Hmotností bych se zařadila do kategorie muší váha. Měla bych se tedy vznášet po běžecké dráze jako laňka. Přesto mám pocit, že moje kosterní soustava váží tunu. Funím jako hroch. Připadám si jako hroch. Kapky potu mi stékají po krátké kštici kamsi na záda.
Moje nohy, nateklé po chemoterapii, se odrážejí od země jako nafouklé balony. Řítím se z posledních sil k cíli. Už jen pár metrů!
„Hurá!“ jásají Italové. Vyhráli. Už zase? Ohlížím se.
Třetí místo. To není špatný… Ze čtyř.
Ale uběhla jsem. Dokázala jsem TO. Jsem na sebe pyšná.
Jsem v Římě. Na první olympiádě pro onkologické pacienty.
Proč neukázat světu, že i my se můžeme věnovat sportu?
Na dráze se připravují běžci z Anglie, Polska a Řecka.
„Muy bien, Katerina!“ radostně mě holky plácají po zádech.
Aby bylo jasno. Žiju už několik let na Mallorce, takže na olympiádě soutěžím za Španělsko.
I když mě díky příjmení málem zařadili do bulharského týmu.
Historicky první hry pořádají Italové. Byl to taky jejich nápad a Evropská unie se rozhodla projekt financovat.
Ale koho ksakru napadlo uspořádat hry v červnu, a ještě v době svatojánských slavností?
Je vedro jako prase a turistů všude jak nasráno!
Snad neměli organizátoři v úmyslu psát o nás s podtitulkem: „Vidět Řím a zemřít“?!
Kdepak. Cítím se sakra živá. Chytnu medaili a zkousnu. Je pravá.
„Dneska si zasloužíte pořádnou baštu“, chválí nás Juan, náš mladý trenér a oči mu jenom září. Asi ví, že na olympiádě ve starověkém Římě obdrželi vítězové olivové věnce a na jejich počest vláda uspořádala slavnostní hostinu.
Co asi přichystali pro nás?
„Ještě hymnu“, ženou nás před kamery.
„Nánaná…“ notujeme do hudby, znějící z reproduktorů a usmíváme se.
Foťáky cvakají, přihlížející jásají. Jsme unavené, ale šťastné.
Zítra se vracíme domů. První onkologické olympijské hry jsou u konce.
Uvidíme se ještě někdy na dalších?
S pěti medailemi v kapse šupajdíme do zamluvené restaurace.
Jako druhý chod nám nesou těstoviny. Dios mío! Kolikáté už?
Otáčím se na soupeřku vítězného italského týmu: „Vy tady pořád jíte jenom nudle?“
„Vlastně jo“, usmívá se zasněně „nám chutnají“.
Zamáčknu slzu a jedno vím jistě. Ať vyhrál kdokoli, příště pojedu na prázdniny do Říma jedině s Audrey Hepburn!
