24. ledna 2021

Program roku 2090 - napsala Nataša Richterová

Koláž: David Vávra
„Floro, počkej ještě!“ zaslechla za sebou babiččin hlas. Právě se pokoušela otevřít historická vrata vedoucí z budovy Koridoru „C“ do venkovního Koridoru „B“. S tímto mechanismem, co mu říkali klika, to neuměla. Něco tak nehygienického! Klika nakonec povolila, vrata se otevřela a na obě ženy dopadly paprsky slunce.
Babička došla až k ní. A teprve nyní, když návštěva v Městečku byla u konce a sluníčko zasvítilo na vrásčitou tvář, si všimla babiččiných modrých kruhů pod očima.
„Je ti dobře babi? Vypadáš najednou…, nevšimla jsem si toho uvnitř… Potřebovala bys nějakého prověřeného lékaře.“
„Ne, Floro, to je v pořádku, pan docent Klička se tady o nás všechny dobře stará.“
„Ale používá staré metody. Vždyť nezabírají!“
„Já věřím, že zabírají docela dobře,“ zasmála se stará žena.
„Věříš,“ odfrkla si vnučka. „Kdybys prošla Programem, mohla bys mít tu nejlepší péči, babi. Prověřenou! A nemusela bys věřit pochybným šarlatánům! Víra je strašně nebezpečná věc! Člověka ohrožuje víc, než cokoli jiného! Podařilo se to sice izolovat, ale copak se to nikdy nepodaří vymýtit?“
Flořiny oči plály, tváře zčervenaly. Hodinky na jejím zápěstí vyslaly varovné zabrnění. Odklikla ikonu pro patřičnou emoci a znovu se zadívala na svou babičku. Proč musí být tak tvrdohlavá?
„Dovol mi, abych tě přihlásila zpět do Programu, a do týdne můžeš být venku a adaptovaná. Pak tě konečně prohlédnou naši lékaři. Prosím!“

Zavrtěla hlavou a hleděla na svou milovanou Floru, jedinou vnučku, kterou měla po svém synovi. Nyní zabalenou ve skafandru, kterému se teď vznosně říkalo plášť! Tomu světu venku už nerozuměla.
„Mně je tady dobře, holčičko. Do toho vašeho Programu já nikdy nevstoupím! Víš, co to udělalo s tvým tátou?“
Flora si povzdechla. Za člověka, kterému se kdysi říkalo otec, se celá léta styděla. Byla jedním z posledních lidí, kteří přišli na svět starou metodou. Brrr! Hodinky opět zavibrovaly. Odklikla ikonu příslušné emoce. Dnes už je vše kolem početí a zrození mnohem hygieničtější a sofistikovanější. Díky Programu!

„Ale hlavně,“ pokračovala babička, „tam u vás nemáte psy.“
Ukázala na plůtek, za kterým se proháněla smečka malých psíků. Tvorů, kteří v lidech z Městečka vzbuzovali koktejl podivných emocí. To Flora nechápala.
„Ano, vy jste věřili, že je to nejlepší přítel člověka, ale nejmodernější vědecké poznatky prokázaly, že je to pro člověka silně ohrožující druh. Proto byl vyřazen z Programu. Doufám, že je tady v tom skanzenu nemnožíte!?“
Přimhouřila oči. Její podezíravý pohled babičku zamrzel. „Možná, že se občas, nějaké štěně narodí,“ usmála se smutně. „Ale není to úmysl, věř mi. “
„Babi, to nemůžu, Program to nedovoluje. Výraz VĚŘIT byl nahrazen a už se nepoužívá. My PROVĚŘUJEME.“
„Prověřujete!“ Přestala se usmívat. To slovo v ní vyvolalo vlnu černých vzpomínek.
„Ale právě tím ubližujete lidem a také to zabilo tvého otce!“ Ne, to nechtěla! To neměla říkat, ale už to nešlo vzít zpátky.

Flora zbledla. Hodinky brněly jako zběsilé.
„Přece se zabil sám! Já o tom teď nechci mluvit, rozkolísá mi to emograf a já pak musím na reset.“
„Ne, holčičko! Tvého tátu zabila ztráta víry, poté co vstoupil do Programu a prošel adaptací. A měla bys mě vyslechnout, Flori, dokud ještě vím, co říkám. On byl silný člověk a věřil v lidi. Věřil, že se jim dá věřit, a že dobro v nich nakonec zvítězí. Jenže dva dny po tom, co prošel tou vaší adaptací, začal mít divné stavy. Tys byla ještě malá. Nepoznával tvou matku, tebe, mně, ani sám sebe. Jen stále opakoval: Prokažte, že tu můžete být. Prokažte, že se mě můžete dotýkat. Nevěřím, že jste součást mé domácnosti… Nejste prověřená osoba… To se nedalo vydržet! Ale ve světlých chvilkách vědomí, byl z toho všeho nešťastný. Výkyvy stavů moc špatně snášel, víš? Vaši lékaři mu nepomohli. A nakonec ho zavřeli…“ 
„Hospitalizovali, babi! Dnes už se to takhle neříká. Dnes nikdo nikoho nikam nezavírá!“
„Jak myslíš,“ ušklíbla se babička a zadívala se na vysokou zeď Koridoru „B“, která se tyčila za Flořinými zády.
„Dodnes nechápu,“ prohodila Flora a po očku babičku sledovala, „jak se mohl v ústavu dostat do trezoru s chemikáliemi? Docent Klička tam tenkrát dělal primáře ne?“ Zamyšlená vráska mezi obočím se jí prohloubila. 
„Docent Klička by se nikdy k něčemu takovému nesnížil, Flori! A navíc, policie přece nic nenašla.“
„Ano, cizí zavinění, ani spoluúčast neprokázána,“ přikývla Flora. Nehodlala se k tomu dál vracet. Pevně semkla rty.

Chystala se už rozloučit a vstoupit do dezinfekčního Koridoru „A“. Zde odloží ochranný plášť. V kabelce už má nový model. Tohle je starší kousek a nechrání tak dobře. Emoce od babičky ji dnes napadly i přes plášťový filtr. Projde turniketem do emo-clean filtru, dezinfekce a octne se zpátky ve svobodném světě. Zřejmě si v týdnu bude muset zajít na reset. Nic příjemného, ale ve výsledku - velmi osvobozující procedura.

„A jak se má malá Florinka?“
Babička stála těsně u ní a fixovala ji pohledem. Svou pravnučku Florinku vídala jen při videohovorech a moc jí chyběla. 
Floře se rozbušilo srdce. Neměla ráda, když její dcera poslouchala od svého prapředka vyprávění o starém světě. Snažila se styky těch dvou omezit na předepsané nutné minimum. Zápěstí vibrovalo. Ten plášť opravdu nefunguje správně! Flora se nuceně usmála a pro jistotu ustoupila o krok.
„Má se výborně, babi! Má tu nejlepší možnou péči! Jedu hned od tebe za ní, budu pozdravovat. Dětské městečko je dnes otevřené až do večera. Užijeme si hezké odpoledne! Pořídila jsem si při té příležitosti nový plášť…“

Žádné komentáře:

Okomentovat