2. prosince 2019

Veteránem na Dachstein – napsala Šárka Pinďáková

„To nemůže vyjet,“ chtěla jsem opatrně zašeptat, ale motor tak řve, že by mě Martin neslyšel. Sedí za volantem, tělo nakloněné dopředu, a hypnotizuje příkrou, klikatící se horskou silničku před námi. Opakuju tedy svoji otázku znovu a řvu také: „Vyjedeme to? Protože jinak to bude prča, tady potmě řešit zavařené auto.“
Je totiž těsně před devátou hodinou večer a už nám zbývá do cíle jenom tento poslední úsek. Šplháme do nadmořské výšky 1700 metrů po silnici s příznačným názvem Dachsteinstrasse.

Martin s napětím ve tváři volá: „To se uvidí! Ale je to stroj, co? Takovej veterán a podívej, kam to v pohodě vyjede! Kochej se, podívej ty panoramata! A počkej zítra, až bude pořádné světlo, to budou výhledy!“ Nemůžu se ubránit obrazu, že koukám na hrající se dítě, které dostalo vytouženou životní hračku a nemůže se jí nabažit.
Sluníčko se opírá už jenom do nejvyšších horských štítů, je cítit přicházející noc. Také jsme na této frekventované silnici v tuto chvíli už úplně sami. Jen výjimečně potkáme opozdilé auto, sjíždějící do údolí.
Auto jede statečně. Motor burácí a za námi zůstávají kouřová oblaka. Mám před sebou na mobilu podrobnou mapu a sleduji, jak se naše tečka pomalu posouvá.
„Už jenom 1000 metrů, Ježíši, ať to vyjedeme!“ volám už s nadějí. Martin nic. Upřený pohled a plyn na podlaze. „Už jenom 500 metrů,“ volám po chvíli… V tom kabina nasála děsný zápach ze spálené spojky či z čeho a oblak za námi zčernal. „Ježíši, nééé!…“ kňourám a trochu hysterčím. Míjíme zrovna nějakou chatu, která má směrem k silnici parkoviště na rovině. Dojeli jsme z posledních sil na parkoviště a Martin nechává auto oddechnout.
„To bude dobrý,“ uklidňuje mě. „Jenom ho necháme vychladnout a dojedeme to. Trochu jsme ho zavařili v tom nekonečným stoupání… Moc ekologický teda nejsme,“ utrousí dokonce vtípek. „Bude to dobrý.“
Takže sedíme v autě, dopíjíme kafe z termosky a čekáme, až si auto odpočine.
A pak náš pětadvacetiletý pojízdný domov skutečně dojel do cíle dnešního dne. Na parkoviště pod kabinovou lanovku na Hohe Dachstein. Tady strávíme dnešní noc. Slunce už dávno zapadlo za okolní štíty. My se kocháme nádherným výhledem a končícím dnem.
Máme za sebou 450 náročných kilometrů a zítra nás čeká další velké dobrodružství.

Žádné komentáře:

Okomentovat