8. února 2021

Opravdická práce - napsala Anna Vocelová

„Babi, ty jsi chodila do opravdický práce každej den?“ zeptala se mě nad talířem krupicové kaše vnučka Amálka.
„To víš, že jo, musela jsem přeci vydělávat korunky.“
„Maminka je taky vydělává, ale někdy pracuje normálně u nás v pokoji.“
„To víš, Amálko, teď jsou jiné možnosti. Za mého mládí žádné houmofisy, nebo jak tomu máma říká, nebyly.“
„A co ještě nebylo?“
„Tak třeba nebylo tolik televizních programů, počítače, mobily.“
„Cože? A jak jste si s dědou volali?“
„Nijak, ty moje malá rozumbrado. O to víc jsme se těšili, až si u večeře budeme vyprávět, co jsme během dne zažili. A když se pak narodila tvoje máma, užívali jsme si povídací večery ve třech,“ vysvětluji svému sedmiletému pokladu, který je u mě na prázdninách. Píše se rok 2030 a já jsem ráda, že už jsem v důchodu. Nedovedla bych mít telefon pořád přilepený na uchu, a když ne na uchu, tak aspoň před očima, aby mi náhodou něco neuteklo. To je samý videohovor, WhatsApp páté generace, e-learning sedmé generace, virtuální mítink, nutnost být non-stop k dispozici, protože příležitost nikdy nespí, konkurence je silná a tak dále a tak dále. Od dcery to slyším, kdykoli se ozve. Kontrolují ji všudypřítomné mikročipy, na nic nemá čas, neustále musí být on-line. Bohužel jí nedochází, že pro svou holčičku je víc off-line, než by si, chuděrka, zasloužila.

„A babi, ty jsi počítač vůbec nepotřebovala?“ vytrhne mě z přemítání Amálka.
„Potřebovala, ale nenosila jsem si ho domů.“
„Tak tos aspoň nebyla protivná na mámu.“
„Ale jdi ty, máma je na tebe protivná?“
„Někdy jo. Občas na mě křikne, ať si jdu hrát, jenže já nepoznám, jestli zrovna mluví na mě, nebo na tetu z práce.“
„To víš, Amálko, dřív člověk pracoval v zaměstnání a doma se pak mohl plně věnovat rodině. Teď je to jinak. Díky moderním vymoženostem, kterým ani nemůžu přijít na jméno, může pracovat odkudkoli. A tak to má i maminka. Někdy jede do kanceláře, někdy holt sedí v obýváku. Těžko se to odděluje.“ Snažím se uchlácholit vnučku, i když mě samotnou tahle podoba pracovního procesu děsí. Když člověk nechce, nemusí se s kolegy osobně vůbec potkávat. Stačí jim poslat e-mail s pár zkratkami, kterým rozumí jen zasvěcení, dojmy z dovolené sdílet beze slova zasláním fotek. Pohledy se nepíšou, přes aplikaci má adresát pozdrav doma hned. Telefony nemají tlačítka, zato mají nespočet zabezpečení, několik vyhledávacích zařízení a další zkázu přinášejících vylepšení.

„Víš, co jediný se mi líbí na tom, když je máma doma?“
„Že se v klidu nasnídáme a neutíkáme na autobus. Jinak máma pořád někam spěchá. To já, až budu velká, tak nechci nikam spěchat. Tady u tebe se taky nikam nespěchá.“
„Broučku, to je něco jiného, tady jsi na prázdninách, já jsem v důchodu a nic nám neuteče.“
„Mámě toho asi utíká hodně, když se pořád tak honí. Minule to říkala tetě Kamile do telefonu, že ji prej honěj v práci jak nadmutou kozu, pak přijde domů a má na starosti mě. Babi, co je to nadmutá koza?“
„To se tak říká, když tě někdo nutí k tomu, abys toho stihla co nejvíc, abys byla rychlejší.“
„Asi jako když se loudám s obědem, hlavně pokud je špenát. Ten mi vůbec nechutná…“ ušklíbá se vnučka při pomyšlení na zelenou hmotu, zatímco z talíře vylizuje poslední zbytky kakaa.
„A víš co, babi? Já doufám, že až budu dospělá, budu zase chodit každej den do tý opravdický práce jako ty před sto lety. Nechci být celý den v teplákách jako máma. Chci nosit šaty a kabelky. Hodně kabelek, jako maj moje barbíny.“
Nepřestává mě udivovat, jak to v té malé hlavičce šrotuje. Moc bych jí přála, aby žila v době, kdy se společnost navrátí k zdravému selskému rozumu, vzájemné důvěře, bezstarostnému lidskému setkávání a opravdické práci.

Žádné komentáře:

Okomentovat