20. května 2020

Temné údolí - napsala Nataša Richterová

Železná Ruda, květen 1945
 „Shit!“ zaklel plukovník a mohutnou tlapou udeřil do dubového stolu. Seržant stál proti svému nadřízenému v pozoru, ale nevěděl, kam s očima. Plukovník mladíka propichoval ostrým pohledem a pozorně poslouchal seržantův raport o tom, jak jejich průzkumnou četu přepadla banda zdivočelých hitlerjugend ze školy praporečníků a ukořistila jim jeepy a dva kolové obrněnce M8. Naštěstí se to obešlo bez lidských ztrát, ale i tak plukovník svraštil obočí. Situace se zkomplikovala a to neměl rád.
Propustil seržanta a nechal si zavolat velitele roty.
 Je to jen pár dnů, co překročili hranici Československa. První květnový den přijeli s 357. plukem 90. pěší divize do městečka s německým názvem Eisenstein. A ne, nemá to nic společného se zmrzlinou, jak mu vysvětlil tlumočník, znamená to železná ruda. Podle rozkazů měli za úkol vyčistit cestu do hlavního města pro Čtvrtou obrněnou divizi. A zdálo se, že až na několik ohnisek odporu ze strany zbylých německých jednotek, bude vše probíhat podle plánu.
Obyvatelstvo vyvěšovalo svorně bílé prapory. Unavené válkou po nekonečně dlouhých sedmi letech. Všude se potloukali zubožení lidé propuštění z lágrů. Němečtí vojáci se většinou vzdávali. Raději jim, Američanům, nežli Rusům, kteří se blížili k hlavnímu městu od východu. Plukovník sledoval červenou tečku na mapě před sebou. Praha se zdála být tak blízko! Měli by postupovat dál do vnitrozemí a ne se tady přetahovat s německými kadety o jeepy!
Druhý den, hned po rozednění, vyrazily dvě ozbrojené roty na průzkum do vnitrozemí. Měly zajistit přístupové cesty a prohledat okolní samoty a vesnice. A tvrdě zasáhnout proti případnému odporu. Hustá mlha a vytrvalý déšť zahalily krajinu do temnoty. Po necelé hodině jízdy z mlhy vystoupila stavení osady Zhůří. Velitel dal pokyn, kolona vozidel se zastavila. Všude panoval klid, na domech vlály bílé prapory. Obyvatelé buď vesnici opustili, nebo se skrývají, pomyslel si. Naznačil gestem kupředu. Kolona se dala znovu do pohybu, ale sunula se nyní obezřetně, téměř krokem. Okna stavení byla temná a slepá. Blížili se k návsi. Něco tam stálo… Rozeznali obrysy amerických willysů.
 „Která rota sem dojela před námi?“ blesklo veliteli hlavou. Vzápětí ze slepého okna, jako odpověď na jeho otázku, vyštěkl první výstřel…
Těžké boje skončily až pozdě odpoledne. Sedm domů hořelo, kostel zůstal bez střechy. Z osady bylo doutnající spáleniště. Deset amerických mužů padlo, deset bylo zraněných. Dvacítku německých kadetů a příslušníků hitlerjugend zabili, přes sedmdesát zajali. Mrtvé civilisty ani nepočítali a s živými zacházeli jako s nepřítelem. Věřili, že se spřáhli s německými kadety a vyvěsili bílé prapory jen proto, aby Američany vlákali do léčky. A za to by zasluhovali kulku! Všichni! Marně starosta vysvětloval, že to právě tahle skupina fanatiků pod vedením majora SS, která pozdě večer vtrhla do vesnice v amerických jeepech, terorizovala místní obyvatele. Snad v zoufalém záchvěvu naděje, že když se tu opevní a vesnici udrží, tak možná zvrátí vývoj války! Místní se raději poschovávali do sklepení.
„Lidi celý den nevytáhli paty, věřte mi, proboha!“
 „Kde je ten esesácký vřed?“ zařval velitel na bledého muže.
Žena s ohořelými vlasy, která stála vedle starosty, a za normálních okolností věděla o všem, co se ve vesnici šustne, se naklonila a cosi svému muži pošeptala do ucha. I nyní měla informace z první ruky. Od horní kapličky z pastvin už přiváželi na trakaři tělo v uniformě SS. Život ukončil vlastní zbraní. Naložili raněné, zajatce a kolona se vydala zpět do Železné Rudy.
Na Zhůří padl soumrak. Na velmi dlouhý čas…



