčátko, myslela Zejnab.
Ta bolest, co hlodala v jejím srdci, byla horší než bolest porodní. Tehdy před dvaceti čtyřmi roky věděla, když se narodí dítě, bolest zmizí a přinese radost. Ale jak dlouho bude nosit bolest ztráty? Kdo ji odpoví? Ne, nesmí umřít, musí najít dceru, v tom vlaku ji nenašla, možná ji najde někde jinde. Musí utéct. Horečnatě přemýšlela jak to udělat.
Příležitost nastala záhy. Vlak se zastavil. Brána se otevřela. Jas makového pole oslnil nejen vězněné, ale i věznitelé. Vojáci se v zapomenutí vrhli do květin rudých jako krev. Trhali jak pominutí až jim zrudly ruce. Kdo by od nich čekal takovou bujnou radost? Jen ten, kdo nuceně opustil domov, prožíval tu krásu mlčky, díval se na rudé květy, aby si ten obraz v sobě zachoval. Makové pole bylo symbolem bezstarostného a šťastného života, který se už nikdy nevrátí. Zejnab ležela v záplavě květů a šeptala: "Synku, vydrž, miláčku dělej také mrtvého, jako já." A v duchu si myslela: "Díky tobě, makové pole, díky, že jsi rozptýlilo pozornost dozorců."
Znovu zazněl rozkaz vyhodit mrtvé. Na Zejnab a syna padala bezvládná těla známých z vagonu. Rachot bran odezněl. Bylo jen slyšet, jak se vlak pomalu rozjíždí a jak nabírá rychlost. Kola vlaku rytmicky zadrncala po kolejích a černý kouř železného monstra zmizel v dáli. Zejnab odhrnula těla nebožtíků a odtáhla syna dál od nich. Čerstvý májový vítr vrhl do smradem otrávených plic. Kdo by pomyslel, že životodárný kyslík skolí člověka do mdlob. Nevěděla, jak dlouho bezvládně ležela mezi máky, ale ucítila, jak jí jemné lístky květů hladily ruce a tváře a tiše šeptaly do ouška soucitná neslyšitelná slova, jak umí mluvit jen příroda. Nakonec se jí zdálo, že slyší hlas svého manžela.
"Jsem tu, miláčku, má milovaná květinko. Jsem tu, tvůj Achmed."
Teplé chvějící se rty se něžně dotkly úst Zejnab. Všechno bylo jako v dalekém mládí, jako první polibek, který ji unášel někam do neznámého, ale dlouho očekávaného snu. Pohlazení otce a matky vždy uklidnilo, ukonejšilo a dávalo pocit bezpečí. Ale pohlazení Achmeda bylo jiné. Nikdy dříve pohlazení neotevřelo tolik neznámých pocitů. Co se to stalo s jejím tělem? Chvělo se a toužebně tulilo k tělu Achmeda, které vonělo slunečním teplem. Na chvíli se jejich oči střetly. V jeho očích nebyl ten dobře známý veselý, jiskřivý pohled, v tom pohledu bylo něco záhadného, vzrušujícího. Byla v tom otázka a odpověď zároveň: "Miluješ mne, chceš být má ? Já tě milují až do konce života!"
Její roztoužené tělo necítilo bolest, cítila jen to, že vstupuje do ní něco, co patří milovanému a teď patří jí. A ten okamžik štěstí ji vznáší někam vysoko, až ke hvězdám. První a jediné dceři dali jméno Nurgul - Jas květin. Na památku toho prvního milování v makovém poli. Ze vzpomínek na dceru jí celým tělem projela prudká vlna bolesti a sevřela jí srdce. Křičela, ten křik vzýval k nebi. "Kde, kde je má dcera, odpověz!?"
Al Iskander, vystrašený křikem matky, plakal a zlobně trhal květy jak pominutý. Zejnab procitla, vyděsil ji zlobný výraz syna. "Iskander, dušičko moje, netrhej květy, ty za náš smutek nemůžou, pojď ke mně, pojď, promiň mi ten křik." Ruce syna, obarvené makovým květem, objaly matku, aby nalezly útěchu a matka ho tiskla tak, jakoby objímala celou svou rodinu. Sluneční teplo unavilo matku a syna, zachránce spánek je ukolébal.
