Sídliště nic moc, jeden panelák vedle druhého, jen na okraji betonové džungle občas vykoukla stará zástavba a polorozbořený židovský hřbitov. Ale sláva, jednoho krásného dne jsme z šedé oprýskané Prahy vyrazily obě do Španělska. Za příslibem slunce, barev a krásy.
Do ciziny se tehdy moc nejezdilo a Československo na Západě každý také neznal. Že tam v té dálavě potkáme spřízněnou duši, která bude navíc nad mým sídlištěm vzdychat dojetím, bylo spíš z kategorie sci-fi. Ale stalo se.
Z Madridu jsme vyrazily na několikadenní putování s místní cestovkou. U fungl nového autokaru nás průvodce přátelsky pozdravil a jelo se. Jak bývá zvykem, přednesl na začátku cesty uvítací formulku a představil se:
„Jsem Jesús.“ Čili Ježíš. „Taky Martinez Ruiz, ale říkejte mi jen Ježíši.“
Franta, Pepa, ale Ježíš? To byla španělská novinka.
„No co, alespoň jsme v dobrých rukách,“ odtušila Marjánka.
První večeře byla naplánovaná v Toledu. Ježíš nás uvedl ke stolu, kde seděli dva neznámí spolucestující. Starší, až hodně starý pán s mladou dámou. Hned naproti se nám v celé kráse podvečerního světla otevřel pohled na Toledo. Nad záhybem řeky Tajo sedělo na skalnatém ostrohu hnízdo klášterů, věžiček, bašt a bran, paláců, hradů a hrádků, katedrála, kostely a kapličky, mešita …. Zírali jsme na ten zázrak všichni čtyři jako u vytržení.
„Milé dámy, je to nádhera, že ano, ale musíme se přece představit, jak nás nabádal Ježíš,“ zvedl se náš společník. „Já jsem Mojžíš a tohle je moje dcera Sára.“
Evidentně jsme se zatvářily obě poněkud vyjeveně
„No, jsme z Izraele, víte, z Haify. A co vy dvě?“
Tak jsme s ulehčením na oplátku sdělily, že z Prahy - ta táhla většinou víc než Československo. Vypadali oba nadmíru vědoucně, ale asi to nestačilo.
Moše začal naléhat: „Odkud že pak z Prahy, děvenky?“ Mamlas jeden, bude už možná senilní. Takhle se kdysi ptávala moje babička, když se někdo přiznal, že je od Čáslavi. Ale v Praze? Nu což, možná u nás někdy byl za obchodem.
„No, Moše,“ povídám, „já bydlím na okraji města, kdysi to byla jen pole a teď tam jsou ty naše obytné škatule. A jmenuje se to Ďáblice. To určitě neznáte, tam žádné památky ani banky nejsou.“ Jenže Moše vytřeštil oči a zdálo se, že nejspíš každým momentem omdlí.
„A kde, prosím, v Ďáblicích?“ vypadlo z něj.
V tu ránu se mu začaly po tvářích koulet slzy.
Věřte nebo nevěřte, ale v magickém Toledu nás s oběma spojilo jedno hnusné pražské sídliště. V místech, kde stál můj tehdejší činžák, se Moše kdysi dávno narodil, vyrostl v mládence a prý se i poprvé zamiloval. Jeho rodina tam před válkou měla zahradnictví. Včas ucítili hnědé nebezpečí a z Československa utekli. Sára nám to za něj dovysvětlila a pak jsme začali dojetím posmrkávat všichni. Těžko jsme se na konci našeho biblického setkání loučili a hodně dlouho jsme si ještě všichni psali. I s Ježíšem.