Zhůří, květen 2020
Když se ráno vydali s Julií, na kola, překvapila Leoše výběrem trasy. Stočila volant na dálnici a zamířila na Šumavu. Cestou mu vyprávěla o cyklostezce vedoucí do jedné zaniklé osady. Do místa které znal, a o kterém si myslel, že už je nikdy neuvidí.
Obloha byla zatažená a předpověď počasí nic lepšího neslibovala. Projeli celý okruh a nyní se zastavili u studánky. Julie se nakláněla nad kamenný žlab, do kterého vytékal pramen.
„Lásko, nepij tu vodu!“ vykřikl Leoš, ale uvědomil si, že ta slova jsou ozvěnou jiné ženy z minulosti.
„Myslíš, že to není pitná voda? Vždyť prýští přímo ze skály.“ Sundala si helmu, zlaté vlasy se uvolnily z pevného uzlu. Leoš pozoroval, jak si namáčí prsty v ledové vodě. Julie. Jeho sluníčko. Anděl, který mu kdysi zachránil zdravý rozum, což jí ale vůbec nebránilo zase ho o něj připravovat.
Nebe se najednou vyjasnilo. Říčka Křemelná se pod nimi v údolí zaleskla jako stříbrný had. Na pastvinách, svažujících se v měkkých vlnách k meandrům řeky se zelenala čerstvá tráva. Leoš se opřel o kmen habru, jehož větve ve tvaru pařátů byly obrostlé žlutým lišejníkem. Mžoural proti slunci, které celou krajinu jakoby pozlatilo a najednou mu v mysli vytanula další slova té ženy: „Temné údolí...“
Ale neuvědomil si, že to vyslovil nahlas. Julie se na něho pozorně zadívala. Od rána jí připadal nějaký roztržitý.
„Temné údolí?“ zeptala se. „Jak tě napadla taková pitomost? Tohle je zelené údolí, vždyť podívej,“ ukázala rukou na pastviny. „A ta voda náhodou vypadá moc lákavě…“
„Prostě to nepij,“ zamračil se a nasedl zpátky na kolo. Nebyl dobrý nápad, vracet se sem. Všechno to na něho znovu dolehlo.

...

Před lety připravoval článek o konci druhé světové války v téhle části Šumavy a Karolína, šéfredaktorka, mu tenkrát doporučila: „Měl by ses obrátit na Lindu Zvánovou z obce Keply, takovou novodobou čarodějnici. Má to tam prochozené a zná všechny pamětníky.“
 „Čarodějnici? Nepotřebuju k sepsání článku křišťálovou kouli,“ odsekl a pomyslel si cosi o pomatených ženách s akademickými tituly, které podléhají vlivu pavěd a esoteriky.
 „Ber to jako rozkaz,“ usmála se šéfka, „chci mít v tom článku její pohled na věc!“ Naťukala cosi do mobilu a vyplula z jeho kanceláře. Dveře nechala otevřené. Leošovi zavrněl mobil. Kontakt na tu babiznu s křišťálovou koulí.