Zejnab skrz sen uslyšela těžké kroky.
Otevřela oči a nad ní stal obrovský chundelatý pes s kupírovanýma ušima a ocasem. Vedle něho chlap s lopatou, o kterou se opíral. Hnědé oči se dívaly udiveně. Vždyť dnes nachází podél trati jen těla mrtvých, ale že uvidí živou duši Kudajbergen nečekal. Neptal se na nic. Jen posunkem hlavy ji pozval za sebou. Strach kupodivu Zejnab neměla, v tom silném a vysokém chlapovi bylo něco uklidňujícího, důvěryhodného. Nedaleko od trati v rovné stepi Zejnab uviděla čerstvé hroby. Pochopila, proč ten chlap má lopatu. Ten člověk byl asi poslán samým Bohem, aby důstojně pochoval zesnulé a zachránil život jí a synovi. Jeho jméno Kudajbergen znělo v kazašském jazyce jako Bohem daný.
Kudajbergen, věděl, co znamená, když tě prohlásí kulakem, zrádcem, nepřítelem národa a vlasti. Jeho rodině po revoluce zkonfiskovali komunisti veškerý majetek, a celá rodina byla vystěhovaná na Sibiř. Kudajbergena zachránil bývalý pastevec, prohlásil ho za sirotka. I válka nechala po sobě památku. Střepina blízko páteře, kterou chytil na frontě, hrozila mu každý den tím, že skončí navždy nehybný. A zachránil ho od smrtí chirurg Krymský Tatar. Chápal, že pro záchranu života krymčanky nestačí dát jí jídlo a přístřeší. Proto vymyslel historku, a po návratu domů ji Kudajbergen představil jako manželku bratrance, který se kdysi odstěhoval do Ruska a tam se oženil s Tatarkou. Bratranec zahynul a jeho žena přišla k němu pro pomoc. Papíry po cestě ztratila. Jestli tomu lidé ve stanici věřili nebo ne nikdo neví, ale normální lidský soucit jím napověděl: Věřte a věřili. Domovní prohlídky NKVD nebyly vzácnosti. Proto ten samý den občanka Zejnab a rodný list Iskandera zkončily v plamenech pece. V nových dokumentech bylo cizí jméno neznámého muže, národnosti - Kazach, který již před dvěma roky padl na frontě. A tak posmrtně zachránil život jí i synovi.
Opadaly listy květů, zelené makovice začaly žloutnout a schnout a Zejnab po každé, když se blížil vlak z jihu nebo západu, běžela se synem hledat mezí pasažéry svou dceru. Jen když sníh ukryl pole, pochopila, že je dcera dávno někde jinde, možná na Sibiři, možná v Uzbekistánu. Až přijde konec války určitě ji najde. Zatím každý večer brala do ruky tři krajíce chleba a prosila manžela o odpouštění, že změnila příjmení, a modlila se, aby se všichni k ní vrátili. Přišel ten dlouho očekávaný den - konec války. Naděje oživla v srdci každého, kdo čekal na návrat mužů či synů. Iskander seděl zadumaný a najednou se zeptal Zejnab. "Mami a jak nás najde táta, brachové a Nurgul, když neví, že teď se jmenujeme Musiny." Nevěděla, co odpovědět. Sama se tím trápila, vyčítala si, že zradila manžela. Utěšovala se jen tím, že zachránila sobě a synovi život, aby našla dceru a podala svým milovaným ty tři suché krajíce chleba.
Rodina Kudajbergena si Zejnab oblíbila. Byla trpělivá a pracovitá, znala hodně věcí, o kterých v té malé železniční stanici neměl tušení. Ona se naopak divila, že je kolem tolik nepoužité půdy. Poprosila Kudajbergena, aby dovezl z města semena tykve, vodního melounu a zeleniny. Jídlo ve stepi bylo pořad stejné: maso, mléko, sušený tvaroh a chléb, i toho v době války bylo poskromnu. Většina potravin šla na frontu. Děti malé železniční stanice, kdy zřídka zastavoval vlak, aby doplnil vodu pro lokomotivu, s elánem pomáhali sázet, zalévat rostliny a plít.
