12. března 2020

Sen jedné letní noci - napsala Asja Žilová

Královec
Královec.
Tak se jmenovalo město založené českým králem Přemyslem Otakarem II. léta páně 1254. Později se město jmenovalo Kenigsberg. Po druhé světové válce východní Prusko připadlo Rusku a dostalo název Kaliningrad.
Za stovky let své existence změnilo svůj název potřetí.
Stopy války jsou patrné všude. Obytné čtvrti města byly více méně ušetřeny. Vily ovité břečťanem, v zahrádkách omamně voní bílý jasmín. Podél ulic lipové stromořadí roznáší sladkou medovou vůni.

U bývalého oficírského kasína jsou domky skromnější, ale v zahrádkách plných květů jsem zahlédla sošky medvídků se džbánky medu. Po širokém prospektu jezdily předválečné tramvaje, přelakované z bílé na červenou. Přecházím po kovovém bohatě zdobeném můstku přes řeku. A zde pohádka končí.
 Přede mnou rozvaliny Hradu Tří Králů či Hradu Královec. Stál zde od 13. století. Zub času ale nebyl příčinou zkázy...
Byla to válka, letecké pumy zkázu začaly, a noví vládcové země v 70. letech, až na druhý pokus, zbouraly ho do základů navždy. Zbraně zmlkly, ale ideologická válka pokračovala. Komunistické vládě se zdálo, že nestačí vystěhovat obyvatelstvo města, ale bylo nutno také zničit díla, do kterých lidé vkládaly své umění a um několik staletí. Byly zničeny kostely, kde lidé s vírou se obracely k Bohu. Logika byla tvrdá. Když nejsou lidi, na co jsou chrámy? Na druhém konci města stojí brána Tří králů, na ní tři postavy bez hlav. Proč by měly mít hlavy, když nemají komu velet a vládnout ? Tak vypadal Kaliningrad v roce 1969.
Rok 2005. Kaliningrad.
Rusko slaví 750 let od založení města Kaliningrad.
Vedle opraveného hrobu Kanta, léta stály ruiny kostela a teď naleziště "opraveného".
"Vrátily" hlavy třem postavám na Bráně tří králů. K jubileu se snažily opravit co se událo za obrovské prostředky... Bylo by levnější nechat památky být...
A kdo jsou ty tři postavy?
Král železný a zlatý Přemysl Otakar II. (1233-1278), který hrad Královec založil. Vévoda Albrecht Fridrich Pruský (1553-1618). A Fridrich I. - poslední pruský vévoda a první pruský král (1657-1713).
Oslava byla velkolepá, po městě proudily davy lidí, nebe osvětloval ohňostroj, všude zněla hudba. Bylo jasno. Město a jeho historie patří jim.
Jen sochy zůstaly na svém místě. A já se snažila představit si českého krále a jeho sousedy na bráně živými. Co by řekly ? O čem by mluvily ?
- Hele, zas mám hlavu, já vidím ! - jásá Fridrich I. Pruský, vedle Přemysla Otakara II.
- No konečně ! Trvalo jim 60 let, než vrátily nám hlavy, otevíraje oči - říká Král Železný a Zlatý.
- Tak ty sis asi zvykl na ztrátu hlavy ! Jednou na Moravském poli, po druhé po sedmi stech letech v Královci... - zasmál se kamenně Fridrich I. Pruský.
