Pepa si představil svou ženu, jak jede jejich skoro novým fordem.
„Vždyť neumíš pořádně řídit.“
„A taky se to nikdy nenaučím, když mě nenecháš.“
„Pojedu s tebou.“
Bára měla řidičák už roky, ale k volantu ji Pepa pustil jenom párkrát a vždycky u toho měl spoustu řečí. Chtěla to zlomit a dokázat sobě i Pepovi, že v jejím případě neplatí Pepovo oblíbené úsloví o ženské za volantem a autu bez řidiče.
Teď s povzdechem zasunula klíčky do zapalování a otočila. Auto nastartovalo. Po očku mrkla na Pepu. Zatím dobrý, při startování zřejmě nic nepokazila. Blinkr, spojka, zařadit jedničku, pomalu se rozjet. Škyt, auto cuklo a motor zhasl. Hm, tak ta spojka, to bylo asi moc rychle. Znovu mrkla na Pepu. Díval se upřeně před sebe, čelist zaťatou. Tak znovu. Na druhý pokus se auto rozjelo.
„Na co čekáš, dej tam dvojku! Takhle akorát tak huntuješ motor. Dvojku!“
Bára si skousla ret a přeřadila.
„Dávej bacha na tu šaltpáku! To není kvedlačka!“
Pepa si klepal prsty pravé ruky na koleno a levá mu cukala, jako by se chtěla sama chopit volantu: „To se chceš takhle courat celou cestu? Všimla sis, že nás předjel i ten dědek ve škodovce? Tak přidej, ne?“
Bára trochu přišlápla plynový pedál.
„Už tam měla být trojka! Neslyšíš, jak ten motor řve?“
Bára se snažila dýchat klidně a zhluboka. Zkusila, jestli by Pepův příval nezastavila úsměvem. „Neboj Pepi, já se to naučím.“ „A jak asi? Vždyť ty ani nejsi schopná se podívat do zrcátka, leda tak kdyby ses chtěla namalovat. Ženská a auto, to je prostě tragédie.“
V Báře se zvedala vlna vzteku a taky bezmoci. Nemá šanci, Pepa ji nikdy nepřestane kritizovat. Nikdy ji nenechá v klidu, aby se mohla soustředit na všechny ty značky, auta a lidi kolem, k tomu řazení a volant a všechny možné páčky… „Proč pořád zapínáš ten blinkr, víš, jak to ničí žárovky?“
Blikání červených světel ji hypnotizovalo. „Klink, klink,“ slyšela v hlavě.
„Co to děláš, takhle dupnout na brzdu! A navíc na přejezdu!“
Bára vyskočila z auta. Cvakla ovládáním a auto zamkla. Pak se otočila a šla pryč. Proto už neslyšela, jak Pepa buší na okno a křičí: „Báro, co blbneš, vrať se!“ Ostatně, ono to stejně zaniklo v houkání přijíždějícího vlaku.
