23. března 2020

Poselství - napsala Zuzana Fajmonová

První dny karantény pro mě, jako autistu, byly v podstatě splněným snem. V obchodě bylo pět lidí i s prodavačkou, všichni mlčeli a moc dlouho se při nákupu nezdrželi, takže se prostorem linulo ticho a všudypřítomný klid. Trochu míň mě těšily prázdný regály i fakt, že se musím poprat o poslední balení kolínek, který za normálních okolností nikdo nekupuje, ale teď jsou zhruba stejně cenným zbožím jako rouška a nitrilový rukavice.

Následně jsem velmi ocenila nutnost nosit již zmíněnou roušku. Nejdříve jsem si přestala malovat spodní část obličeje, po pár dnech už jsem se neobtěžovala ani s tou horní. Pak se ale celý ten spokojený autistický koncept začal nějak hroutit. Vzhledem k tomu, že se následující měsíce nedostanu ke kadeřnici, na kosmetiku, manikúru ani pedikúru, část mého já, která o sebe vzorně pečuje, se rozhodla, že je čas na vnější očistu. Kromě neoholených nohou, nevytrhaného obočí, podivné vyrážky na čele a šedin, za které by se nestyděl ani Gandalf, jsem vzdala i stylové oblékání. Ne, že bych to dřív nějak přeháněla s módními trendy, ale občas jsem na sebe navlíkla i něco, co k sobě ladilo a celkově mi docela slušelo. V současné době mám tři oblíbený trička, přičemž jedno má mastnou skvrnu, druhý je natržený a třetí vybledlý, jedny rifle pokydaný pribiňákem a houmlesáckou bundu s ošoupanýma rukávama. Přes vlasy, který normálně myju jednou za dva dny, foukám a žehlím, teď celej tejden nosím kapucu (i doma) a každou sobotu je milostivě umyju, protože mi z nich stéká olej na oblečení.
Nehty si okusuju. Když mám štěstí, podaří se mi je obrousit o struhadlo při tvorbě okurkového salátu. Zelenina je teď obzvlášť potřeba! Jedinej kontakt se živými bytostmi je každodenní čas strávený s mými dětmi. První dny byly relativně v pohodě, momentálně je každej den bojem o přežití. Z plastelíny se mi už podařilo z nudy uplácat Pražskej hrad, hrad Bouzov a hradní příkop s medvědem. Všechny dostupný pohádky znám nazpaměť. Došlo mi už veškerý víno i čokoláda. Začínám zapomínat základní slova, což doháním tím, že se učím s dcerou, která chodí do první třídy. Slabikář mi už hodně dal!
Na závěr chci říct, že z mýho pohledu je poselství týhle pandemie jasný - vzhled ani slova nejsou důležitý, když nemůžeš vyrazit na víno ven s přáteli!
Myslím na vás, mám vás ráda, čau.

Žádné komentáře:

Okomentovat