Sobotní červencový den byl jako malovaný, třicítka na teploměru, azuro. Na Slapech jako u moře. Jo, jsem taky lodní kapitán, tak si tyhle dny umím krásně vychutnat. Možná to někdo znáte – ráno vyplujete z maríny, hodíte se doprostřed přehrady na Václavák, vypnete motor, láhev prosecca a trocha parmezánu na talíř a pohodička.
Občas skočíte do vody a občas taky ne. Prostě totální relax a radost ze života. A takhle jsem to měl tu sobotu i já s mýma holkama. A najednou to přišlo. Znenadání.
„Když nemůžeš, tak přidej víc, zakřič prostě z plných plic, slovo nejde neexistuje.“
Kdybyste to náhodou nevěděli, je to refrén té nejprofláknutější a nejhnusnější písničky od party zvané Mirai.
A tohle mi z ničeho nic vlezlo do hlavy. A jelo to furt dokola.
Pouštím Sestry, ale v hlavě pořád jede tenhle hnus!
Zkouším ty Éčka – zase nic. Prostě nepomáhala žádná kapela. A nemohl jsem to nikomu říct – to by byl z ostudy kabát (s malým k).
Takhle jsem strávil celé odpoledne a začínal myslet na nejhorší. Blížil se večer, nahazuju motor a jedu zpět do své domovské maríny U Kozla. A Mirai mi v hlavě rozkazuje, abych přidal víc. To ale samozřejmě nejde, do maríny se musí pomalu.
Tak se to snažím ignorovat, ale jede to furt dokola. Kotvím, vypínám motor a plížím se do hospody, která je pár metrů od lodi. Tam parta kapitánů, sedám a dávám jednu plzíňku. Klábosíme a přesto, že hraje Garáž, já slyším „když nemůžeš …“ – a nikomu to nemůžu říct. Katastrofa. Piva na lístku přibývají a už je dávno noc, když Luban vyhlásí, že dáme ještě panáka a jdeme na kutě. Napadá mě – mám už sedm kusů, tak ještě zelenou. A je ve mně. Jdu s Miraiem v uchu spát. A přeju si se snad ani nevzbudit.
Nedělní ráno je líné. Ale co to – Mirai je pryč!. Svět umí být krásný. Vyplouvám na vodu, dávám si malý pivo a natahuju se na sluníčko na horní opalovací plošině.
A zčista jasna slyším: „Dám si sedm piv a jednu zelenou, chvílí po desátý myslím na jinou …“
Sláva, Sestry nejsou žádnej hnusnej Mirai. To je aspoň muzika!
