18. dubna 2020

Cesta do pelechu – napsala Karolína Balogová

Je po jedenácté hodině večer. Jsem unavená, třeští mě hlava a rozhodně už nemám náladu cokoliv dělat. Tedy nejvyšší čas zalézt do pelechu.
Ano! Myslím postel. Naše dřevěná palanda stojí u oken otočených směrem k severozápadu, takže občas, když jdu brzy spát, svítí mi do očí zapadající sluníčko. Dnes ale ne. Obleču si tedy pyžámko, odskočím na záchod, zhasnu lampičku a jsem připravená zalehnout. Jenomže tak lehké to u nás není.
Jelikož je tma jako v pytli, nevidím ani na krok a cesta do postele je dlážděná nástrahami. Nejčastěji to bývá pes.
„Vraůůů!“ Jejda. Už jsem na něj šlápla. Závažnější překážkou je pak trám. Naštěstí jsem už zvyklá usínat s modřinou na čele. Ulehnutí pak už brání jen tři věci. Sestra, která leží napříč celou postelí, kočka pelichající mi na polštáři a plyšáci. Ti jsou úplně všude.
No nic naplat. Vyhnu se trámu, odsunu sestru, vyženu kočku a plyšáky odhážu do kouta. Dobrou noc.

Žádné komentáře:

Okomentovat