„Vstaň! Je čas,“ křikl žalářník na vězně.
Ten vstal a poslušně ho následoval ven z vyšehradského sklepení. Na rukou měl okovy. Nic neříkal. Místo toho přemítal nad svým osudem. „Zač je vlastně vinen? Vždyť se jen bránil. Ta zpropadená sebranka kovkopů a horníků vyplenila jeho sídlo v Neumětelích. Nemohl to přece nechat bez odezvy. Byl v právu. Avšak panovníkova mysl byla zkažena vším tím stříbrem a zlatem, které mu ti zatracenci vozili. Zatmělo mu to zdravý rozum.“
Když vyšli konečně na nádvoří, srdce mu poskočilo, stál tam v dešti jeho milovaný kůň. „Tak i tebe zajali můj příteli?“ pronesl, když viděl statné nohy jeho hřebce v řetězech a hlavu za uzdy přivázanou ke sloupu. Byl to smutný pohled. Kůň se nemohl téměř hnout a jeho jindy zářivá hříva slehla pod tíhou nasáté vody. Hřebec se na něj podíval a prudce si odfrkl.
„Mohl bych…?“ zeptal se vězeň žalářníka a už natahoval ruku ke svému koni.
„V žádném případě!“ odpověděl žalářník a praštil ho do hlavy.
Ohromné ržání se neslo hradebními zdmi. Kůň se ze všech sil pokoušel přetrhat řetězy. Snaha marná. Byly ukované od nejlepších kovářů v zemi. Odsouzenec se po ráně sesunul na koleno. Zblízka se díval na krůpěje vody, jak se tříštily o kamennou dlažbu. Když popadl dech a postavil se zpět na nohy, naposledy pohlédl do lesklých očí svého koně a pak společně s žalářníkem pokračovali ke knížecímu stolci.
Tam se stále hádali vladykové s horníky a přemlouvali vládce Křesomysla, aby mu odpustil. Když vešel vězeň, rázem utichli. „Jak jistě víš,“ začal panovník „jsi odsouzen k trestu smrti. Na popud zde tvých přátel ovšem zmírňuji tvůj trest. Nebudeš upálen, nýbrž sťat vlastním mečem. Tvé majetky, včetně tvého koně propadnou trůnu.“ Vězeň se zasmál.
„Vážený kníže, můžete mi vzít všechno zlato i stříbro, pole, dokonce i poddané, ale koně, koně mi vzít nemůžete.“ Křesomysl se neurazil.
„Je to nádherný statný hřebec, nejlepší široko daleko, byla by to chlouba pro bohatého knížete, posmrtná čest pro Tebe.“
„On sám se rozhoduje o tom, komu svolí jej osedlat a komu ne.“ „Nepodvolí-li se mi, bude mu uťata hlava stejně jako jeho pánovi,“ řekl již kníže rozhořčeně.
„Odveď ho k popravčímu!“ Žalářník už jej tahal za kovy, když vězeň v posledním zmaru vykřikl. „Mocný ctěný pane, dovolíte prosím mé poslední přání?!“ „Zadržte!“ rozkázal panovník.
„A jaké je tvé poslední přání?“ „Rád bych se naposledy projel na milovaném koni.“
„To nelze,“ odvětil kníže.
„Počkejte,“ vyhrkl odsouzenec, „možná bych mu mohl zkusit domluvit, aby vás na svůj hřbet přijal.“
Křesomysl chvíli mlčel, nakonec přeci jen zvolal: „Dobrá tedy, dovolím ti se ještě jednou projet. Vždyť koně nelétají, no ne?“ dodal pobaveně.
Horníci, vladykové, dvořané, rytíři, ti všichni se šli podívat na krásného koně. Rozestoupili se na nádvoří kolem něj a čekali. Panovník Křesomysl dal povel odebrat vězni i jeho koni okovy. Bílý hřebec okamžitě vyskočil na jeho silná kopyta a zařehtal. Vězeň šel a přitiskl své čelo k jeho. Slaběji, avšak stále ještě dopadaly kapky na jejich temena.
„Příteli můj… překonali jsme společně spoustu těžkých chvil. Teď nás čeká další. Ta nejtěžší zdá se.“ Kůň se přestával komíhat.
„Vkládám můj život do toho tvého, jako kdysi jsi ty vložil ten svůj do mého,“ šeptal jezdec svému koni a hladil ho po hlavě. Ten byl teď úplně klidný. Vězeň na něj naskočil. Potom spolu udělali kolečko uprostřed dvora a jezdec pokynul koni, aby cválal k bráně. Tu mu rychle zastoupili vojáci s dlouhým kopím. „Snad si nemyslíš, že jen tak utečeš bránou?“ směje se Křesomysl. Jezdec obrátí koně. Nyní se konečně mračna protrhala a sluneční světlo dopadá na zaplněné nádvoří. Ozařuje také hřebcovu hustou hřívu a ocas. Jezdec se konečně podívá na panovníka. „Nemyslím,“ předkloní se ke svému koni a šeptá. „Hleď! Bohové jsou s námi.“
Pak se znovu napřímí a zakřičí.
