15. října 2020

Běh na dlouhou trať - napsala Zuzana Fajmonová

Neustále se snažím něco stihnout. Přijet včas do školy, vyprat, nakoupit, uvařit, napsat toho co nejvíc, ať to jde nebo nejde, protože termíny jsou neúprosný a neptají se, jestli jste unavení, něco v sobě řešíte, máte inspiraci, motivaci nebo kdo ví co ještě, prostě jedete v tom zběsilým tempu a nezastavujete. A ono vlastně ani zastavit nejde. Čas plyne pořád stejně rychle, nepřizpůsobuje se nikomu a ničemu, světová situace je mu ukradená, běží dál a my se buď podřídíme nebo ne, tu volbu samozřejmě máme, ale od začátku je jasný, na který straně budeme, protože tam jsou všichni a být na tý druhý straně není zkrátka výhodný.

A tak každej den uběhne takovým tempem, že si na jeho konci nedokážu vzpomenout, jak jsem ho prožila. Jak jsem se cítila, když jsem se ráno probudila? Řekla jsem svým dětem, jak moc je miluju, než se za nimi zavřely dveře školy a školky? Byla jsem ten den vůbec šťastná? Aspoň na chvilku, jen na jedinej okamžik, aby to stálo za to, aby to mělo smysl, aby to nebyl další přežitej čas namísto prožitýho.
V tu chvíli většinou přijde něco těžkýho. Nečekaně dostanete do držky, pořádnou nálož, protože upozornění a náznaky už dávno nevnímáte. A vy se konečně zastavíte. Svět sice řeší dál svoje problémy svým šíleným tempem, ale vás to najednou nezajímá, protože před vámi stojí něco velkého, na co se neumíte připravit a na co se člověk ani připravit nedokáže.
Přijdou otázky. Jsou vtíravé a otravné a nechcete si na ně odpovídat, protože jste unavení a zacyklení a motáte se v bludišti každodenních povinností, stresu a strachů, kterých se snažíte zbavit vším, jen ne tím, co by opravdu pomohlo. Je opravdu možné to stihnout? To všechno, co jsme si naplánovali, co chceme, naše sny, touhy, vášně, je možné je naplnit? Stačí na to ten čas, který nám byl dán? A můžeme stihnout i věci, které jsme celou dobu odkládali, protože nebyl vhodný čas nebo nebyl čas vůbec, co na tom záleží, když je výsledek pořád stejný? Jsme smíření s tím, že možná některé z těch věcí už nestihneme nikdy?
A tak by možná občas bylo lepší udělat některá rozhodnutí okamžitě a nepřemýšlet nad každým prdem dvacetkrát, a jiná rozhodnutí bychom neměli dělat vůbec, protože výsledek je k ničemu a my to víme už na začátku celýho procesu, jen to prostě nechceme z různých důvodů vzdát.
Možná bychom měli zpomalit a víc žít namísto snahy všechno stihnout a jen přežít další náročnej den. Možná bychom někdy ten nelítostný souboj s časem měli vzdát. Zpomalit. A na konci dne si pamatovat, jaký doopravdy byl a jak jsme se cítili. Aspoň jednou za čas.

Žádné komentáře:

Okomentovat