„Haló? Je tu někdo?!“
A sakra, vzbudit jsem tě nechtěla. „To nic, spi dál.“
„Kdo fte a fo tu chfete?“
Takhle to proběhnout nemělo, ale když už jsi vzhůru...
„Jdu si pro tvůj zub.“
„Pvo můj vub? A pvoč mi tykáte?!“
„My už jsme se přeci, Vlastimile, viděli! Ale už je to dávno, naposledy tuším před třiasedmdesáti lety. Už si na mě asi nevzpomínáš. Tehdy jsi mi ho dával s radostí.“
„Opvavdu tomu nevozumim! Co tu děláte upvostfed nofi a pvoč mi chcete vzít můj vub?!“
„Potřebuji ho do své sbírky. Ale zadarmo ho nechci, můžeš si vybrat, jestli za něj budeš chtít autíčko nebo padesát korun pod polštář.“
„A pvoč?! Pvoč bych to měl dělat? Co budu dělat s autíčkem nebo padesátikovunou? To je můj poflední, na čem mi pak bude dvžet hovní pvotéza?“
„Tím se teď netrap, Vlastíku. Víš, jak je to teď s porodností? Malé předškoláky abys v mém rajónu hledal pomalu s lupou. Mlíčňáky jsou sice mlíčňáky, ale každý zub se počítá. Potřebuji splnit normu. Za týden jdeš stejně na zubní a tam ti dají novou protézu, moderní, nalepovací, stejně se ti ta šestka už delší dobu kýve a máš v ní malý kaz.“
„Tak dobve, když mě už pvestanete otvavovat, pved chvílí jsem konečně ufnul. Pokud si mohu vybvat, pvosím čevveného spovťáka s otevívacími dvevmi.“
„Dobře Vlastíku, já jsem věděla, že se nějak domluvíme. Dobrou noc.“
„Dobvou.“
Chrrrrr, chrrrrrr…
