Na mého páníčka je spoleh. A už mě drží v náručí. Ten nesnesitelný hluk ustal a páníček se mnou stoupá vzhůru. To je vůně! Silnější než v páníčkově místnosti, kam chodí značkovat.
Ta zajímavá vůně slábne. Ale v nevelkém prostoru s mnoha křesly v pravidelném zástupu, potaženými jakýmsi kobercem, se line další neznámá vůně. Na jedno z těch křesel páníček usedá, ale mě pokládá na podlahu. Radši bych na ten koberec vedle páníčka. Lépe bych viděl na cvrkot kolem. Ale tady dole je také spousta zajímavostí.
Všichni už sedí. Teď to s námi cuklo. Co se děje? Stojím na všech čtyřech s ocasem mezi nohama. Páníček mě hladí po hlavě a něco říká. Tak si tedy lehám. Drncá to. Jé, něčí nohy. Zastavili se u nás. To je vůně! Jako když páníček zuje boty. Ruka od těch voňavých nohou mě hladí. Zas to cuklo.
Páníček mě spěšně bere na ruce a opouští toto zajímavé místo. Oslepuje mě sluneční svit. Tady to znám! Jsem ve svém městě.