Zhůří, červen 2012
Leoš zastavil na parkovišti před domem. Znovu se podíval do mobilu na adresu, kterou mu poslala šéfka. Keply 261. Byl tu dobře, ale namísto očekávané chaloupky na kuří nožce, se před ním tyčila třípatrová bytovka. Ohavný panelák! Leoš se zachmuřil. Tohle komunistům nikdy neodpustí! Jak mohli do vesničky na takovém malebném místě, na samotě všech samot, postavit tuhle obludu? „Obdivujete zdejší architekturu, pane redaktore?“
Hlas za jeho zády zněl na starou čarodějnici jasně a trochu posměšně. Otočil se. Podle hlasu tušil, že čarodějnice z bytovky není žádná stařena, ale drobnou blondýnku s drzým kukučem v sepraných jeansech a košem plným mokrého prádla opravdu nečekal. Položila koš na trávník a podala mu ruku. „Jsem Linda, pomůžete mi věšet a pak vyrazíme. Nemáte lepší boty?“ zahleděla se na jeho polobotky a po tváři jí přelétl mrak, který jí neslušel, jak si Leoš stačil všimnout. Lepší byl ten drzý úsměv. „Myslel jsem, že pojedeme. Vzal jsem si kolo, prý jsou tu všude trasy a …“
„Kolo?!“ teď už se opravdu mračila. „Tak vy jste polykač kilometrů? Na to zapomeňte! Když krajinou profrčíte na kole, nic vám nestihne říct!“ Popadla koš a zamířila k retro sušákům na prádlo. Doběhl ji. „Předpokládal jsem, že vyprávět budete vy…“
„Na kole!“ pokračovala s rozhořčením a začala přehazovat prádlo přes šňůry.
„To je, jako byste chtěl číst román v esemeskách!“
„V esemeskách?“ Ta představa Leoše pobavila. „Jako třeba: vlak, milenec, vlak, smrt?“
„Anna Karenina!“ rozesmála se a vzala od něho kolíček na prádlo. „Dobrý pokus!“ pochválila ho. „Víte, myslel jsem, že budu do večera zpátky doma.“
„Tolik chvátáte?“ zeptala se s kapkou zklamání v hlase. „Vždyť vás tam nikdo nečeká, možná jen další migréna…“
„A na to jste přišla jak? Aha, šéfka vám o mě už referovala, že?“ vyštěkl tak ostře, až sám sebe překvapil. To jí musela vyzvonit i to, že občas trpí na bolesti hlavy?
„Karolína mě požádala, zda bych vás provedla mimo značené trasy a mimo oficiální verze zdejších událostí,“ pronesla tiše, vzala prázdný koš a vydala se k zadnímu vchodu. „Myslela jsem, že tomu můžete věnovat trochu více času.“
„Počkejte!“ Doběhl ji. „Mám pohorky v autě.“



Kamenitá cesta vedla lesem, místy ji křižovaly potůčky. Když cestu opustili a vystoupali po louce, došli na Hadí vrch. Žádný velký vrchol. Plochá louka, která však nabízela výhledy na okolní hory. „Polom, Ždánidla a hraniční Debrník,“ ukazovala Linda na protilehlý hřbet. „A támhle Velký Javor. A údolím pod ním pak přijeli ti vaši Amíci.“
„Nejsou to moji Amíci, jen o nich píšu článek. Historický článek. Zajímají mě fakta. A pamětníci. A dokumenty. Vlastně vůbec netuším, čím vy mi můžete být nápomocná.“ Posadila se do trávy. „Nenudí vás suchá fakta?“
„Vůbec ne, stále je tu totiž spousta nezodpovězených otázek!“
„Jako třeba?“
„Proč se Američani v takové zakopané díře nechali lapit do tak průhledné léčky? Museli už přece nepřítele dobře poznat od vylodění …“
„Protože netušili, že zlo nemusí být jen nácek v uniformě. A protože tohle je pěkně temné údolí. Protože občas prostě nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla,“ vychrlila najednou Linda.
„List Efezským?“ podivil se, když ji uslyšel citovat pasáž z Bible.
„Co vy jste vlastně zač?“ „Babizna s křišťálovou koulí.“ Zadívala se mu do očí a Leošovi připadalo, že se mu vysmívá.
Cesta klesala do údolí. Na stráni nad novou kapličkou se zastavil.
„Přece nevěříte, že tuhle líbeznou krajinu ovládají zlé síly. A i kdyby, zdá se, že příroda se s tím docela dobře vyrovnala.“
„Příroda má svou moudrost, ale my jsme k její řeči hluší, víte?“
Cedule u kaple oznamovala, že na tomto místě stávala nejprve kaplička a poté kostel zasvěcený Svaté trojici. A že kostel několikrát vyhořel, během bojů v pětačtyřicátém přišel o střechu, ale nakonec ho dorazila mírová děla.
„Nic nepochopili,“ pronesla Linda, „a zase ho postavili tady.“ Povzdechla si a pohladila pokroucený kmen habru. „Chtějí bojovat se zlem, ale stále je to boj s větrnými mlýny, když stojí na špatné straně!“
„Kdo? Mluvíte o někom konkrétním?“ nechápal Leoš.
„Mluvím o tom, že svůj svatostánek postavili na špatném místě a ze špatných důvodů.“
Leoš povytáhl obočí. Ona to asi opravdu myslí vážně…