Každý den netrpělivě čekali na nový výhonek a informovali Zejnab o každém lístečku rostlin, a každý den se ptali, kdy už budou jíst melouny a rajčata. Jakmile se ženy dozvěděly, že Zejnab umí šít, donesli šicí stroj a látky na oděvy. Většinou přinášely nošené kabáty, kalhoty a šaty na přešití, či dokonce vybledlé zimní kabáty musela obrátit, rub se stal lícem a kabát byl jak nový. Platili jídlem a většinou jen dobrým slovem. Jednou jí školní uklízečka donesla látku na kalhoty pro svého syna. Byla to nebělená bavlna. Zejnab rozložila látku a našla na ní kousek nějakého papíru. Byl to kousíček mapy, kousíček něčí země, jen kousíček velkého světa. Celý svět teď konči na zadku malého kluka, myslela. Ženu nesoudila, co byl pro ni celý svět, když syn měl holý zadek. Bylo smutné, že si dítě obleče kalhoty, a vůbec nepozná, kde se nachází Evropa, Afrika a jiné země. Snad to nebyla poslední mapa ve škole. Pak viděla, jak klučina jásal, že má konečně v čem jít poprvé do školy a sdílela s ním jeho radost. Opravdu, co je celý svět proti radostí jednoho kluka. Pracovala zarputile, aby zapomněla na ponížení, na strach o blízké. Jen když ji opouštěly síly bezvládně padala do postele, ale strašidelná vidění ji rušily z krátkého spánku. Sotva si všimla, že je Iskander celý den pryč.
Zastaví se na jídlo a znova zmizí. Později se dozvěděla, že organizoval Timurovský oddíl, který se staral o zeleninové pole, pomáhal s doučováním dětí a hlavně, ten oddíl pomáhal těm, kteří ztratili někoho ve válce. Byla pyšná a ráda, že neztratíl chuť žít a rozdávat lidem naději. Ten můj klučina je celý Achmed. Kdy se už vrátí k nám a bude také pyšný na Iskandera. Myslela Zejnab a s větším úsilím se vrhla do práce.
Byla Zejnab Abilova a stala se z ní Fatima Musina."
4 hodiny po půlnocí 18. května 1944, Krym.
Zejnab s mladším synem a dcerou, tak jak i sousedé z ulice, čekali na rozkazy lidí v uniformě NKVD. V hlavě každého kolují myšlenky: proč musí opustit domov narychlo, nečekaně."Žádné kufry, jen tašku s jídlem a věcmi do 4 kil. A nesmíte mít u sebe nože, nůžky, žiletky." Tak zněl rozkaz velitele oddílu. Na hromadě ležely kufry, šicí stroje, matrace, polštáře všechno to co patřilo k zakázaným věcem. Proč si nesměli vzít víc než 4. kila zavazadla, proč si nesměli vzít šicí stroj, nůžky, nože, žiletky, oblečení? Co se děje? Proč na ně nadávají.
"Zrádci, nepřátelé lidu, smradlaví Tataři." Co komu udělali ženy, děti, bezmocní starci a invalidé ,kteří se vrátili z fronty? A proč mezi nimi nejsou sousedé Rusové, Ukrajinci, vrtalo v hlavách vyděšeného davu. Zejnab objímala dceru a syna. Nebyl čas se obout, stáli v pantoflích. Na sbalení dostali 15 minut. Sebrali jen to, co stihli, co jim bylo drahé. Dcera Nurgul měla aktovku s knihami a diplomem o ukončení vysoké pedagogické školy. Na krku syna Al Iskandera visel foťák a v plátěné tašce fotoalbum a různé klučičí věci. Zejnab tiskla kabelku s dokumenty, dopisy od manžela , dluhopisy na pomoc vlasti v období války a trochu jídla na neznámou cestu. Strach a různé zlé předtuchy ji odřízly od skutečnosti. Jakoby oslepla a ztratila sluch, jen víc a víc objímala děti, chtěla je chránit ve svém náručí od té hrůzy kolem. Prudké škubnutí ji probralo. Velká ruka vojáka strhla synovi foťák.
"Neberte mi foťák, je to dárek od táty! On je na frontě."
"Žádné fotky, a tvůj taťka asi pomáhal okupantům, jako všichni Tataři, a na žádné frontě nebyl."
