8. února 2020

Perfektní víkend - napsala Renata Richterová

Měl to být perfektní víkend. Holčičí víkend na chatě. Druhý ročník pedagogické fakulty měly úspěšně za sebou a před sebou dámskou jízdu. Léto 1984 bylo v plném proudu, když Lucie a Niky s batohy na zádech přebíhaly na nádraží ve Strakonicích koleje, aby stihly motoráček do Malenic. 
„Byl by to perfektní víkend, kdyby zrovna dneska nebylo pátek třináctýho,“ zabručela Lucie, když vystupovaly v Malenicích z vlaku. „Proč jsme to nemohly o týden odložit?“
„To víš, za týden by ti přes cestu přeběhla černá kočka a zase by se ti nechtělo jet!“ odfrkla si Niky.
„Proti kočce stačí třikrát za sebe plivnout,“ namítla Lucie. „Proti třináctce není žádná obrana. Je to nešťastný číslo!“

Niky jen protočila oči a zavelela: „Tudy!“
Od vlaku se vydaly po silnici kolem hřbitova. Lucie se rozhlédla, zamračila a cestou kolem kamenné zdi zadržovala dech, což bylo v tom vedru dost obtížné. Za chvíli začala ve tváři rudnout a zpomalila.
„Co je ti, Luci?“
Niky se otočila a uviděla červený a zpocený obličej své kamarádky.
Konečně hřbitovní zeď minuly a Lucie se zastavila. Opřela se rukama o kolena a zhluboka se nadechla: „Uf! Měla jsi říct, že to je kolem hřbitova!“
„No a?“
„Může ti do těla vletět duše zemřelého, tak je lepší kolem hřbitova nedýchat, víš?“
„Já se z tebe picnu! Ty chceš jednou učit děti? Víš co? Já to z tebe přes víkend dostanu, ty pověrčivá účo! Nasadím živou vodu a vykuřovadlo!“
„Co, že nasadíš?“ nechápala Lucie.
„Tátovu slivovici a startky, ty ťunťo!“
Rozesmály se a celý víkend si na pověry ani nevzpomněly. Díky hřejícímu slunci, líné řece, slivovici a klukům na místní diskotéce zapomněly na všechny černé kočky a nešťastná čísla. Prostě perfektní víkend!
Jen jednou Lucie málem vykřikla, aby Niky nechodila pod žebříkem, že to nosí smůlu, ale včas se vzpamatovala a nechala to být.
V neděli ráno zaspaly. Hádaly se, která z nich špatně nastavila budík, ale nic to neměnilo na tom, že další vlak do Strakonic jede až odpoledne, jenže na něj už nenavazuje přímý spoj do Plzně.
„Pojedeme pětkou a ve Strakonicích někoho stopneme,“ rozhodla Niky.
Když došly na výpadovku na Plzeň, obloha se zatáhla a zvedl se vítr. Postavily se ke krajnici a Niky zvedla ruku v typickém gestu. V osmdesátých letech bylo stopování běžným způsobem dopravy, jenže byla neděle. Auta byla nacpaná rodinkami vracejícími se z víkendu s platy vajíček za zadními skly. Řidiči lítostivě naznačovali: Mám plno…
To auto, které konečně přibrzdilo, vypadalo, že se vrací z nějaké místní rallye. Zaprášené, polepené černobílými pruhy a na kapotě startovací číslo.
Lucie se zamračila a o krok ucouvla. Sice s pověrami skoncovala - právě včas, když je vlastně skoro už učitelka - ale to neznamená, že sedne do auta s tímhle…
„Niky, počkej!“ zatahala kamarádku za batoh, který mezitím už Niky cpala na zadní sedadlo.
„Niky, stopneme radši někoho jinýho. Podívej…“ chtěla doříct, na tu třináctku.
„Prosím tě, co blbneš? Koukni na tu káru! Je super, ne? Chceš snad čekat na nějakýho trabanta? Sedej, za chvíli začne lejt!“
„Tak co, slečinko? Kde to vázne?“ řidič se natáhl a otvíral dveře u spolujezdce. Číslo měl i na kombinéze.
„Já nejedu!“ prohlásila Lucie.
Niky se usadila a změřila si kamarádku studeným pohledem.
„Ty jsi prostě strašná! Někdy ty tvý fóbie, nebo tušení, nebo co to máš, fakt nechápu! Zkazila jsi nám perfektní víkend!“ vyštěkla a zabouchla dveře.
Auto mizelo v oblaku prachu a kouře. Na silnici dopadly první dešťové kapky.
Lucie si oblékla větrovku a zvedla palec. Vzápětí se spustil liják.
Do Plzně dorazila až pozdě večer. Sice v trabantu, jak jí Niky prorokovala, promočená na kost a
nacpaná na zadním sedadle mezi dvěma protivnými dětmi, ale byla v suchu a doma.
Niky domů už nikdy nedojela…

Žádné komentáře:

Okomentovat