25. listopadu 2019

Zpívající dřevo - napsala Nataša Richterová

„A ještě Nataša krásně zpívá!“ ozve se sálem Danin jasný hlas. Instinktivně se přikrčím na židli v předposlední řadě. To nemyslí vážně, že ne? Copak mě kdy slyšela zpívat? Copak neví, že když v povídce napíšu, že jsem kdysi zpívala, nemusí to být vůbec pravda? Vždyť přece pořád říkám, že si ve svých textech děsně vymýšlím…
„Tak kdepak máme Natašu?"
Dana zírá do hlediště, zatímco na jevišti se šikují zpěváci na závěrečnou píseň večera. Večera plného povídek, večera autorského čtení. Své příspěvky už jsem přečetla a teď jsem se usadila dozadu a chtěla si užít závěr. Jenže Dana stále vyvolává mé jméno. Přikrčím se víc. Jsem přesvědčená, že tady vzadu mě nemůže vyhmátnout. 
Tak jo. To, že jsem zpívala Kubišovou na pionýrském táboře, pravda je. Ale to bylo před třiceti lety! A od té doby jsem před cizími lidmi nezpívala.

Mrknu na Janu Vaňkovou sedící vedle. Snad mě neprozradí. Jana nás učí rétoriku. Pořádně dýchat a artikulovat a… Sakra, vždyť neumím ani mluvit, natož zpívat! Ale je trapný se takhle schovávat a už dávno měl být konec. Takže vstávám ze židle, procházím uličkou a poněkud prkenně vystoupám po schodech na pódium. 
Eva Emingerová, bere do ruky kytaru. Prý to bude v C-dur. Bezva, znemožním se tedy v C-dur! Dana se na mě povzbudivě usmívá. Pokusím se úsměv opětovat, ale jsem celá ztuhlá. Nohy dřevěný, vlastně celá jsem dřevěná. Ale při pohledu na ni si uvědomím, že ještě před rokem, kdy jsem začala chodit na kurzy psaní, se mi ani nesnilo o tom, co se mi teď děje. Nemyslím to zpívání na pódiu, to bude průser! Ale že si přečtu své povídky před lidmi a že uslyším potlesk a že moje výtvory dokonce přečte v rádiu Halina Pawlowská… To je jako krásný sen!
Zkrátka, život je jen náhoda a jednou jsi dole jednou nahoře. Spustím v C-dur spolu s ostatními píseň, kterou dobře znám a doufám, že když je na pódiu spousta lidí a jen dva mikrofony, tak stojím dostatečně daleko od obou...

Žádné komentáře:

Okomentovat