"To není pravda, můj táta je hrdina, má medaili a nejvyšší vyznamenání "Hrdina Sovětského Svazu". Počkejte, až se vrátí, zabije vás."
Těžká pěst svalila Al Iskandera na zem. Příkrost slov pobouřila Zejnab, bohužel nestihla tomu chlapovi vynadat nebo sebrat foťák, nebo vrátit úder, jen bezmocně padla na kolena vedle syna ve snaze mu pomoci . V tu chvíli dceru vlekl ke korbě náklaďáku druhý voják. Zejnab nevěděla jak tomu zabránit jen křičela: "Nechte moje dítě, neberte mi dceru!"
Všechno bylo zbytečné, nikdo ji nevnímal, ani sousedé se nesnažili pomoct její dceři. Každý se bál sám o sebe. Na nádraží, kam svezli národ, u dobytčích vagonů čekali na ně další vojáci.
"Do vagonů!" rozlehl se nad hlavami lidí rozkaz z amplionu. Lidé strnuli, zmlkli. V tom neskutečném tichu bylo slyšet jen soptění lokomotivy a volající hlas v amplionu:
"Na co čekáte, pohyb, pohyb!"
Jako hrom rozbil ticho hlas vedle: "Dobytku dobytčí doprava, co jste si mysleli, že vás povezou první třídou. Příliš moc pocty zrádcům."
Dav nereptal, jejich kroky a sotva slyšitelný dech připomínal šelest stromů a žalostivý pláč kojenců a malých dětí jako hlas raněného ptáka se vznášel nad nimi. Lidé pokorně lezli do vagonů, bez reptání, bez naděje, ,tiše jak padají na podzim ze stromů uschlé listy. Ve voze bylo tolik známých i neznámých lidí, že mohli jen stát nebo sedět se skrčenýma nohama. Všichni byli Tataři. Teprve teď Zejnab došlo, proč před nedávnem prováděli sčítání lidu, a kladli důraz na národní příslušnost. Vlak jel bez zastávky dva dny. Vůz se plnil sténáním, pláčem dětí, modlitbou starců. Ostrý zápach moči, železná příchuť menstruační krve a těžký zápach potu ztěžoval dýchání, . Ženy se ostýchavě snažily schovat zakrvavené šaty, chlapi odvraceli oči, aby je neuváděli do rozpaků. Lidé se styděli, že všechny potřeby museli vykonávat vedle cizích žen, děti. Ta obyčejná vůně života zkoncentrovaná v malém prostoru zabíjela. Vedle sebe jeli na východ mrtví i živí. K zápachu života se vplížil nasládlý pach smrti. Na první zastávce, se s rachotem otevřely brány vozů.
"Vystupovat!" neslo se podél vlakové soupravy. Prudkým náporem kyslíku lidé omdlévali a padali u trati, nohy od nehybného sezení ztuhly. Mozek byl hladem a žízní zakalen.
"Hej, Tataři, běžte se napít, tam je napajedlo. Fuj, to je smrad."
Lidé lezli po kolenou, málokdo byl schopen k vodě jít. A ti, kteří už byli u pramene, do sebe netrpělivě strkali. Žízeň nemá stud, žízeň neslyší, žízeň je hluchá, nedočkavá. Jen kulka ji může zastavit.
Pár výstřelu postavilo ty, kteří strkali jeden do druhého ve snaze se dostat k životodárné vodě do fronty. Jen Zejnab běhala od vagonu k vagonu a volala dceru. Strach o dceru byl větší než žízeň. Nikdo se jí neozval. Vrátila se ke svému vagonu. Al Iskander čekal na matku, z dlaní voda po kapkách stékala na zem. Oči prosily matku "napij se", a jeho tváře byly kulaté jak tváře křečka. Zejnab vděčně přitiskla rty ke dlaním syna, napila se, a políbila je. Al Iskander ukázal na své rty a matka teprve teď pochopila, jaký poklad se skrývá v napnutých tvářích. Všichni se vody napít nestihli. Jak surově, jak zlomyslně zazněl známý rozkaz: "Do vagonů!" To, co uviděli lidé po návratu, bylo hrůzostrašné. Oči mrtvých se nehybně dívaly na pozůstalé. Když seděli vedle, cítili jen zápach a chlad mrtvých těl. Netušili, že pohled do očí, obzvlášť do prázdných, nehybných oči vyvolá děsivou úzkost. Na pláč a žal nezbylo ani sil ani čas.