„Těmi špatnými důvody byla pýcha a lenost,“ pokračovala Linda, když se posadili na lavičku před kaplí.
„Smrtelné hříchy, že?“ trochu rýpavě dodal Leoš a začínal tušit, že výklad téhle ženské, jakkoli se mu líbila, je pro jeho článek nepoužitelný. Směsice teologie a esoteriky je vhodná pro nějaké duchařské časopisy, ale ne pro seriózní historický magazín.
„Víte, zdejší obec patřila pod farnost, která byla čtyři hodiny cesty daleko. A v zimě, když osada zapadala sněhem, tak do kostela nešlo dojít vůbec. Ale zdejší lid býval velmi bohabojný a také bohatý. A tak se rychtář rozhodl postavit v obci kapličku. Na vlastní náklady! Potud by bylo vše v pořádku. Jenže zapracovala, jak už jsem řekla, pýcha a lenost. Máte nějakou povědomost o tom, na jakých místech se staví svatostánky?“
Nadechl se a chtěl jí říct, že jako historik o těchto věcech něco málo ví, ale nepustila ho ke slovu. Leoš cítil, že dostává migrénu. Bude ji muset nějak slušně zarazit.
„Bývají často na silných místech, kde vystupuje na povrch pozitivní zemská energie. Původní pohanské svatyně totiž...“
„Víte, to o vašich pohanech je moc zajímavé,“ přerušil ji, „ale jak to souvisí s těmi mými Amíky?“ Tu štiplavou otázku snad ani nepostřehla a se zápalem v očích vykládala dál.
„Posvátné místo tvoří jakýsi pomyslný zlom v prostoru. Průchod mezi světy. A tímto průchodem lze přecházet z oblasti světa do oblasti ducha. V krajině existují od pradávných dob. V každém takovém místě se projevovalo nějaké božstvo. Ale ne vždy bylo přátelské k lidem…“
 „Chcete mi tvrdit, že tady žil nějaký zlý pohanský bůžek? Nezlobte se, Lindo, ale myslím, že s vámi ztrácím čas…“
Vstala, usmála se na něho a položila mu svou chladnou ruku na čelo. To gesto ho překvapilo a donutilo ho zavřít oči. Když je zase otevřel, zjistil, že bolest hlavy ustala.
„Pojďte,“ řekla Linda, obešla bělostnou zeď a vkročila mezi stromy na vyvýšenině za kaplí. Dávaly tušit obrys původních stěn.
„Od počátku stavěli na špatném místě. Oltář je nevhodně orientovaný na sever. Neplánovali stavbu podle pravidel posvátných míst, kterými se stavitelé církevních staveb vždy řídili, ale podle pohodlí. Aby to rychtář měl stejně blízko jako farář. Aby nikdo z nich neměl navrch. Oba pyšní jako pávi. A tak nešťastně vybrali místo, na kterém se kdysi kdosi pokusil vyvolat démona. Úspěšně, řekla bych. Otisky těch sil tu jsou dodnes a všechny kaple a smírčí kříže světa nevyženou čiré zlo tak snadno. Vidíte ty stromy?“
Rozhlédl se. Stromy, které rostly kolem nich, byly podivně zkroucené. Kmeny rozdvojené a i větve jakoby ztratily řád. Chvíli směřovaly od kmene, dále si směr růstu rozmyslely, pak na sobě udělaly kličku a zamířily zase ke kmeni. Jako kdyby se něčemu vyhýbaly.
„Když se budete dívat s očima otevřenýma, stromy vám budou vyprávět příběhy. Jsou jako tanečnice, zakleté v jediné póze. Co vám to připomíná? Vidíte bílou nebo černou labuť? Andělské křídlo, nebo spíš ďábelský pařát?“
„Nezlobte se, je to na mě trochu moc ezo. Ještě bych bral ty pohanské rituály…“
„Dobrá. Chápu.“ Svěsila hlavu. „Vaše šéfová se ve vás spletla. A já nejspíš taky. Jen ještě… Prosím vás, nepijte z toho pramene pod kaplí.“
„Protože na mě vyskočí zlý duch?“
„Protože z něho pije dobytek z pastvin. A pospěšte, máme domluvenou schůzku s panem Braunem, pamětníkem.“
 „No vidíte, kdybychom měli kola…“
 „Máme něco rychlejšího!“ Zasmála se, z kapsy vylovila klíčky od auta a vykročila po silnici k parkovišti, kde stál zelený roomster. Vykročil za ní, přemýšlel, kdo jí to auto přistavil...



