2. února 2021

Můj malý velký brácha - napsala Anna Dostálová

Emoce tvoří zážitky. Tak tady je jeden můj, kdy jsem já, v té době ledová královna, ječela jak pominutá pipina a objímala cizí lidi okolo.

Když jsou lidi ještě malí a neovlivnění společností a předsudky, tzv. děti, tak mají velké sny a cíle. Nikdo nechce být účetním nebo managerem. Možná proto, že neví, co to znamená. Já to třeba moc netuším dodnes. Většina dětí chce být buď kosmonautem nebo, mně z neznámého důvodu, popelářem nebo veterinářem a nebo třeba hercem. A když jsou tyhle děti i sportovci, tak chtějí být mistrem světa a jet na olympiádu.


Na kajakářském soustředění na Slapech, když nám bylo kolem deseti, jsme měli na papírek napsat svůj cíl. Všichni se chtěli minimálně zúčastnit olympiády, nejlépe ji vyhrát. Jen můj bratranec napsal cíl jiný. Chtěl předjet Pepu. 
Pepa byl můj malý brácha, teď je to můj malý velký brácha. Kdo mohl tenkrát tušit, že bratrancovo přání je vlastně úplně totožné jako přání všech ostatních…

V naší rodině se dbá na tzv. “renesanční výuku”, což znamená, že jsme všichni absolvovali spoustu hodin na keramice, hudební nauce, kytaře, výtvarce a při dalších různorodých činnostech. A taky se ctí tzv. kalokaghatia, jejímž ideálem je harmonie těla a duše. To v praxi znamenalo, že jsme na střední chodili na “Hellichovku” (Gymnázium Jana Nerudy), tedy na školu, která rozhodně patří k těm náročnějším, a do toho profesionálně sportovali.
 
V roce 2012 čekala mého bráchu, juniorskou kajakářskou hvězdu, první sezona v chlapech a taky maturita. V roce 2012 se zároveň konaly letní Olympijské hry v Londýně, kam se po dlouhých letech nezdarů konečně kvalifikovala i česká posádka - čtyřkajak na trati 1000 m. Byla jsem totálně nadšená, když si náš brácha na domácích závodech vyjel možnost poprat se o nominaci do čtyráku. 
Náš devatenáctiletý brácha, první sezonu v chlapech, měl šanci jet na olympiádu! Aby bylo jasno, říká se, že výkonnostní vrchol v kanoistice je kolem osmadvaceti.
Ve zkratce jel český čtyrák dva závody světového poháru, oba vyhrál. V obou byl i brácha. Sedí ve třetí díře, protože jinam se nevejde. Měří totiž 202 cm. 
Mohlo by se zdát neuvěřitelné, že mezi těmito dvěma závody, které se jely jeden víkend v Polsku a hned víkend na to v Německu, si brácha odskočil, teda lépe říci zaletěl, odmaturovat na náš slavný gympl.
 
Posádka byla nakonec složena v sestavě Havel, Trefil, Dostál, Štěrba.
Se ségrou jsme se sebraly a jely autobusem do Londýna, kde jsme bydlely u příbuzných. Mamka a taťka byli oba pracovně v zahraničí v době olympiády. A brácha měl možnost si přednostně koupit dva lístky, tak jsme jet musely. Ano, koupit dva lístky. Není to tak, že by závodník dostal deset lístků na svůj závod, jak by se mohlo zdát. Ani jsme se se ségrou nešly kouknout na náš milovaný volejbal, protože to bylo drahé. To jen k popsání situace kolem profesionálních sportovců...

