7. února 2021

Královna bílé stopy – napsala Kateřina Pospíšilová

Herálec je zapadlá obec v severní části Vysočiny, zajímavá nanejvýš tím, že ji protíná pomyslná hranice mezi územím Čech a Moravou. V zimním období a úměrně s výškou sněhové nadílky jeho význam vzrůstá, neboť dobrovolníci ze zdejšího sportovního oddílu strojově upravují běžkařské trasy, což sem láká milovníky bílé stopy z širokého okolí. Shodou okolností jsem se právě v Herálci ocitla za účelem prvního letošního výjezdu na běžkách.


Můj nelyžující muž mi navrhnul, že zatímco já budu týrat svoje sezením u počítače oslabené tělo, on zaskočí na kus řeči k heráleckým příbuzným a já se tam po sportu zastavím za ním. 

Ve dvě odpoledne mne i s běžkami vysadil z auta u zasněženého pole, odkud se na běžkařský okruh nastupuje, popřál mi hezkou zábavu a odjel. Rozhlédla jsem se po okolních pláních a spatřila křížení několika různě dlouhých a všemožně tvarovaných běžkařských tras a v dáli postavičky na běžkách. Na udupané startovní rovince jsem utáhla boty, zapnula vázání, popadla hůlky a opatrně vyrazila s vědomím, že je důležité nepřepálit začátek a postupně se rozehřát. Nutno zmínit, že rekreačně jezdím na běžkách od dětství, v mládí jsem zvládala třeba i svižných 30 kilometrů po hřebenech Krkonoš, ale je to už hodně dávno a taky jsem od těch dob výrazně přibrala. Dnes mi jde hlavně o radost z pohybu a pobyt na čerstvém vzduchu.

Úvodních pár metrů mi dává pořádně zabrat. Je pod nulou, stopa opravdu pěkná, umrzlý prašan má tendenci se lepit a já spoléhám jenom na zbytky loňského klistru zadřené do skluznice. Jiné lyžařské vosky s sebou nemám. Potvrzuje se moje obava, že běžky určené pro muší váhu teď jaksi nemají patřičný skluz, když jsem je zatížila úplně jiným kalibrem. Nechci si ale kazit zážitek výčitkami, prostě jedu tak, jak mi to situace a schopnosti mého těla dovolují. Kochám se pohledem na zasněženou krajinu, pokračuji napříč polem ke kravínu a podél lesa. Jde to těžko, běžky nekloužou, spíš drhnou, ještěže je terén jenom lehce zvlněný. Po chvíli sotva popadám dech, chytré hodinky ukazují 166 tepů za minutu a bojím se, abych neupadla. Zároveň si ale říkám, že teď už jsem konečně zahřátá a pojede se mi lépe. Pravidelný odraz hůlkami, pokus o skluz vpřed, posouvám se k místům, kde jsem dříve zahlédla jiné běžce. Najednou mne rychle dojíždí a vzápětí míjí droboučká dívčina v reflexní větrovce. Naštěstí bruslí, tak jí nemusím uvolňovat stopu. O něco později mě stejným způsobem předjíždí ještě jeden bruslař. Ten mě navíc povzbuzuje halasným: „Ahoj!!!“ Snažím se zdvořile odpovědět, ale nestačí mi dech a vyrazím ze sebe jen tiché zachrochtání, které on už neslyší. Nevadí mi, že mě ti dva předběhli, jsou přece o tolik mladší, zdatnější a určitě tady trénují denně. Srovnávat se s nimi nehodlám, držím si dál svoje tempo a raduji se z každého ujetého metru. Za chvíli je tu malý sjezd úvozem kolem statku, potom kousek napříč polem do mírného kopečka, pak táhlá vlna přes další pole a pak už mám na dohled plácek, odkud jsem vyjela. Dojíždím tam propocená, vysílená, klidně bych si mohla běžky sundat a říct si, že hodinka stačila, ale hrdost a touha po dalších spálených kaloriích mi nedovolí vzdát se tak brzo.

Volně projedu výchozí křižovatkou tras, vyhýbám se hloučku lidí, kteří už lyže pomalu balí, a pouštím se znovu zpátky na nejdelší okruh. Teď už vím, do čeho jdu a ještě jednou tolik mi určitě udělá dobře na těle i na duši. Plynule se posouvám stopou, která se opět stáčí podél lesa mírně vlevo směrem ke kravínu. Když se mi otevře výhled za zatáčkou, uvidím o kus dál před sebou dalšího běžkaře. Ani nevím, kde se tu vzal. Podle vratkého postoje na lyžích, pomalého pohybu a ohnutých zad usoudím, že jde o seniora ve velmi pokročilém věku. Bleskově se rozhodnu, že ho nebudu dojíždět a znervózňovat žádostí o uvolnění stopy, jak je na tratích zvykem. Nevezmu si na svědomí, že se bude snažit udržet se přede mnou, ještě by se mu mohlo něco přihodit. S ohleduplností ke stáří a vědoma si svojí převahy, volím další postup: „Až ho dojedu, tak prostě ze stopy vystoupím a lehkým přišlápnutím se dostanu před něj, aniž bych ho nějak omezila.“

Jak se zvolna přibližuji, vypozoruji několik dalších detailů: běžky, na kterých jede, jsou jednoznačně model z minulého století. Odhaduji, že jejich rok výroby odpovídá mému ročníku narození. Má taky pěkné bambusové hůlky s koženými kroužky na koncích, černé šusťákové kalhoty, neforemnou šedomodrou bundu v délce ke kolenům a jakési klapky na uši, kolem kterých mu trčí šedivé vlasy obalené námrazou.

