5. dubna 2020

Roušková pohádka - napsala Hana Kavalová

Je mi deset a s mamkou jedeme na návštěvě k tetě. Tedy tetě mé mamky, takže mé pratetě.
Je taková legrační, ale já ji mám ráda. I když už je pěkně stará. Jedeme totiž na její šedesátiny. No bude to opruz. Fakt nevím, co tam budu dělat.
V deseti na šedesátce, to je teda síla.
Teta se na nás směje už z dálky. Je jiná než moje babička. A přitom jsou to ségry.
Moje babča je fajn a má mě moc ráda, ale pořád mě prudí.
Znáte to, takové ty kecy – jak ve škole, a jestli mě nezlobí mamka a taťka a jak kluci. No prostě trapárna – vždyť už mi bude deset.
Teta je jiná. Ta se na nic neptá. Hned chce hlášení, kolik už jsem dostala pus od kluka a jestli už jsem kouřila. Hrozně se tomu chechtám. Jasnačka, že jí nic neřeknu. Ale líbí se mi, že i když je tak stará, tak je docela moderní.
Dneska mi dala fotku. Normálka fotku. Opravdickou. Jako ne na mobilu nebo noťasu. Takovou tu do ruky.
„Co je to, teto?“ ptám se.
„Tohle je, ty trumpeto, šicí stroj.“
Směju se.
„Jaký stroj, teto? Jako stroj času?“
„Ty jsi trumpeta, Klárko, to je přece šicí stroj tvé prababičky.“
„No to je jasné, prababička ho má asi ještě teď“ směji se.
„Má, Klárko, má, ale už na něm nešije. Špatně vidí.“
„A proč mi dáváš tu fotku?“ ptám se a čekám od pratety nějakou kulišárnu jako obvykle.
„Na památku, milá Klárko. Protože dneska je 1. březen 2030.“
„Je to přesně deset let, co se tyhle stroje rozjely naplno. Kdo měl ruce, kousek látky a dobré srdce šil roušky.“
„Co je to rouška, teto?“
„To je takový náhubek pro lidí. Razilo se heslo - moje rouška chrání tebe a tvoje rouška chrání mě.
„A proč jste se chránili?“
„Protože, kde se vzal tu se vzal objevil se mezi lidmi virus, víš. Stačilo jen kýchnout, dát pusu, podat ruku a už to měl ten druhý. Takovou škaredou nemoc. A hodně lidí na tu nemoc i zemřelo.“
„Ty jo, to bylo něco jako tichá pošta.“
„No, taková hodně blbá pošta. Ale díky té poště jsme dostali hodně vzkazů.“
„Jakých?“
„Že si máme vážit jeden druhého. Všeho dobrého. A pomáhat si navzájem. Neboť heslo zní…“
„No přece spolu to zvládneme,“ volám už zároveň s tetou unisono.
„Ano, Klárko, spolu to vždy zvládneme.“
„A protože každá pohádka má dobrý konec .. tak dneska jdeme slavit přece ty mé šedesátiny.
Už si dneska měla cígo, ty trumpeto?“
Směji se „teda teto, ty jsi hrozná, se mi asi zdáš.“
„Jasně, že zdám. Jsem přece tvá teta z pohádky O hodném rouškostroji“.
„A ještě Ti Klárko pustím jednu retro písničku, chceš?“
„Jasně, jsem zvědavá na tu legraci.“
Z počítače zní „S láskou má svět naději a já koukám, jak mé veselé tetě po tváří teče slza…

Žádné komentáře:

Okomentovat