5. března 2020

Vyděšený stopař – napsal Libor Frank

„Bacha na ty vajíčka, dej je až nahoru, na bundy,“ křikla na mě Helenka, ještě než zavřela svoje dveře u spolujezdce. Zaklapl jsem pomalinku víko kufru zeleného wartburgu a sedl si za volant. Vraceli jsme se v nedělní podvečer z prodlouženého lyžařského víkendu v Krušných horách. Měli jsme po zkouškách ve škole, dva kluci a dvě slečny. Vlastně ten studentský víkend nebyl jen o lyžování, ale taky o kulinářských zážitcích.
Helenka byla holka ze statku. I přes všude řádící socialistické zemědělství měli doma v osmdesátých letech několik stájí a chlívků, množství domácích zvířat a k tomu nějakou tu záhumenku.
Helenka byla taky velice štědrá a dobrák od srdce. U nich doma bylo zrovna po pravé lednové vesnické zabíjačce a to pro nás v praxi znamenalo, že jsme si na tři dny na hory vezli řádné zásoby. Dvacet domácích řízků, plný hrnec zabíjačkové polívky prdelačky, jitrnice, několik jelit, sulc v pekáčku, špek, tlačenku, šest lahví kyselých okurek, maso na vepřový guláš, mouku a vejce na knedlíky, aby byly ke gulášku čerstvé, čtyři bochníky chleba, křen, cibuli. Prostě všechno, co k tomu patří, včetně doma pálené slivovičky a basy piva.
Na horské chalupě rodičů jsme vždycky po lyžovačce královsky hodovali. Jenže to obrovské množství jídla jsme prostě nemohli sníst. Půlku jsme táhli zase zpátky domů.
Z Karlových Varů na Prahu se silnice kroutí pěkně do kopce. Dnes je všechno jinak, ale bývalo to oblíbené místo stopařů. „Zastav! Zastav!“, křičela na mě Helenka, když uviděla prvního mávajícího s cedulí „Praha“. Nasoukal se na zadní lavici wartburgu, krosnu na klín, jinde už místo nebylo. Nacpaná východoněmecká limuzína se stěží znovu rozjela do kopce.
„Zastav! Tak zastav!“ tahala mi najednou zase znova za ruku na volantu Helenka. Další stopař před námi!
„Už jsme úplně narvaný, je nás tady pět!“, odpověděl jsem, ale přece jen jsem na povel majitelky auta u mladíka zastavil.
Helenka stáhla okénko a s lítostným výrazem se mu začala omlouvat. „Víš, my bysme tě moc rádi svezli, jenže před chvilkou jsme vzali tady kolegu, co taky stopoval. No a už vůbec nemáme žádný místo!“
Nechci vědět, co si ten chudák o nás myslel. Jakmile nastala v jejím monologu pauza, šlápl jsem na plyn a už jsme byli pryč. Dofuněli jsme nahoru nad Vary, ale najednou Helenka vykřikla: „Otoč to!! Otoč to a vrať se k němu! Musím mu ještě něco říct!“ Poslechl jsem.
Pomalu jsme se z druhé strany přiblížili k vymrzlému klučinovi na silnici, před ním jsem se opět otočil čumákem do kopce a zastavil. Helenka vyskočila z auta a než se ten chudák vzpamatoval, držel v jedné ruce dva řízky a ve druhé kus prasete s chlebem.
„Vzít tě fakticky nemůžeme, tak se alespoň nadlábni,“ usmívala se na něj Helenka od ucha k uchu.
Rozhýbal jsem opět přeplněný stroj do kopce a ve zpětném zrcátku ještě dlouho pozoroval vyděšeného stopaře s pivem a mávající jitrnici.

Žádné komentáře:

Okomentovat