 |
| VIDEO verze |
O tom, jak se takhle jednou v Anglii na koleji nudil mladičký princ Erich Thurn Taxis. Seděl u okna a jako vždycky koukal do deště (co taky v Anglii jiného). Nudil se a krom šedivé oblohy viděl také svého přítele. A pěkně rozjařeného. „Hodgsone,“ vyzvídal, „co to tu vy a vaši přátelé pořád děláte, že jste neustále tak dobře naladěni? Vždyť tu v jednom kuse jen a jen prší. Jak tu nebetyčnou nudu proboha zaháníte?“
„Souložíme, pane,“ odpověděl Hodgson bez váhání a hned nato zmizel ve dveřích neznámo kam. Patrně konat vyřčené.
Milí posluchači, to, co vám teď řeknu, se vám na první pohled bude zdát asi dosti bizarní, ale věřte nevěřte, tento kratičký dialog se stal prapůvodem vzniku prvního fotbalového klubu na území bývalého Rakouska-Uherska, konkrétně zde, v Loučni.
Nechápete? Rozumím. Tak pojďme tu mlhu rozptýlit.
Anglie, studijní kolej prince Ericha, Cambridge léta Páně 1893, pět minut po návratu Hodgsona ze zahánění nudy.
Princ Erich: „Hodgsone, Vy jste byl…?“
Hodgson: „Byl, pane.“
Prin Erich: „A?“
Hodgson: „V pořádku, pane.“
Princ Erich: „A mohu se zeptat, milý Hodgsone, jak to, proboha, děláte?“
Hodgson: „Myslíte jako…?“ Hodgson naznačil příslušný pohyb.
Princ Erich: „Tak jsem to zrovna nemyslel,“ lehce se zastydí princ Erich. „Spíš jak to děláte, že vždycky…? Že si pokaždé… Zkrátka, že máte pokaždé kam jít? Víte, já… Já ještě…“
Hodgson: „Chápu, pane.“
Princ Erich: „Tak jak to, že vy…?“
Hodgson: „Fotbal, pane.“
Princ Erich: „Prosím? Fo… co?!“
Hodgson: „Fotbal, pane. Stačí se naučit fotbal. Pak je vždycky kam jít. Trocha teorie, dres, kopačky, přeběhnout hřiště, maličko se zpotit, umazat a už vám leží u nohou. Služky, paničky, selky, kněžny, je to jedno. Všechny jsou teď v Anglii po fotbalu a fotbalistech jako utržené ze řetězu. Je to nová móda, pane. Hotové šílenství, ten fotbal. Novodobé rytířské kolbiště. A hádám, že to ještě chvíli vydrží.“
Princ Erich: „Fotbal, fotbalista, kopačky, hřiště. Vám se to řekne, Hodgsone, ale u nás tyhle věci nemáme. V hodinách dějepravy pratetu Terezii a místo toho vašeho fotbalu tak myslivost.“
Hodgson: „Velká chyba, pane. Moc velká. Fotbal byste měli zavést. Nebo aspoň tam u vás, v Loučni. Jak říkám, fotbal skýtá spoustu výhod. A nudu zahání spolehlivě.“
Princ Erich: „No, Hodgsone, zajímavá myšlenka. Zkusit to jistě mohu. Ty výhody, o kterých mluvíte, jsou věru lákavé. Ale k tomu vás budu potřebovat.“
Hodgson: „S radostí, pane. S osvětou vždy rád pomohu.“
Princ Erich: „Děkuji, Hodgsone, cením si toho. Jistě chápete, že momentálně nevím, co bych měl vlastně zavádět.“
Hodgson: „To je velmi jednoduché, pane. Máte u vás statné chasníky? Nemusí to být žádní myslitelé, jen co by stodolu párkrát oběhli a při činnosti té se nezadýchali.“
Princ Erich hrdě: (počítá na prstech): Máme. Houžvička, Vodhánil, Liška, Moucha, Koch, Zahrádka, Patočka, Dragoun a…“ Hodgson skočí princovi Erichovi do řeči: „Výborně pane. To úplně stačí. Já vezmu Millse a Becketta a můžeme to založit.“
Princ Erich: „Založit?“