Přiblížila jsem se už dost, protože pán se najednou prudce otočil a uviděl mě. Byl to jen moment, ale zaznamenala jsem, že má pod nosem stříbřitě bílý knírek a hluboké vrásky na čele . Je mu určitě přes osmdesát. Od okamžiku, kdy se ohlédl, se vzdálenost mezi námi nemění. Podle všeho jsem ho měla už před pár minutami předjet. Ale jak, když se k němu zatím nemůžu vůbec dostat? Ani během dalších metrů a minut jízdy nic, nezvládám ho dojet. Přitom se nezdá, že by přidával. Vypadá, že pořád udržuje stejné šnečí tempo, jaké měl, když jsem ho zahlédla za zatáčkou. Stále se pohybuje jednotvárně, občas jakoby zavrávorá a pak to zase vyrovná. Já podle rytmu vlastního dechu a ztuhlých rukou i nohou vím, že o moc rychleji už jet nedokážu. V okysličeném mozku mi víří neskutečný kolotoč otázek. Ráda bych věděla, jestli je dědek šovinista, který nesnese pomyšlení, že by ho předjela ženská, nebo snad ješitný egocentrik, který chce za každou cenu být první, aby potom mohl chlapům vyprávět, jak s přehledem ujel „nějaký mladý cácoře“? Je tenhle můj pán na trati hodný, nebo zlý? Co proti mně má, že zahodil galantnost a nenechal mě, abych ho předjela? A nedává mi náhodou najevo, že jsem pěkně tlustá a pomalá? Opravdu se mi takhle okatě vysmívá za to, že já s prvotřídními běžkami mu nestačím, i když on je o několik dekád starší, s předpotopní výbavou a bez kondice?

Tok myšlenek je náhle přerušen, v zádech mám mladíka, který mě už jednou předjížděl. Ochotně vyklidím stopu a pouštím ho. Poděkuje a prosviští vpřed. Já se vracím ke své práci. Děda je pořád stejně daleko, držíme stejný odstup, jen je teď mezi námi zmíněný hoch. Sleduji, co se bude dít. Děda se drží ve stopě jako přikovaný. Rytmicky se pohybuje a předstírá, že si jezdce za sebou nevšiml. Ten se pár desítek metrů potupně vleče za dědou, asi ho taky nechce ponížit rychlým předjížděcím manévrem, tak pokorně vyčkává. Trvá to ještě dalších nejmíň 300 metrů, než klukovi dojde, že děda stopu dobrovolně neuvolní. Já si mluvím pro sebe: „Uhni! Dědku, sakra uhni mu přece!“ Kluk musí vykročit ze stopy ven a bruslí vedle dědy, protože jinak by mu už dávno přišlápl patky. Děda ale klukovi nedá nic zadarmo. Mám dojem, že senior se teď opět předvádí hlavně přede mnou. Jede ukázkovou klasickou technikou, patrně připraven poměřit síly klidně i s iron-manem.

Mladík se konečně dostal do vedení a ujíždí pryč. Zůstali jsme zase jen my dva. Nepomohl ani sjezd kolem statku, tam se mi lyže skoro zastavily, ani táhlý přejezd přes pole, všechno marné. Teprve na posledních desítkách metrů jsem vycítila možnost výsledek ještě nějak ovlivnit a vyždímala ze sebe poslední zbytky sil. V cílové rovince jsem se přiblížila k dědovým lyžím na méně než půl metru, byla jsem za ním tak blízko, že jsem si prohlédla roztřepaná šněrovadla v jeho popraskaných kožených botách. Trochu dědu podezírám, že spurt lehce vypustil, což kalí můj výsledný dojem z celého závodu, ale nic už s tím nenadělám. Dojela jsem na obstojném druhém místě. Chtělo se mi zavolat něco jako ´díky za čestný souboj´ a podat mu ruku, ale děda zjevně pospíchal domů. Při rychlém odepínání běžek letmo pohodil hlavou směrem ke mně, což jsem si vyložila jako projevené uznání za moji vytrvalou snahu. Totálně vyčerpaná jsem už skoro za tmy doklopýtala k příkopu na kraji pole, sundala lyže a vykročila směrem k zástavbě. Lákala mě představa hrnku horkého čaje a klábosení v kruhu rodiny. Na návštěvě jsem ale neměla ani chvíli klid. Pořád jsem napjatě poslouchala, jestli venku nehouká sanitka. Bála jsem se, aby dědu v důsledku vítězné euforie nepostihla náhlá srdeční příhoda a nejeli pro něj. To by mně radost z dnešního stříbra nadobro opustila.


Žádné komentáře:

Okomentovat