1. února 2021

Koule – napsala Zuzana Kratochvílová

„Mami, já mám ještě jedno přání pro Ježíška. Já chci křišťálovou kouli.“
„Na co chceš, prosím tě, Aničko, křišťálovou kouli?“
„No aby když někde něco zapomenu, jsem se mohla podívat, kde to mám.“
Tak tohle přání má naše Anička od 4 let. A Ježíšek ho neplnil a neplnil. Chudák ani nevěděl, co s tím. A Anička se rozčilovala, že jí tu kouli zase a zase nepřinesl. Dneska už ví, že Ježíšek tak úplně neexistuje, tak už si z toho dělá jenom legraci.
O to bylo větší překvapení, když tu kouli letos dostala. 
Teď už jenom chybí se s ní naučit pracovat. Zatím nám to nikomu moc nejde. Koukáme, mžouráme, snažíme se čarovat, ale ani zapomenuté věci ani budoucnost nevidíme. Možná by to chtělo hlt něčeho ostřejšího nebo koláček s příměsí marjánky a člověk by třeba hned viděl, co by potřeboval. O tom ale osmileté dítě nemá ani páru. A já to zkoušet taky nebudu, ve svém věku už to nemám zapotřebí. I když… kdo ví? Říká se „nikdy neříkej nikdy“.

Koule je přede mnou, tak koukám, koukám… a prd vidím.
„Mami, tak zavři oči a představuj si to. A povídej nahlas, jo?“, žadoní Anička.
„Tak dobře. Jdu na to. Vidím dospělou slečnu. Je moc hezká, usměvavá…“
„To jsem já, viď, mami?“
„Samozřejmě. A vedle ní další slečna a taky mladý fešák.“
„Ale, mami, na Lucku s Kubou se nekoukej, já chci vidět jenom sebe. Co dělám, kam chodím, jestli už jsem namalovaná, mám kluka a tak.“ „Žádného kluka nevidím.“
„Jak to? Ale já chci mít kluka, mami.“
„Tou dobou už nebude moderní mít kluka.“
„Co? A proč?“
„V té době je, jak vy říkáte IN, být SINGLE. Užívat si život, cestovat, na nikoho se nevázat, být totálně nezávislý. Rodina a děti už jsou jenom přežitek.“
„Cože? Co to řikáš, mami? Si se zbláznila nebo co? Já nechci bejt sama. Já chci kluka a taky miminko!“
„Bohužel, Ani, já to vidím jinak. To, o co vaši dědečkové a babičky dlouhá leta usilovali a snažili se vybudovat, se za dob vašich maminek a tatínků zase hromadně rušilo. Nakonec každý zůstal sám, sobecký, poživačný, znuděný množstvím možností, věčně nespokojený.“
„Hele, mami, to neni pravda. Tobě to věštění teda ale vůbec nejde. Tohle já totiž nechci.“
„Tak vidíš, ty má malá princezno, a proto je lepší žít teď a tady a ne věštit z koule. Protože budoucnost je v našich rukou a ne v kouli.“
„Hmm, to je vopravdu dobrý. A co s ní teď jako budeme dělat? Proč mi jí „Ježíšek“ teda dával?“
„Protože sis jí tak dlouho přála. Třeba v ní časem uvidíš ty své ztracené a zapomenuté věci.“
„No, to určitě.“
„Ale neboj, Ani, jak tě znám, tak při tvé pořádku milovnosti časem ztratíš i tuhle kouli, takže všechno je úplně v POHO.“
„Ježiš, mami, ty seš fakt trapná.“
„Možná lepší trapná než ztracená jako koule nebo budoucnost!“ říkám si v duchu a jdu si dát ten hlt něčeho ostřejšího.




Žádné komentáře:

Okomentovat