-Kuš, kdo vymyslel, že jsem tam zahynul ? Schován jsem byl podkoním v lese. A raději bych padl v boji, než vidět měl, jak můj synáček Václav z lenosti a slabé vůle, dědictví mnou zanechané vzdal Habsburkům. Tak Bůh mne potrestal za vítězství a rozšíření zemí Českých, potomkem slabým.
- Neměli by jsme, kamarádi, pohnout kostrou a projít se po městě ? - nabízí vévoda Albrecht, aby nedošlo k hádce. Aspoň se dozvíme co nového, jak se daří lidu teď.
Majestátní nohy hlučně stoupají po ulicích Kaliningradu. Přemysl se snaží najít svým orlím okem kostely, rytířské pevnosti a hlavně hrad Královec. A čím dál prochází městem, víc a víc, nepoznává ho... Cítí se rozpačitě a bezmocně. Zachmuří obočí. Nelibí se jemu to, co vidí...
 - Kde jsme, co to píšou na výlohách? Neznám ten jazyk i když podobá se našemu i písmena sem tam, já poznávám.
Kaфe... Tak, Ka jako ka, A jako a. Ale co to je? Vypadá jak bába s opřenýma o boky rukama.
Kниги - Ka - ha - obrácené En a dál písmeno vypadá jako šibenice a na konci zas to obrácené En.
A kde, k sakru, je Hrad Královec ? Zmizel! Jakoby tu ani nebýval. Trojice sklesle dívá se kolem, smutkem zkroušení neměli chuť jít dál... Vrátily se na bránu, zkameněly, ztrativ lidský výraz ve tváři.
Ale král český nenachází klid. Ptá se sebe sama - co Praha a co Čechy? Patří ještě jeho potomkům? Zdá se mu ? - ženský hlas....
- O! můj potomku, netrap se tím. Jsem Libuše, a můžu tě vzít do kuropění v tvůj stolný hrad, do Prahy. Tam tvé srdce zajásá. Uvidíš, že národ tvůj živ, a Habsburci nevládnou Českou zemí. Potomci naši šikovní jsou, byli a jsou. Pohleď na Pražský Hrad, na Karlův most, na klášter tety tvé, na Strahov, na Petřín, na Vyšehrad. Na krásu tu, sem jezdí pokochat se ze zemí tak dalekých, o kterých my s tebou nevěděly vůbec. Pojď se mnou na Vyšehrad, na místo, z kterého jsem budoucnost uzřela, tu i minulost zachovaná.
- Kdo zde, na Vyšehradě pochován? Moji i tvoji potomci, králi, vojevůdče, či šlechta?
-Šlechta a králi srdcem. Zde leží Božena, její srdce plné lásky po lásce prahlo. A tužbu každého o dobré bábě vyjádřila v slavné povídce, co v celém světě známa. Tady leží ten, kdo přenesl přes oceány zvuky šplouchání vod Vltavy. A kterou mají rádi všechny národy světa. Jak vidíš Vyšehrad, v svých prostorách střeží věčný sen všech slavných žen a mužů, co ovládají i po smrti, světem beze zbraní, jen srdcem laskavým a darem božím. A je to možná víc, než velká země co rozléhá od jižních až do severních moří.
- Děkuji ti Libo, potěšila jsi mne. Teď v klidu se vracím na Bránu Tří Králů. Ať paměť mé bývalé slávy zůstane tam navždy. Z Bohem!
- Z Bohem, Králi. I když tvé království je menší než bývalo, buď hrdý na potomstvo cos ty zanechal.
Přibližně tak jsem si představovala ten sen jedné letní noci, snažila jsem uklidnit Krále, pošetilé, a říci, že velikost jeho lidu ne ve velikosti území, a ve velikosti duši. A jsou takové osobnosti, že i nepřítel sklání se s úctou před nimi.









