Ve finálový den jsme se přesouvali vlakem asi hodinu na závodiště, během cesty jsme si kreslily na obličeje české vlajky. Při bezpečnostní kontrole se nás ptal jeden z pořadatelů, jestli jsme Maďarky. Pravděpodobně nedával při zemáku pozor, protože vlajky přes celý obličej jsme měly nakreslené správně. Nicméně jsem mu místo slovíčka Hungary rozuměla hungry, takže jsem mu řekla, že ne, a poděkovala. (Vysmál se mi, ale to by bylo na jiné vyprávění o tom, jak pracovat se svým egem.)
Na tribuně jsme pak pochopily, proč se ptali zrovna na Maďarsko, protože jsme se v záplavě červeno-bílo-zelených vlajek a ve hřmění bubnů za řevu ria-ria-hun-ga-ria doslova ztrácely.
Volá mi mamá z Kanady. Nedávaj to tam. Během závodu ji mám na uchu v telefonu. 
Ria-ria. Lodě v blocích. Ria-ria. Start. Někdo ulil. Maďaři. Závod se vrací. Máma něco říká. Já řvu do telefonu: "Ulitej start." Ria-ria. Otočím se na ségru. V bílé a červené barvě na obličeji má potůčky od slz, jak je nervózní. Ria-ria. Start.
Seděly jsme asi 200 m před cílem v hloučku pár českých fanoušků, vesměs rodin nebo kamarádů ostatních členů čtyřkajaku. Proti nám svítila obrovská obrazovka, na které jsme všichni sledovali první polovinu závodu a průběžné mezičasy. Když jsou lodě daleko, není dost dobře vidět, jak si kdo vede. Navíc bójky matou. Je vidět jen motýl z pádel a voda ve vzduchu.
První mezičas na 250 m. Naši osmí z osmi. Ria-ria. 
Komentuju nahlas to, co vidím. Jestli mě máma slyší, to netuším. Nevím, jestli koukat na vodu, na obrazovku, na ségru, na fanoušky, mluvit. Druhý mezičas na 500m. Naši tak pátí, šestí. Řvu to do telefonu. 
Ria-ria. Teď už to je spíš RIA-RIA.
Nutno poznamenat, že závod vypadal v televizi z pohledu kamery, která jede vedle závodníků, úplně jinak. Bylo vidět, jak na tom kluci jsou, kdo zpomaluje, kdo naopak zrychluje. Na závodišti to je vidět hrozně blbě. Jak se lodě dostanou do úhlu, tak se pořadí hodně zkresluje. Někdy to jde trochu poznat podle bójek, ale jen někdy a v ideálních podmínkách. Rozhodně ne v kotli Maďarů, kdy nic není slyšet, ani vidět a člověkem zmítají emoce.
Koukám na trať. Obrazovka už mi je jedno. Naši jedou dobře. Řvu. 
Řvu do telefonu, že nevim. Řvu na bráchu, ať jede. Řvu, protože emoce. 
Jsou v cíli. Myslím, že pátí nebo čtvrtí. Doufám, že čtvrtí, ale živím i jiskřičku naděje na to třetí místo. Koukáme po sobě a nikdo neví. Mámu mám pořád na uchu. Neslyším ji. Netuším, jestli ona slyší mě. Říkám jenom, že nevim. Asi pátí, možná čtvrtí. V koutku duše třetí. Říkám to nahlas? Nevím. Ria-ria-hun-ga-ria. Ani nevím, kdo vyhrál. A netuším, kdo byl jasně vzadu. Ria-ria. Bum. Bum.
Znova se koukám na obrazovku proti nám, na které jsem sledovala první půlku závodu. Pomalu a od osmého místa naskakují umístění v cíli.
Osmé místo. Ria-ria. Sedmé místo. Ria-ria. Šesté místo. Ria-ria. Páté místo. Doufám, že tam nenaskočí Czech Republic. Ria-ria. Naskakuje Dánsko. Jooooo! Čtvrté místo. Ria-ria. Trvá to. Aspoň v mojí hlavě. Ria-ria. Německo. A zároveň naskakuje i třetí místo. Tentokrát hned. Česká Republika.

A jsme na začátku, kdy já, ledová královna, ječím jak pominutá pipina a objímám cizí lidi okolo.
Protože můj malej velkej brácha má medaili z olympiády!
Závěrem snad vhodno říct, že maďarský kotel dotáhl Maďary ke stříbru a olympijskými vítězi se stali Australané. To mě v tu chvíli ale totálně nezajímalo. Mámě jsem položila telefon po tom, co jsem do něj asi pětkrát co nejvíc zakřičela, že jsou třetí. Máma mi po pár minutách volala, jak že to dopadlo, protože od pětistovky už neslyšela vůbec nic.
No, a brácha má olympijskou medaili. Jenže není zlatá. A kdo ví, co tenkrát na Slapech na ten papírek napsal…

Žádné komentáře:

Okomentovat