Dřu jako kůň!
Sakra! Nemůžu rozlepit oči. Jako by mi do nich někdo v noci nasypal sáček soli. Jsem asi přepracovaná. Co, přepracovaná?! Jsem strhaná jako kůň! Nic nestíhám a to jsem ještě ani nevstala. A ke všemu tady pořád něco pípá! Tak hop, děvče! Šupem do koupelny! Běží ti čas! Měla bys zrychlit. Máš dvě ruce, takže jednou čistit zuby a do druhé popadni hadr a vylešti zrcadlo. Fíha! Prokouklo. Ale ten zelenej obličej je můj? A co je to pořád za příšernej zvuk? … Á! Budík! Bum! Tak už zmlkni.
(Nataša Richterová)
Cvičení na téma JSEM PŘEPRACOVANÝ:
Cílem je napsat smysluplný krátký (nejlépe vtipný) příběh v krátkém časovém úseku.
V tomto cvičení (monolog, dialog, vnitřní dialog…) použijte:
1) Alespoň jednu číslovka.
2) Alespoň jeden název potraviny.
3) Alespoň jednu barva.
4) Alespoň jedno zvíře.
1) Alespoň jednu číslovka.
2) Alespoň jeden název potraviny.
3) Alespoň jednu barva.
4) Alespoň jedno zvíře.
Králíček Duracell
Už fakt nemůžu. Mžitky před očima jako kdybych zrovna koukla do sluníčka a pak vlezla do černé komory. Koušu tyčinku Mars, ale nic nepomáhá. Energie došla a ani králíček Duracell mi nepomůže. Nejsem totiž na baterky, což mému šéfovi asi nedošlo. Jeden den chce tohle a druhý den pravý opak. Jestli myslí, že jsem mula, tak se plete. Sám si hraje na velké zvíře a nás chce sedřít. Končím. Padla. Dávám výpověď.
(Zuzka Kratochvílová)
Jsem utahaná jako pes
Dneska jsem teda utahaná jako pes. Jestli vůbec může bejt pes takhle ztahanej, aby nebyl schopnej ani sežrat tu malou, lákavě čokoládově hnědou sladkou tyčinku, co mám před sebou. Pes může bejt ulítanej, to jo, ale že by byl duševně tak urvanej jako já dneska, to fakt nevím. Jeden telefonát za druhým, a jeden blbější než druhej. Kdy se prej bude očkovat…to se fakt můžou radši zeptat svýho psa doma. Anebo toho vládního psa, kterej pořád jenom vrčí a cení zuby. Tak ten snad jedinej může být víc přepracovanej, než já dneska.
(Zdena Součková)
Připadám si jako kráva
Do háje, zase jsem nestihla zavolat mámě. To zas bude keců. Chystám se k tomu už tři dny, ale vidina nekonečného proudu jejích výčitek mě odrazuje. Vstávám za tmy, domů se vracím za tmy. Padám na hubu, bílou čokoládu žeru na kila a ještě bych měla poslouchat, jak jsem nevděčná, neschopná a sobecká. Připadám si jako kráva. Každej by mě chtěl podojit, ale pořádně napást mě nenechá.
(Anna Vocelová)