Sen jedné letní noci
Královec. Tak se jmenovalo město založené Českým králem Přemyslem Otakarem ll., v léta páně 1256. Později se město jmenovalo Kenigsberg. Po druhé světové válce Vychodní Prusko připadlo Rusku a dostalo název - Kaliningrad. Za stovky let své existence změnilo svůj název potřetí.
Stopy války jsou patrné všude. Obytné čtvrti města byly více meně ušetřeny. Vily ovité břečťanem, v zahrádkách omamně voní bílý jasmín. Podél ulic lipové stromořadí roznáší sladkou medovou vůni. U bývalého oficírského kasína jsou domky skromnější, ale v zahrádkách plných květů jsem zahlédla sošky medvídků se džbánky medu. Po širokém prospektu jezdily předválečné tramvaje, přelakované z bílé na červenou. Přecházím po kovovém bohatě zdobeném můstku přes řeku. A zde pohádka končí. Přede mnou rozvaliny Hradu Tří Králů či Hradu Královec. Stál zde od 13. století. Zub času ale nebyl príčinou zkázy... Byla to válka, letecké pumy zkázu začaly, a noví vládcové země v 70. letech, až na druhý pokus, zbouraly ho do základů navždy. Zbraně zmlkly, ale ideologická válka pokračovala. Komunistické vládě se zdálo, že nestačí vystěhovat obyvatelstvo města, ale bylo nutno také zničit díla, do kterých lidé vkládaly své umění a um několik staletí. Byly zničeny kostely, kde lidé s vírou se obracely k Bohu. Logika byla tvrdá. Když nejsou lidi, na co jsou chrámy? Na druhém konci města stojí brána Tří králů, na ní tři postavy bez hlav. Proč by měly mít hlavy, když nemají komu velet a vládnout ? Tak vypadal Kaliningrad v roce 1969.
Rok 2005. Kaliningrad.
Rusko slaví 750 let od založení města Kaliningrad.
Vedle opraveného hrobu Kanta, léta stály ruiny kostela a teď naležitě "opraveného". "Vrátily" hlavy třem postavám na Bráně tří králů. K jubileu se snažily opravit co se dálo za obrovské přostředky... Bylo by levnejší nechat památky být...
A kdo jsou ty tři postavy?
Král železný a zlatý Přemysl Otakar II., který hrad Královec založil, Fridrich I.
Pruský a vévoda Albrecht.
Oslava byla velkolepá, po městě proudily davy lidí, nebe osvětloval ohňostroj, všude zněla hudba. Bylo jasno. Město a jeho historie patří jim.
Jen sochy zůstaly na svém místě. A já se snažila představit si Češkého krále a jeho sousedy na bráně živými. Co by řekly ? O čem by mluvily ?
- Hele, zas mám hlavu, já vidím ! - jásá Fridrich I. Pruský, vedle Přemysla Otakara II.
- No konečně ! Trvalo jim 60 let, než vrátily nám hlavy, otevíraje oči - říká Král Železný a Zlatý.
- Tak ty sis asi zvykl na ztrátu hlavy ! Jednou na Moravském poli, po druhé po sedmistech letech v Královci... - zasmál se kamenně Fridrich I. Pruský.
-Kuš, kdo vymyslel, že jsem tam zahynul ? Schován jsem byl podkoním v lese. A raději bych padl v boji, než vidět měl, jak můj synáček Václav z lenosti a slabé vůle, dědictví mnou zanechané vzdal Habsburkům. Tak Bůh mne potrestal za vitězství a rozšíření zemí Českých, potomkem slabým.
- Neměli by jsme, kamárádi, pohnout kostrou a projít se po městě ? - nabízí vévoda Albrecht, aby nedošlo k hádce. Aspoň se dozvíme co nového, jak se daří lidu teď. Majestátné nohy hlučně stoupají po ulicích Kaliningradu. Přemysl se snaží najít svým orlím okem kostely, řitířské pevnosti a hlavně hrad Královec. A čím dál prochází městem, víc a víc, nepoznává ho... Cítí se rozpačitě a bezmocně. Nachmuří obočí. Nelibí se jemu to, co vidí... - Kde jsme, co to píšou na výlohách? Neznám ten jazyk i když podobá se našemu i písmena sem tam, já poznávám. Kaфe... Tak, Ka jako ka, A jako a. Ale co to je? Vypadá jak bába s opřenýma o boky rukama. Kниги - Ka - ha - obrácené En a dál písmeno vypadá jako šibenice a nakonci zas to obrácené En. A kde, k sakru, je Hrad Královec ? Zmizel! Jakoby tu ani nebýval. Trojice sklesle dívá se kolem, smutkem zkroušeni neměli chuť jít dál... Vrátily se na bránu, zkameněly, ztrativ lidský výraz ve tváři.
Ale král český nenachází klid. Ptá se sebe sama - co Praha a co Čechy? Patří ještě jeho potomkům? Zdá se mu ? - ženský hlas...
- O! můj potomku, netrap se tím. Jsem Libuše, a můžu tě vzit do kuropění v tvůj stolný hrad, do Prahy. Tam tvé srdce zajásá. Uvidíš, že národ tvůj živ, a Habsburci nevládnou Českou zemí. Potomci naši šikovní jsou, byli a jsou. Pohleď na Pražský Hrad, na Karlův most, na klášter tety tvé, na Strahov, na Petřín, na Vyšehrad. Na krásu tu, sem jezdí pokochat se ze zemí tak dalekých, o kterých my s tebou nevěděly vůbec. Pojď se mnou na Vyšehrad, na místo, z kterého jsem budoucnost uzřela, tu i minulost zachovaná. - Kdo zde, na Vyšehradě pochován ? Moji, tvoji potomci králi, vojevůdče, či šlechta?
-Šlechta a králi srdcem. Zde leží Božena, její srdce plné lásky po lásce prahlo. A tužbu každého o dobré bábě vyjádřila v slavné povídce, co v celém světě známa. Tady leží ten, kdo přenesl přeze oceány zvuky šplouchání vod Vltavy. A kterou mají rádi všechny národy světa. Jak vidíš Vyšehrad, v svojich prostorách střeží věčný sen všech slavných žen a mužů, co ovládají i po smrti, světem beze zbraní, jen srdcem laskovým a darem božím. A je to možná víc, než velká země co rozléhá od jižních až do severních moří.
- Děkuji ti Libo, potěšilas mne. Teď vklidu se vracím na Bránu Tří Králů. Ať pamět mé bývalé slávy zůstane tam navždy. Z Bohem!
- Z Bohem, Králi. I když tvé království je menší než bývalo, buď hrdý na potomstvo cos ty zanechal.
Přibližně tak jsem si představovala ten sen jedné letní noci, snažila jsem uklidnit Krále, pošetilé, a říci, že velikost jeho lidu ne ve velikosti území, a ve velikosti duši. A jsou takové osobnosti, že i nepřítel sklání se s úctou před nimi.

Žádné komentáře:

Okomentovat