4. února 2020

Těhotenství z pohledu miminka - napsala Petra Bejčková

Kdo jsem?
Kde jsem se tu vzalo? Nebylo tu nic a jsem tu já... Podivný útvar, který začíná růst a vyvíjet se. Kolem sebe cítím lásku a blízkost osoby, kterou nikdy nevymažu ze svého života. Ještě nevím, jak té osobě budu říkat. Je to maminka?
Bylo jsem malé cosi podobné zrnku máku. Teď rostu, mé tělo dostává tvar, objevili se ručičky, nožičky. K čemu slouží poznám, až přijde správný čas. V tělíčku mi proudí maminčina krev. Není už jen její. Je to něco, co nás spojuje stejně jako pupeční šňůra.
Jsem v něčem, co připomíná obrovský bazén, lebedím si tu. Není mi ani zima, ani teplo.
Slyším uklidňující tlukot maminčina srdce a uvědomuji si, že i mé srdce vydává podobný zvuk. Ubíhají dny a týdny. Rostu, vyvíjím se, slyším zvuk maminčina hlasu, zvuky z okolí... Možná slyším tatínka, možná sourozence, to poznám, až se s nimi někdy shledám.
Cítím tlak. Někdo se mi chce nabourat do mého světa? Ne. To jenom lékař na pravidelné prohlídce kontroluje, zda jsem v pořádku. Zda mi všechny končeniny a orgány rostou tak, jak by měly. Cítím chvění. To maminka pláče dojetím. Je šťastná, že jsem v pořádku a právě se dozvěděla, zda jsem kluk a nebo holka. Jak se to vlastně pozná?
Další dny a týdny ubíhají, rostu, prostoru pro pohyb ubývá. Poslouchám jemnou melodii maminčina hlasu. Už se těším, až mi jednou bude vyprávět pohádky.
Je mi těsno, cítím tlak. Vypadá to, jako by mě maminka u sebe nechtěla. Opak je pravdou. Brzy přijdu na svět a to je přesně ten omamžik, na který se maminka celých 9 měsíců těšila. Toužila po tom, až tu budu s ní. Ač se mi nechce jsem nuceno opustit komfort vytvořený jen pro mě. Něco, co mi zajišťovalo pohodlí, bezpečí, klid.
Přichází na svět. Vidím světlo a straaašně se mi to nelíbí. Kde je to teplo? Kde je maminka? Křičím vzteky na všechny okolo. "Proč mi berete mé pohodlí?" Vrátit už to nejde. Pupeční šňůra, která mě spojovala s maminkou byla přestřižena. Co bude teď? Kdo se o mě bude starat? Maminka... Maminka na mě promluvila něžným hláskem. "Ahoj Tomášku, jsem ráda, že už tu jsi mezi námi." Objala mě, políbila na čelo a já mohu spokojeně odpočívat schován v její náruči a chráněn před okolním světem. Nic se nezměnilo. Ba naopak. Vždy budu středobodem maminčina vesmíru.


Žádné komentáře:

Okomentovat