22. ledna 2020

To nemůžu nikomu přiznat - napsal Filip Duchoň

Aby bylo jasno, jsem duší rocker. Zámci, Sestry, Éčka, Kabát, Horkýže a tak. To je pořádná muzika. Žádnej popík, žádný slaďárny. To, co vám budu vyprávět, je příběh strašidelný. Čirá hrůza. Ale pěkně popořadě.
Sobotní červencový den byl jako malovaný, třicítka na teploměru, azuro. Na Slapech jako u moře. Jo, jsem taky lodní kapitán, tak si tyhle dny umím krásně vychutnat. Možná to někdo znáte – ráno vyplujete z maríny, hodíte se doprostřed přehrady na Václavák, vypnete motor, láhev prosecca a trocha parmezánu na talíř a pohodička.
Občas skočíte do vody a občas taky ne. Prostě totální relax a radost ze života. A takhle jsem to měl tu sobotu i já s mýma holkama. A najednou to přišlo. Znenadání.
Když nemůžeš, tak přidej víc, zakřič prostě z plných plic, slovo nejde neexistuje.“
Kdybyste to náhodou nevěděli, je to refrén té nejprofláknutější a nejhnusnější písničky od party zvané Mirai.
A tohle mi z ničeho nic vlezlo do hlavy. A jelo to furt dokola.
Pouštím Sestry, ale v hlavě pořád jede tenhle hnus!
Zkouším ty Éčka – zase nic. Prostě nepomáhala žádná kapela. A nemohl jsem to nikomu říct – to by byl z ostudy kabát (s malým k).
Takhle jsem strávil celé odpoledne a začínal myslet na nejhorší. Blížil se večer, nahazuju motor a jedu zpět do své domovské maríny U Kozla. A Mirai mi v hlavě rozkazuje, abych přidal víc. To ale samozřejmě nejde, do maríny se musí pomalu.
Tak se to snažím ignorovat, ale jede to furt dokola. Kotvím, vypínám motor a plížím se do hospody, která je pár metrů od lodi. Tam parta kapitánů, sedám a dávám jednu plzíňku. Klábosíme a přesto, že hraje Garáž, já slyším „když nemůžeš …“ – a nikomu to nemůžu říct. Katastrofa. Piva na lístku přibývají a už je dávno noc, když Luban vyhlásí, že dáme ještě panáka a jdeme na kutě. Napadá mě – mám už sedm kusů, tak ještě zelenou. A je ve mně. Jdu s Miraiem v uchu spát. A přeju si se snad ani nevzbudit.
Nedělní ráno je líné. Ale co to – Mirai je pryč!. Svět umí být krásný. Vyplouvám na vodu, dávám si malý pivo a natahuju se na sluníčko na horní opalovací plošině.
A zčista jasna slyším: „Dám si sedm piv a jednu zelenou, chvílí po desátý myslím na jinou …“
Sláva, Sestry nejsou žádnej hnusnej Mirai. To je aspoň muzika!

Žádné komentáře:

Okomentovat