12. října 2019

Zakázaná písnička - napsala Nataša Richterová

Táhlo mi na čtrnáct a v hlavě jsem měla jen kytaru, kamarádky a kluky. To léto v osmdesátém osmém jsem většinu času trávila s holkama a s kytarou někde venku. Do zpěvníků jsme si přepisovaly písničky a akordy od Tublatanky. Som, áno som horľavý, v hlave pália ma túžby žeravé... Takže kromě shánění akordů, jsem nutně potřebovala sehnat kluka, který by konečně ty moje túžby naplnil a dal mi pusu. Myslím, pořádnou pusu! Takovou tu s jazykem.
Protože prázdniny byly v plném proudu a já pořád nic! Upínala jsem v tomto směru naděje na blížící se pionýrský tábor.
Ten blond fešák, který vystoupil z autobusu na táborovém seřadišti, mě zaujal hned, protože vypadal úplně jako Old Shatterhand.
„Koukej! Vidíš ho? Celej Lex Barker!“ šťouchla do mě kamarádka Hedvika. Potvora, všimla si ho taky. A na rozdíl ode mne, nezaváhala ani minutu, uvolnila si vlasy z culíku a vrhla se na něho.
„Ahoj! Já jsem Heda. Jé, ty taky vezeš kytaru?“
„Jo, vezu, ty snad taky hraješ?“
„Já ne, ale támhle kamarádka,“ kývla hlavou neurčitým směrem. Lex se rozhlédl a uviděl mou maličkost s futrálem opřeným o bok.
„Čau,“ oslovil mě. „Co na to umíš? Nějaký kotlíkáře, nejspíš?“
„A ty? Nejspíš Ovčáci čtveráci, co?“ opáčila jsem stejným tónem a najednou se mi přestal líbit.
Zblízka vůbec nevypadal jako Lex Barker. Přenechala jsem ho Hedvice a dál se věnovala milované kytaře.
Nevím už, jak se ke mně ta písnička dostala. Ani jsem nevěděla, kdo ji vlastně zpívá… Z rádia jsem ji určitě neměla. Když jsem ji zahrála u táboráku poprvé, rozhostilo se ticho, které jsem nechápala. Vzápětí ale potlesk a prosba, ať to zahraju znovu.
Na čtrnáctiletou holku jsem měla zastřený altový hlas. Žádný jásavý skřivánek, spíš takový drsný džezík. Takže když jsem spustila, ten večer už potřetí: Je půlnoc nádherná, spí i lucerna, tys mě opustil ospalou…, poslouchali všichni vedoucí bez hlesu a měla jsem pocit, že sem tam i se slzou v oku.
„Hlavas říkal, že bys mohla mít problémy,“ přinesla hned zatepla Heda večerní odposlechy z hlavního stanu. „Nebo dokonce on, kdyby se rozneslo, že se tu zpívají zakázaný písničky.“
„Jak zakázaný? Vždyť je to o lásce!“ nechápu, co mohli zakázat na: Pan, bůh všech stád vás má slečno rád? Že by jim vadil ten bůh?
„Je to přece Kubišová, ty trubko!“
„No a?“
„Je zakázaná! Nesmí se zpívat. Tys to nevěděla? Jsi fakt nemožná! Tele jalový!“ odfrkla si Heda nad mou naivitou.
 „To jsi přehnala, Hedo!“
 Práskla jsem za sebou dveřmi a vyběhla z chatky. Najednou jsem zalitovala, že jsem chtěla bydlet s ní. Vlastně to ani kamarádka nebyla, znali jsme se ze sídliště jen od vidění. Doběhla jsem k řece.
„No, konečně jsi tady!“
Zarazila jsem se a zírala do lesa, odkud se ten hlas ozval.
„Kdo je tam?“
„Přece Lex Barker,“ zasmál se hlas a mezi stromy se objevila blonďatá kštice. „Heda ti nevyřídila, že tu na tebe čekám?“
„Ne. Proč?“
„Chtěl jsem ti říct, že jsi pěkný číslo! Myslím, to s tou Kubišovou!“
Sakra, zase ta písnička…
Nasadila jsem obranný tón: „Ale já to nevěděla! Já, já ani nevím, odkud... od koho…“ zakoktala jsem se a bylo mi do breku.
„Vyšvihnout Kubišku na policajtským táboře, to chce kuráž! Fakt.“
Zvedla jsem k němu uslzené oči.
„A taky, že krásně zpíváš,“ pokračoval a usmíval se. … a na mě tíha podivná doléhá… Přiblížil se ke mně. …jsem rázem ztracená, co to znamená… A políbil… Pořádně mě políbil!

Žádné komentáře:

Okomentovat