Alois Braun byl přesně ten pamětník, kterého Leoš potřeboval. Sice mu bylo na konci války teprve pět let, ale pamatoval si, co vyprávěli rodiče. Jejich rodina byla původem ze Zhůří, ale při příjezdu Američanů byli všichni zrovna na návštěvě v Železné Rudě u příbuzných. To jim možná zachránilo život.
Pamatoval si na žvýkačky, sušené mléko v plechovkách a na chuť čokolády, kterou vojáci rozdávali dětem. Pamatoval si na vysokého velitele roty, který přišel k nim na návštěvu, a jak kuchyň potom voněla opravdovou kávou, kterou babička nalévala z parádní konvice. Do Zhůří se s rodiči už nikdy nevrátili. Jejich dům vyhořel.
„Od té proklaté léčky to šlo se Zhůřím z kopce. Jedna křivda za druhou. Jakoby se otevřela nějaká zakletá truhla, nebo co.“
„Pořád něco zakletého," povzdechl si Leoš, ale Alois Braun si toho nevšímal.
„Američani tehdy místním křivdili. Spoustu lidí pak zajali a odvezli. Ale oni těm pomateným německým mladíkům nepomáhali. Báli se jich. Nejvíc se báli toho jejich velitele. Byl jako smyslů zbavenej. Ze všeho, co měl po ruce, hnedka střílel. Tu kostelní věž odstřeloval taky on. Jen tak, pro zábavu! No a po válce se kostel sice začal opravovat, jenže do toho přišly odsuny. Půl naší rodiny muselo odejít. Stejně jako museli někteří odejít už před válkou. Roztrhli bratry podle toho, jaké národnosti byly jejich manželky. A pak přišli noví osídlenci. To už si pamatuju docela dobře. Ale nebylo to na dlouho, víte?“
„Vím, přišly další odsuny. Ze Zhůří se pak stal vojenský prostor,“ odpověděl Leoš. „Kdyby jenom to! Ze Zhůří se stala střelnice. A ty odsuny taky nedělali v rukavičkách! Jak okradli při odsunu nejdřív Čechy, potom Němce, tak za pár let okrádali i další svoje dosazený lidi. Jó, na takový věci se vždycky třesou ty největší svině. A ten kostel, ten pak dorazily naše kanóny. Srovnali celou vesnici se zemí. To jsou věci, co? Dobře, že to sepíšete, nikdo tomu už dneska pomalu nevěří.“