"Co čumíte, vyhazujte mrtvoly. Bude víc místa." Urážlivě poznamenal někdo z doprovodu. Shrbený stařec šel k vojákovi. "Dovolte nám pohřbít nebožtíky."
Místo odpovědí zazněl výstřel. Kulka zastavila starce s prosebně sepjatýma rukama ve vzduchu.
"Jsem zvědav, kdo pohřbí teb, starče? Řekli jsme vám vyhazovat, nemáme čas kopat hroby!" Mrtvoly padaly na zem... Zem byla pokryta zelenou trávou a hořkosladkým šedým pelyňkem. Zejnab se v duchu modlila, prosila milosrdného Boha, aby nesoudil nebožtíky za nedůstojný příchod do jeho království. Vlak se rozjel. Někteří pozůstalí tupě upřeli svůj zrak do podlahy, nikdo nekřičel, nikdo neplakal, beznaděj jim sebrala veškerou silu. Čím dál jeli na východ, mrtvých přibývalo víc a víc. Místa ve vozu přibývalo, ale prázdnota v duší byla nepoměrně větší. Prostor bez lidí ztrácí smysl, pojem velikosti bez člověka nic neznamená. Zejnab běžela na každé zastávce od vagonu k vagonu a volala dceru: "Nurgul, Nurgul!"
Možná na minulé zastávce dcera neslyšela volání matky. I tentokrát jí nikdo neodpovídal. Jméno pro Krymské Tatary bylo vzácné, jak sama dcera pro Zejnab . Kde jsi, moje holčičko, kde jsi děvčátko, myslela Zejnab.
Ta bolest, co hlodala v jejím srdci, byla horší než bolest porodní. Tehdy před dvaceti čtyřmi roky věděla, když se narodí dítě, bolest zmizí a přinese radost. Ale jak dlouho bude nosit bolest ztráty? Kdo ji odpoví? Ne, nesmí umřít, musí najít dceru, v tom vlaku ji nenašla, možná ji najde někde jinde. Musí utéct. Horečnatě přemýšlela jak to udělat.
Příležitost nastala záhy. Vlak se zastavil. Brána se otevřela. Jas makového pole oslnil nejen vězněné, ale i věznitelé. Vojáci se v zapomenutí vrhli do květin rudých jako krev. Trhali jak pominutí až jim zrudly ruce. Kdo by od nich čekal takovou bujnou radost? Jen ten, kdo nuceně opustil domov, prožíval tu krásu mlčky, díval se na rudé květy, aby si ten obraz v sobě zachoval. Makové pole bylo symbolem bezstarostného a šťastného života, který se už nikdy nevrátí. Zejnab ležela v záplavě květů a šeptala: "Synku, vydrž, miláčku dělej také mrtvého, jako já." A v duchu si myslela: "Díky tobě, makové pole, díky, že jsi rozptýlilo pozornost dozorců."
Znovu zazněl rozkaz vyhodit mrtvé. Na Zejnab a syna padala bezvládná těla známých z vagonu. Rachot bran odezněl. Bylo jen slyšet, jak se vlak pomalu rozjíždí a jak nabírá rychlost. Kola vlaku rytmicky zadrncala po kolejích a černý kouř železného monstra zmizel v dáli. Zejnab odhrnula těla nebožtíků a odtáhla syna dál od nich. Čerstvý májový vítr vrhl do smradem otrávených plic. Kdo by pomyslel, že životodárný kyslík skolí člověka do mdlob. Nevěděla, jak dlouho bezvládně ležela mezi máky, ale ucítila, jak jí jemné lístky květů hladily ruce a tváře a tiše šeptaly do ouška soucitná neslyšitelná slova, jak umí mluvit jen příroda. Nakonec se jí zdálo, že slyší hlas svého manžela.
"Jsem tu, miláčku, má milovaná květinko. Jsem tu, tvůj Achmed."
