17. října 2020

Kachňátko - napsala Nataša Richterová

„Kampak letíš, kachňátko?“ 
Přibrzdila jsem. Jen na okamžik, protože kdo by na mě volal kachňátko? A kromě toho, ujíždí mi tramvaj! Ale ozvalo se to znovu. To oslovení znám! Je to dobrých pětadvacet let... Zarazila jsem se a otočila.
Chlápek v rozevlátém kabátu se usmíval a mířil ke mně. Byl mi povědomý. Jenže já už dávno nejsem kachňátko a taky už hůř vidím… Ale tenhle prošedivělý elegán mě zřejmě znal v době kachňátkové. 
V době, kdy jsme s kamarádkou Lídou udělaly konkurz do vyhlášené taneční skupiny Prague Ducklings. V době, kdy skupinu vedl… „Ty bláho, Kikine!“ – tanečník a trenér Kryštof "Kikin" Záblatský. Idol všech studentek konzervatoře. A dnes, idol všech paniček u televizních obrazovek. Soutěž Tančí celé Česko okupovala sobotní večery v nejedné domácnosti.
Objali jsme se. Těžká kabelka mi sklouzla z ramene a celou svou vahou ho nabrala do podbřišku. „Au! Co v tom nosíš?“ 
„Ježiš, promiň, Kikine!“
„Ty jsi bývala mimořádně nešikovná kachna,“ zasmál se, naklonil se ke mně a vlepil mi polibek na tvář. „Hele, rád bych tě ještě viděl, ale teď mám fofr. Dej mi svý číslo,“ podával mi mobil. „Bezva! Ozvu se!“ prohlásil, když jsem mu přístroj vrátila. „A ne, že mi uletíš jako tenkrát, kachňátko!“ 
Znovu se ke mně naklonil. Nastavila jsem mu tvář, ale druhý polibek tentokrát přistál – no, to mě podrž – rovnou na ústa! 
Zůstala jsem stát celá zkoprnělá. Jak to myslel, že jsem mu tenkrát uletěla? Ne, že by se mi nelíbil. Ale byl to trenér. A byl na nás děsně přísnej, páčil nám ramena vzad a říkal, že se máme narovnat a že máme líný zadky. 
A to jsem mu moc nežrala! Brzy jsem s tím sekla. 

...

„Hele, Lído, já si vždycky myslela, že Kikin byl na kluky, nebo ne?“ vypálila jsem na kámošku, která bývala členkou kachňátek o pár let déle než já. Lída pokyvovala hlavou a četla si v mém mobilu esemesku od Kikina. 
„No jo, říkalo se to. Ale asi jen kvůli tomu, aby mu holky daly pokoj. Půjdeš tam?“
„Takže byl, nebo nebyl?“ dotírala jsem na ni. Potřebovala jsem to vědět. Kikin mě pozval na slavnostní zahájení taneční sezóny. 
Lída na mě upřela pátravý pohled. 
„Copak s tebou on nikdy netrénoval volné variace?“ Zůstala jsem nechápavě zírat.
„Co je to za blbost? Jaké volné variace?“
Lída se zahihňala a mně to docvaklo. 
„Ne. Po mně žádný variace nechtěl!“ ohradila jsem se. „Vždyť mi bylo sotva patnáct! Ještě jsem si ani neholila nohy!“
„Po mně párkrát jo,“ zasnila se Lída. „Hmm, hříchy mládí!“
„Já myslím, že by stál za hřích i dnes,“ mrkla jsem na ni a odeslala odpověď.

...

Potemnělým sálem kulturního centra se nesla hudba. Na pódiu předváděla své taneční číslo dívka v černém trikotu. Celý večer jsem se cítila nesvá. Přece jen, s tanečním světem už léta nemám nic společného. Ale Kikin mě uklidňoval a stále mě držel kolem pasu a všem mě představoval jako svou drahou přítelkyni. 
Všimla jsem si několika závistivých pohledů a užívala si, že po dlouhé době zase k někomu patřím. Já už tak dávno neměla rande! Tajně jsem doufala, že později by mohlo dojít i na nějaké ty volné variace… 
Najednou mu pípnul mobil. Omluvil se a zmizel ve tmě. 
Sledovala jsem, jak na pódiu dotančila dívka v černém. Lustry se rozsvítily. Kikina jsem nikde neviděla. 
Uběhlo dalších pět minut. Kde je tak dlouho?

...

Vydala jsem se do foyeru a s úlevou zjistila, že fronta na dámách se zkrátila. Chystala jsem se zařadit, když se najednou rozrazily dveře pánského WC. Z nich se vyřítil mladíček s vlající kravatou. Za ním se hnal - Kikin.
„Vláďo, počkej!“ volal za kravatou, aniž si mě všiml.
„Nešahej na mě, ty kreténe!“ křičel mladíček přes rameno a vyběhl z kulturáku ven. 
Kikin - za ním.
Ve frontě na dámy to zašumělo. Dámy se otočily za uprchlíky a uviděli mě. Pod ostrými šípy pohledů, které se závistí neměly nic společného, mi došlo, že mám po variacích.



Nataša publikuje své příběhy na blogu Povídky z kabelky.

Žádné komentáře:

Okomentovat