9. února 2020

Můj největší hřích - napsala Bohuslava Kopřivová

Snad každý člověk chce zemřít mezi svými. Maminka ležela již delší dobu v nemocnici ve svém rodném městečku mimo Prahu. Při mých návštěvách mě stále prosila, ať ji vezmu domů, ale ke mně do Prahy nechtěla. Už jsem ji nemohla stále její žádost odmítat či oddalovat, a tak jsme se rozhodla, že si příští týden vezmu dovolenou a budu u ní doma.
Ale místo toho, aby byla veselejší, nějak ještě více posmutněla...
Po odjezdu jsem si v duchu připravovala, co jí řeknu, na co se jí z jejího života zeptám.
Probereme to, na co jsme si nikdy nenašly čas. A hlavně jsem byla ráda, že jí konečně splním přání.
Těšila jsem se, že jen co skončím jedno nepříjemné zasedání, za ní pojedu. A hlavně ji musím říct, jak moc ji mám ráda, hodně jsem jí toho dlužila.
Po skončení jednání jsem přišla do kanceláře. Zvonil telefon.
Pan primář mi oznamoval, že maminka právě zemřela.
A já už jsem ji nikdy nestačila říct, co jsem měla na srdci.
Dala jsem přednost práci před maminkou a to stále považuji za svůj největší životní hřích, který si nemůžu odpustit. Jen doufám, že se jednou sejdeme, já jí vše řeknu a poprosím o odpuštění. 

Žádné komentáře:

Okomentovat