Teplé chvějící se rty se něžně dotkly úst Zejnab. Všechno bylo jako v dalekém mládí, jako první polibek, který ji unášel někam do neznámého, ale dlouho očekávaného snu. Pohlazení otce a matky vždy uklidnilo, ukonejšilo a dávalo pocit bezpečí. Ale pohlazení Achmeda bylo jiné. Nikdy dříve pohlazení neotevřelo tolik neznámých pocitů. Co se to stalo s jejím tělem? Chvělo se a toužebně tulilo k tělu Achmeda, které vonělo slunečním teplem. Na chvíli se jejich oči střetly. V jeho očích nebyl ten dobře známý veselý, jiskřivý pohled, v tom pohledu bylo něco záhadného, vzrušujícího. Byla v tom otázka a odpověď zároveň: "Miluješ mne, chceš být má ? Já tě milují až do konce života!"
Její roztoužené tělo necítilo bolest, cítila jen to, že vstupuje do ní něco, co patří milovanému a teď patří jí. A ten okamžik štěstí ji vznáší někam vysoko, až ke hvězdám. První a jediné dceři dali jméno Nurgul - Jas květin. Na památku toho prvního milování v makovém poli. Ze vzpomínek na dceru jí celým tělem projela prudká vlna bolesti a sevřela jí srdce. Křičela, ten křik vzýval k nebi. "Kde, kde je má dcera, odpověz!?"
Al Iskander, vystrašený křikem matky, plakal a zlobně trhal květy jak pominutý. Zejnab procitla, vyděsil ji zlobný výraz syna. "Iskander, dušičko moje, netrhej květy, ty za náš smutek nemůžou, pojď ke mně, pojď, promiň mi ten křik." Ruce syna, obarvené makovým květem, objaly matku, aby nalezly útěchu a matka ho tiskla tak, jakoby objímala celou svou rodinu. Sluneční teplo unavilo matku a syna, zachránce spánek je ukolébal.
Zejnab skrz sen uslyšela těžké kroky.
Otevřela oči a nad ní stal obrovský chundelatý pes s kupírovanýma ušima a ocasem. Vedle něho chlap s lopatou, o kterou se opíral. Hnědé oči se dívaly udiveně. Vždyť dnes nachází podél trati jen těla mrtvých, ale že uvidí živou duši Kudajbergen nečekal. Neptal se na nic. Jen posunkem hlavy ji pozval za sebou. Strach kupodivu Zejnab neměla, v tom silném a vysokém chlapovi bylo něco uklidňujícího, důvěryhodného. Nedaleko od trati v rovné stepi Zejnab uviděla čerstvé hroby. Pochopila, proč ten chlap má lopatu. Ten člověk byl asi poslán samým Bohem, aby důstojně pochoval zesnulé a zachránil život jí a synovi. Jeho jméno Kudajbergen znělo v kazašském jazyce jako Bohem daný.
Kudajbergen, věděl, co znamená, když tě prohlásí kulakem, zrádcem, nepřítelem národa a vlasti. Jeho rodině po revoluce zkonfiskovali komunisti veškerý majetek, a celá rodina byla vystěhovaná na Sibiř. Kudajbergena zachránil bývalý pastevec, prohlásil ho za sirotka. I válka nechala po sobě památku. Střepina blízko páteře, kterou chytil na frontě, hrozila mu každý den tím, že skončí navždy nehybný. A zachránil ho od smrtí chirurg Krymský Tatar. Chápal, že pro záchranu života krymčanky nestačí dát jí jídlo a přístřeší. Proto vymyslel historku, a po návratu domů ji Kudajbergen představil jako manželku bratrance, který se kdysi odstěhoval do Ruska a tam se oženil s Tatarkou. Bratranec zahynul a jeho žena přišla k němu pro pomoc. Papíry po cestě ztratila. Jestli tomu lidé ve stanici věřili nebo ne nikdo neví, ale normální lidský soucit jím napověděl: Věřte a věřili. Domovní prohlídky NKVD nebyly vzácnosti. Proto ten samý den občanka Zejnab a rodný list Iskandera zkončily v plamenech pece. V nových dokumentech bylo cizí jméno neznámého muže, národnosti - Kazach, který již před dvěma roky padl na frontě. A tak posmrtně zachránil život jí i synovi.