„Vzhůru, příteli!“ přitom udeřuje koně paty do slabin a směřuje ho k místu nejblíž Vltavě. Hřebec hřmotně řiče a staví se na zadní. Po dopadu zpátky na všechny čtyři vyráží střelhbitě přímo k hradbám. Kopyta klepají o kamennou dlažbu. Vyděšený dav utíká. Kůň zrychluje. A zrychluje. Už jsou skoro u hradeb! Jezdec se přitiskne pevně ke koni. A…
Ozval se hlasitý údiv všech přihlížejících. Kůň i jeho jezdec se vznesli ve sluneční svatozáři. Obřím skokem přeskočili hradby a letěli přes tři provazce až do řeky Vltavy. Stráže na hradbách ještě viděli, jak oba zmizeli v divoké řece.
O kus dál podél toku se uprchnuvší jezdec brodil vyčerpaný z řeky. Chvíli vykašlával vodu a pak si uvědomil, co se stalo. Rychle se rozhlížel kolem sebe. Jeho drahocenný zachránce ležel na břehu vody nedaleko od něj.
„Příteli!“ vykřikl a běžel k němu. Když dorazil, padl na něj a objal ho kolem krku. „Ty jsi to dokázal! Dokázal jsi to!“ Jeho radost se však pomalu vytrácela, slyšel, jak kůň těžce dýchá. Jeho statné nohy se při dopadu do bahnitého dna přelámaly. Krev z ran mizela v protékající vodě. Obrátil svůj pohled zpět na jeho oči. „Neopouštěj mě!“ Kapičky slané vody stékali po jezdcově tváři na koňskou srst.
Bum, bum… bum, bum… bum, bum…
Tlukot hřebcova srdce slábl, až utichl provždy. Jezdec zařval bolestí a položil svou hlavu na přítelovu hruď. Zničením usnul. Později toho dne je oba našla knížecí družina, jak bezvládně leželi na břehu Vltavy. Jezdec stále svíral v ruce koňskou hřívu. Nebylo snadné jej od bezvládného těla odtrhnout. Vzpíral se, nechtěl ho tam nechat. Až když slíbili, že naloží i hřebce na vůz a odvezou s ním, byl ochoten se vydat zpět na Vyšehrad.
Křesomysl ho opět nechal předvést ke svému stolci. Nyní se tam už nikdo nehádal. Obdivně všichni na jezdce vzhlíželi. Panovník se ujal slova.
„Musíš být u bohů oblíben, když jsi přežil něco takového. Nehodlám jít s nimi do sporu. Uděluji ti proto milost za tvůj zázračný čin. Projevil jsi tím svou oddanost a víru, neboť kůň je zrcadlem svého pána. Moji lidé tě teď dopraví zpátky do Neumětel i se zesnulým hřebcem. Pohřbi ho tam a vybuduj mu sochu na jeho čest.“
Ohromné ržání se neslo hradebními zdmi. Kůň se ze všech sil pokoušel přetrhat řetězy. Snaha marná. Byly ukované od nejlepších kovářů v zemi. Odsouzenec se po ráně sesunul na koleno. Zblízka se díval na krůpěje vody, jak se tříštily o kamennou dlažbu. Když popadl dech a postavil se zpět na nohy, naposledy pohlédl do lesklých očí svého koně a pak společně s žalářníkem pokračovali ke knížecímu stolci.
Tam se stále hádali vladykové s horníky a přemlouvali vládce Křesomysla, aby mu odpustil. Když vešel vězeň, rázem utichli. „Jak jistě víš,“ začal panovník „jsi odsouzen k trestu smrti. Na popud zde tvých přátel ovšem zmírňuji tvůj trest. Nebudeš upálen, nýbrž sťat vlastním mečem. Tvé majetky, včetně tvého koně propadnou trůnu.“ Vězeň se zasmál.
„Vážený kníže, můžete mi vzít všechno zlato i stříbro, pole, dokonce i poddané, ale koně, koně mi vzít nemůžete.“ Křesomysl se neurazil.
„Je to nádherný statný hřebec, nejlepší široko daleko, byla by to chlouba pro bohatého knížete, posmrtná čest pro Tebe.“
„On sám se rozhoduje o tom, komu svolí jej osedlat a komu ne.“ „Nepodvolí-li se mi, bude mu uťata hlava stejně jako jeho pánovi,“ řekl již kníže rozhořčeně.
„Odveď ho k popravčímu!“ Žalářník už jej tahal za kovy, když vězeň v posledním zmaru vykřikl. „Mocný ctěný pane, dovolíte prosím mé poslední přání?!“ „Zadržte!“ rozkázal panovník.
