18. dubna 2020

Neotesaná hrdinka – napsala Anna Manokhina

Někdy mi připadá, že moje sestra je ten nejpodivnější člověk na světě. Marie (tak se jmenuje) svými výstřelky pořád všechny staví do nepříjemných situací a vůbec neví, co to jsou pravidla slušného chování.
Přestože už je jí šestnáct a je docela dospělá, chová se jako malé dítě. Když ji něco rozčiluje, začne hlučně brečet a někdy k tomu i padá na zem, leží a dusí se svými slzami. Nikdy se nestane, že by někomu telefonovala a nekřičela a neřehtala se přitom tak, že jí je slyšet až v sousedním domě.
Každý můj pokus podívat se v klidu na film skončí tím, že začíná komentovat každou scénu, běsnit, chechtat se nebo plakat. Neumí sedět na místě a mlčet. Jen jí zkuste říct, že vás ruší. Začne řvát jako tur, že jí nemáte co zakazovat a že ona si bude dělat to, co chce. A to už neříkám nic o jejím talentu dostávat se do problémů.
Jednou vzala tátovo auto a řekla, že nás doveze k babičce do vedlejšího domu, protože tatínek byl podnapilý. Jenže narazila do sousedovy ohrady a to nešťastné auto rozbila.
I přes její zvláštní skutky a nesnesitelný charakter si jí ale moc vážím. Respektuji ji díky jejímu přístupu k životu. Umí hájit své zájmy a kašle na to, co si o ní budou myslet jiní lidé. Nebojí se vypadat blbě. Neskrývá své emoce, ukazuje je a umí je zvládat, ale svým zvláštním způsobem. Nikdy se nestydí a všechno, co si o vás myslí, vám řekne přímo do obličeje. Upřímnost je podle mě jedna z jejích nejlepších vlastností.
Můžete mi říct, že to je hloupost a že má Marie vyspět a chovat se jako normální člověk. Ale co když je tou, kterou v dnešní době potřebujeme? Když se všichni uzavřeli do sebe a bojí se projevit své skutečné emoce, ona se upřímně směje a pláče a užívá si života. Co když je tou, koho máme dávat za vzor? Možná, že by byl svět lepší, kdybychom všichni byli jako moje sestra: upřímní, podivní a trochu netaktní.

Žádné komentáře:

Okomentovat