Opadaly listy květů, zelené makovice začaly žloutnout a schnout a Zejnab po každé, když se blížil vlak z jihu nebo západu, běžela se synem hledat mezí pasažéry svou dceru. Jen když sníh ukryl pole, pochopila, že je dcera dávno někde jinde, možná na Sibiři, možná v Uzbekistánu. Až přijde konec války určitě ji najde. Zatím každý večer brala do ruky tři krajíce chleba a prosila manžela o odpouštění, že změnila příjmení, a modlila se, aby se všichni k ní vrátili. Přišel ten dlouho očekávaný den - konec války. Naděje oživla v srdci každého, kdo čekal na návrat mužů či synů. Iskander seděl zadumaný a najednou se zeptal Zejnab. "Mami a jak nás najde táta, brachové a Nurgul, když neví, že teď se jmenujeme Musiny." Nevěděla, co odpovědět. Sama se tím trápila, vyčítala si, že zradila manžela. Utěšovala se jen tím, že zachránila sobě a synovi život, aby našla dceru a podala svým milovaným ty tři suché krajíce chleba.
Rodina Kudajbergena si Zejnab oblíbila. Byla trpělivá a pracovitá, znala hodně věcí, o kterých v té malé železniční stanici neměl tušení. Ona se naopak divila, že je kolem tolik nepoužité půdy. Poprosila Kudajbergena, aby dovezl z města semena tykve, vodního melounu a zeleniny. Jídlo ve stepi bylo pořad stejné: maso, mléko, sušený tvaroh a chléb, i toho v době války bylo poskromnu. Většina potravin šla na frontu. Děti malé železniční stanice, kdy zřídka zastavoval vlak, aby doplnil vodu pro lokomotivu, s elánem pomáhali sázet, zalévat rostliny a plít.
Každý den netrpělivě čekali na nový výhonek a informovali Zejnab o každém lístečku rostlin, a každý den se ptali, kdy už budou jíst melouny a rajčata. Jakmile se ženy dozvěděly, že Zejnab umí šít, donesli šicí stroj a látky na oděvy. Většinou přinášely nošené kabáty, kalhoty a šaty na přešití, či dokonce vybledlé zimní kabáty musela obrátit, rub se stal lícem a kabát byl jak nový. Platili jídlem a většinou jen dobrým slovem. Jednou jí školní uklízečka donesla látku na kalhoty pro svého syna. Byla to nebělená bavlna. Zejnab rozložila látku a našla na ní kousek nějakého papíru. Byl to kousíček mapy, kousíček něčí země, jen kousíček velkého světa. Celý svět teď konči na zadku malého kluka, myslela. Ženu nesoudila, co byl pro ni celý svět, když syn měl holý zadek. Bylo smutné, že si dítě obleče kalhoty, a vůbec nepozná, kde se nachází Evropa, Afrika a jiné země. Snad to nebyla poslední mapa ve škole. Pak viděla, jak klučina jásal, že má konečně v čem jít poprvé do školy a sdílela s ním jeho radost. Opravdu, co je celý svět proti radostí jednoho kluka. Pracovala zarputile, aby zapomněla na ponížení, na strach o blízké. Jen když ji opouštěly síly bezvládně padala do postele, ale strašidelná vidění ji rušily z krátkého spánku. Sotva si všimla, že je Iskander celý den pryč.
Zastaví se na jídlo a znova zmizí. Později se dozvěděla, že organizoval Timurovský oddíl, který se staral o zeleninové pole, pomáhal s doučováním dětí a hlavně, ten oddíl pomáhal těm, kteří ztratili někoho ve válce. Byla pyšná a ráda, že neztratíl chuť žít a rozdávat lidem naději. Ten můj klučina je celý Achmed. Kdy se už vrátí k nám a bude také pyšný na Iskandera. Myslela Zejnab a s větším úsilím se vrhla do práce.
Desetkrát se červenalo makové pole, desetkrát pokrýval sníh to pole, až pak přišla zpráva, že manžel a synové navždy zůstali ve studeném objetí války, a mezí ní a dcerou leží jen 150 kilometrů cesty.
Teprve tehdy válka pro ni skončila.
Teprve tehdy válka pro ni skončila.
