22. února 2020

Polonina Boržava – napsala Zuzana Kratochvílová

Probouzím se teplem a slunečními paprsky, které prostupují světlým odstínem celty našeho stanu. Neumím spát ve světle a slunce mě nabíjí neskutečnou energií, která mi nedá spát. Vylézám ze stanu a žasnu nad pohledem, který se mi naskýtá.
Stan jsme za tmy postavili na jediné rovné místo, které jsme našli. Až teď vidím, že jsme na vrcholku jednoho z nejvyšších míst v okolí. Podvečerní bouřka dala vzniknout jevu, který mám teď před sebou.
Mlha zalila všechna údolí kolem a pouze náš a další dva vrcholky nejbližších kopců vystupují jakoby z mléka rozlitého pod námi. Nebe je bez mráčku, vzduch vlahý a osvěžující.
Cítím tu svobodu a volnost a připadám si jako Bůh, který může chodit po oblacích. Vychutnávám si ten pocit a čekám, kdo se další vzbudí, aby si se mnou mohl užít kouzlo tohoto okamžiku...

Žádné komentáře:

Okomentovat