29. února 2020

Poprvé v sauně – napsala Leona Schillerová

„Prosím, pojď se mnou do sauny,“ žádal mě můj přítel po telefonu.
„Nevím, jestli je to dobrý nápad. Nechci, aby mě někdo očumoval.“
Michal se začal smát.
„Co je na tom vtipného?!“ odvětím pobouřeně.
„No, lásko, v sauně tě nikdo neuvidí, je tam totiž tma. Ale když s tím máš takový problém, tak půjdeme do soukromé sauny.“
„To zní zajímavě. Tak dobře, půjdeme.“
Můj drahý tedy zařídil vše, pokoj se saunou plus bonus navíc, že nemusím nikam jezdit a přijede za mnou do Plzně.
Zbyl nám čas i na jídlo, galerii, kávu a procházku po městě.
Procházeli jsme se po náměstí a Michal byl nervózní.
„Co se děje?“ Čekám, co z něho vypadne.
„Ale, nevím, jestli ta sauna platí. Ten chlap, co ji vlastní, mi to nepotvrdil písemně. Domlouvali jsme se jen po telefonu.“
„No tak do sauny nepůjdeme. Já se jí stejně bojím a moc se mi tam nechce.“ Radši mi na to nic neřekl a jen se na mě naštvaně podíval.
Bylo na čase vyrazit do sauny. Stmívalo se a ulice, po které jsme šli, mě dost zneklidňovala.
Držela jsem v kapse klíče a byla připravená k útoku, kdyby nás chtěl někdo přepadnout.
Dorazili jsme k místu a Michal začal telefonovat.
„Dobrý den, tak stojíme před domem.“ Za chvíli slyšíme, jak majitel odemyká dveře. Ve dveřích stál muž, asi tak kolem čtyřiceti let, a měřil si nás pohledem.
„Dobrý den,“ řekneme skoro naráz.
„Pojďte dál.“ Následujeme ho temnou chodbou. Najednou nás vede kamsi dolů.
Do sklepa? Moje paranoia ožívá. Sakra, teď nás tam zamkne jako rukojmí, nebo nás uvězní. Mého přítele vykuchá, jeho orgány prodá na černém trhu a zbytek těla sní, protože má hlad a živí deset dětí. Mě znásilní a prodá za vysokou cenu jako otrokyni nějakému úchylovi. Nebo nás přiváže na kříž a bude nás stahovat z kůže, kterou prodá nějaké soukromé plastické chirurgii. Můj mozek začal šílet a adrenalin stoupal. Sakra, kam nás to táhne?!
Vedl nás do tmy. Pak ale rozsvítil a my spatřili krásný interiér. Sprchu obloženou kameny, saunu a velkou koženou postel. Opravdu intimní prostor, to se mi líbí, pomyslela jsem si.
Do mého zamyšlení vpadl Michal.
„Proč jste mi nenapsal e-mail? Preferuji, když mi to člověk pošle ještě písemně.“
Pán se na nás udiveně podíval.
„Já už to dávno vzdal. Chlapi si sem vodí milenky, a když mi posílali mail, představovali se jiným jménem, než co měli na účtu, ze kterého mi posílali peníze.
“ „Ona je moje přítelkyně, ne milenka,“ zareagoval Michal pohotově. Pán se začal usmívat a byl najednou milejší.
Takže tento chlápek si udělal ve svém sklepě živnost – tři pokoje a v každém z nich sauna. Ve dne sem chodí matky s dětmi, večer muži se svými milenkami…

Žádné komentáře:

Okomentovat