Leoš pozval Lindu na večeři. Za toho Brauna si ji zasloužila. Pamětník měl dokonce spoustu fotografií, které Leoš uložil do desek jako svátost. Tyhle snímky ještě nikdo nikde nepublikoval! Bude to perfektní materiál pro článek a šéfka bude spokojená i bez Lindiných démonů.
Tušil, že i když přijede domů pozdě v noci, tak do rána může mít hotové obrysy první verze článku. Jenže domů se mu nechtělo. Protože, jak správně řekla Linda, nikdo tam na něho nečekal. Seděl naproti ní v místní hospůdce, upíjel čaj a její povídání o jakémsi šíleném záměru na nové lyžařské středisko v chráněné oblasti, kterému se snaží zabránit ekologické hnutí, mu připadalo mnohem zajímavější, nežli výklady o silách temna, z kterých dostával migrény. Protože z Lindy naopak vyzařovalo světlo.
A Leoše to k ní táhlo jako můru k plamenům. Tři noci se hřál v těch plamenech. Nemohl se od ní odtrhnout a začal ji podezřívat, že ho asi opravdu očarovala. Čtvrtý den usoudil, že se nutně musí vrátit k práci, jinak nestihne termín odevzdání.
Rozloučili se. Ujišťoval ji, že se sem brzy vrátí.



Železná Ruda, únor 2013
„Vy to asi nevíte, co?“
Alois Braun vyšel před dům, ale zůstal stát za plotem své zahrádky. Leoš si pomyslel, že je to jen pár měsíců, co spolu s ním a s Lindou seděli nad fotografiemi z pětačtyřicátého. Starý pán jakoby si držel odstup.
„Co bych měl vědět?“ podivil se Leoš, ale na zátylku ho podivně zamrazilo. Lindě se už nějakou dobu nemohl dovolat. Volali si často a vždy jí sliboval, že se určitě už příští týden ukáže. Tak uplynulo léto, podzim a kus zimy. Nemohl se dřív uvolnit.
Článek o bojích na Šumavě mu zajistil, že ho vedení nejprve udělalo zástupcem, a když jeho nadřízená odešla na mateřskou, dostal její šéfredaktorské místo.
Takže času měl stále méně. A migrény stále častěji. Až po dvou měsících v křesle šéfredaktora si dovolil volný prodloužený víkend. Občas zapochyboval, jestli je tahle pozice pro něho. Jestli mu nebylo lépe před tím? Jako redaktorovi…
Potřeboval vypadnout a vypnout. Ale hlavně, potřeboval Lindu. Její teplo a chladnou ruku na čele. Její smích a světlo v očích.
„Tak co je s Lindou?“ zopakoval.
Braun se díval do země a špičkou boty drtil led.
„Našli její auto za Javornou, zapadlý v závěji. Je tam taková ta ostrá zatáčka v lese, víte? Je to asi čtrnáct dní.“
„Auto?“
„No, a Lindu našli o kousek níž v tom lese. Ale už pozdě. Asi vylezla z auta, jenže nikdo zrovna nejel kolem a napadalo děsně sněhu…“
Leošovi se zvedl žaludek. Ucítil štiplavě kyselou chuť v krku. Polkl a zavřel pálící oči.
„To víte, pro všechny tady to byl šok,“ pokračoval Braun, ale Leoš se otočil k odchodu.
Jenže kam vlastně půjde? Když doma na něho stále nikdo nečeká? A nyní už čekat ani nebude. Protože světlo, které ho tak hřálo a které pro něho svítilo jen pár dní, zhaslo v temném údolí…

Žádné komentáře:

Okomentovat