Hodgson: „Klub, pane. Zámecký fotbalový klub FK Thurn Taxis Loučeň. Ženy se jen pohrnou.“
Princ Erich: „Tak to nepůjde, Hodgsone.“
Hodgson: „A proč ne, pane?“
Princ Erich: „Pochopil-li jsem to správně, hru zvanou fotbal hraje více lidí než jeden, že?“
Hodgson: „Ano, pane.“
Princ Erich: „V tom případě to opravdu nepůjde. Hodgsone, mám ty lidi rád, ale existují jistá pravidla.“
Hodgson: „S dovolením pane, ale obávám se, že vám ne úplně dobře rozumím.“
Princ Erich: „No mluvím o všech těch Houžvičkách, Mouchách, Zahrádkách a Patočkách. Nemohou přeci hrát za Zámecký klub, leda že bychom je povýšili do šlechtického stavu. A to by kněžna nedovolila, na to můžete vzít jed, Hodgsone.“
Hodgson: „Ale pane, myslím, že jedu nebude třeba. Kdybyste vy připustil, že byste nehrál v klubu zámeckém.“
Princ Erich: „Jak to myslíte, Hodgsone?“
Hodgson: „Jednoduše. Zapomeneme v názvu na vše šlechtické. Jak by se vám líbilo být záložníkem v klubu FK Loučeň?“
Princ Erich: „Princ Erich, záložník FK Loučeň. Myslím Hodgsone, že jsme dohodnuti. Balíme. Pravidla mi vysvětlíte cestou.“
A tak se i stalo. Princ Erich po příjezdu na Loučeň dobře věděl, že fotbal se hraje na hřišti, že existují dva poločasy a taky přestávka, o které se mění strany. Věděl, že jsou útočníci, obránci, gólmani a záložníci. Nakonec to nebylo ani tak složité, jak se zpočátku zdálo. Připomínalo to trochu šachy, jenom o něco rychlejší a vstoje.
Hodgson, jak bylo jeho dobrým zvykem, se plně ponořil do osvěty. Na zámku tak všechny ženy brzy věděly, že jejich ňadra jsou jako dva poločasy a jejich půlky, tak jako ty fotbalové, rozdělují hřiště. Věděly, co je ofsajd i postavení mimo hru. Věděly vše o útoku, obraně i o dvou brankách, svatyních, které je třeba ztéct.
A jak to bylo s klubem?
Jasně, že vznikl. Co na tom, že ho založili předtím, než kopli pořádně do míče. Co na tom, že prohráli svůj první zápas s pražskou Regattou pět k nule. Byli za hrdiny i tak. Koneckonců, posuďte sami. Takhle o nich psal tehdejší tisk:
Klub FK Loučeň se úporně bránil a zcela nebezpečně útočil, ale nezískal tentokráte žádný gól proti zápasům zvyklé Regattě. Gól loučeňskými daný nebyl uznán pro ofsajd. Regatta dala pět gólů proti žádnému. Loučeňští jsou dle našeho názoru po Regattě druhý nejsilnější klub v Rakousku.“
A tak tedy vznikl fotbal v Čechách. A s fotbalem přišly do života prince Ericha i ženy, ale to už je jiný příběh. Má klasický scénář, o kterém vám ale řeknou více až při prohlídce. Snad jen: láska k ženám je krásná, láska k fotbalu věčná. Nevěříte? Tak víte co? Zajděte si na hřiště, dejte si pivo a párek a koukněte se, jak to chlapům střílí. Pak teprve zjistíte, že tato v Loučni léta Páně 1893 zasetá „fotbalová láska“ tu přetrvává dodnes.
Sestava FK Loučeň z roku 1893:
Hodgson – kapitán, Mill – zahradník, Beckett – komorník, princ Erich Thurn Taxis – záložník, Houžvička – chasník, Vodhánil – chasník, Liška – chasník, Moucha – chasník, Koch – chasník, Zahrádka – chasník, Patočka – chasník, Dragoun - chasník.