„A jaké je tvé poslední přání?“ „Rád bych se naposledy projel na milovaném koni.“
„To nelze,“ odvětil kníže.
„Počkejte,“ vyhrkl odsouzenec, „možná bych mu mohl zkusit domluvit, aby vás na svůj hřbet přijal.“
Křesomysl chvíli mlčel, nakonec přeci jen zvolal: „Dobrá tedy, dovolím ti se ještě jednou projet. Vždyť koně nelétají, no ne?“ dodal pobaveně.
Horníci, vladykové, dvořané, rytíři, ti všichni se šli podívat na krásného koně. Rozestoupili se na nádvoří kolem něj a čekali. Panovník Křesomysl dal povel odebrat vězni i jeho koni okovy. Bílý hřebec okamžitě vyskočil na jeho silná kopyta a zařehtal. Vězeň šel a přitiskl své čelo k jeho. Slaběji, avšak stále ještě dopadaly kapky na jejich temena.
„Příteli můj… překonali jsme společně spoustu těžkých chvil. Teď nás čeká další. Ta nejtěžší zdá se.“ Kůň se přestával komíhat.
„Vkládám můj život do toho tvého, jako kdysi jsi ty vložil ten svůj do mého,“ šeptal jezdec svému koni a hladil ho po hlavě. Ten byl teď úplně klidný. Vězeň na něj naskočil. Potom spolu udělali kolečko uprostřed dvora a jezdec pokynul koni, aby cválal k bráně. Tu mu rychle zastoupili vojáci s dlouhým kopím. „Snad si nemyslíš, že jen tak utečeš bránou?“ směje se Křesomysl. Jezdec obrátí koně. Nyní se konečně mračna protrhala a sluneční světlo dopadá na zaplněné nádvoří. Ozařuje také hřebcovu hustou hřívu a ocas. Jezdec se konečně podívá na panovníka. „Nemyslím,“ předkloní se ke svému koni a šeptá. „Hleď! Bohové jsou s námi.“
Pak se znovu napřímí a zakřičí.
„Vzhůru, příteli!“ přitom udeřuje koně paty do slabin a směřuje ho k místu nejblíž Vltavě. Hřebec hřmotně řiče a staví se na zadní. Po dopadu zpátky na všechny čtyři vyráží střelhbitě přímo k hradbám. Kopyta klepají o kamennou dlažbu. Vyděšený dav utíká. Kůň zrychluje. A zrychluje. Už jsou skoro u hradeb! Jezdec se přitiskne pevně ke koni. A…
Ozval se hlasitý údiv všech přihlížejících. Kůň i jeho jezdec se vznesli ve sluneční svatozáři. Obřím skokem přeskočili hradby a letěli přes tři provazce až do řeky Vltavy. Stráže na hradbách ještě viděli, jak oba zmizeli v divoké řece.
O kus dál podél toku se uprchnuvší jezdec brodil vyčerpaný z řeky. Chvíli vykašlával vodu a pak si uvědomil, co se stalo. Rychle se rozhlížel kolem sebe. Jeho drahocenný zachránce ležel na břehu vody nedaleko od něj.
„Příteli!“ vykřikl a běžel k němu. Když dorazil, padl na něj a objal ho kolem krku. „Ty jsi to dokázal! Dokázal jsi to!“ Jeho radost se však pomalu vytrácela, slyšel, jak kůň těžce dýchá. Jeho statné nohy se při dopadu do bahnitého dna přelámaly. Krev z ran mizela v protékající vodě. Obrátil svůj pohled zpět na jeho oči. „Neopouštěj mě!“ Kapičky slané vody stékali po jezdcově tváři na koňskou srst.
Bum, bum… bum, bum… bum, bum…
Tlukot hřebcova srdce slábl, až utichl provždy. Jezdec zařval bolestí a položil svou hlavu na přítelovu hruď. Zničením usnul. Později toho dne je oba našla knížecí družina, jak bezvládně leželi na břehu Vltavy. Jezdec stále svíral v ruce koňskou hřívu. Nebylo snadné jej od bezvládného těla odtrhnout. Vzpíral se, nechtěl ho tam nechat. Až když slíbili, že naloží i hřebce na vůz a odvezou s ním, byl ochoten se vydat zpět na Vyšehrad.
Křesomysl ho opět nechal předvést ke svému stolci. Nyní se tam už nikdo nehádal. Obdivně všichni na jezdce vzhlíželi. Panovník se ujal slova.
„Musíš být u bohů oblíben, když jsi přežil něco takového. Nehodlám jít s nimi do sporu. Uděluji ti proto milost za tvůj zázračný čin. Projevil jsi tím svou oddanost a víru, neboť kůň je zrcadlem svého pána. Moji lidé tě teď dopraví zpátky do Neumětel i se zesnulým hřebcem. Pohřbi ho tam a vybuduj mu sochu na jeho čest.“
 |
| Šemíkova hrobka v Neumětelích |
