19. října 2019

Proč láska takhle bolí - napsal Yakeen

Petr vždycky tvrdil, že ho prostě miluje. Taky do toho auta narval spoustu času a velkou část peněz, který vydělal. Bylo by přehnaný tvrdit, že na něj myslel pořád. Ale určitě část času za počítačem trávil hledáním těch nejtenčích pneumatik a nejnižších tlumičů. A pak občas přicházelo to blaho. Když byl pěkný den, vytáhl svého miláčka na projížďku. Někdy vzal i Michaelu. Její dlouhé světlé vlasy báječně doplňovaly mat černé kůže sedaček a hloubku červené metalízy. Kabriolet Mustang dokázala ozdobit skoro stejně, jako dvojitej bílej pruh, co se táhnul od vyzývavý přední haubny až po dramatickou záď. Ale ona tomu všemu navíc dodávala dokonalost. Přesah a smysl. Někdo by řekl, že ona byla jin k jeho jangu, ale Petr na takovýhle kraviny nevěřil.

Když vyrazil na projížďku, jeho pocity byly mnohem jednodušší než to, čemu se říká láska. Šlápnout na krk pětilitrovému motoru bylo dobrodružství a to co přitom cítil, bylo vzrušení. Jet v nablejskaný káře za jeden a půl mega s krásnou ženskou hlásilo světu, že to někam dotáh, že dosáhnul vše, co mohl, a jemu to přinášelo spokojenost se sebou samým.
Po osmým burbonu ale tyhle pocity popisoval kamarádům takto: „Ty vole, kámo, todle, to je přesně to, proč stojí za to žít. Já to prostě miluju.“ A kluci ho poslouchali, protože ho měli rádi. On to byl takovej ten chlap, co když ho máte na svý straně, je to výhra.
A tehdy byl máj, lásky čas, venku pětadvacet stupňů. Voňavý podvečer. Den přesně na vyjížďku.
Michaela tyhle chvíle taky milovala. Ty chvíle, kdy se jí zdálo, že Petr žije pro ni. Pro její... pro jejich lásku. Když dostala esemesku: „Za půl hoďky odjezd!“ věděla dobře, co to znamená. Rychle se namalovala, vzala si na sebe ty šatičky, co má Petr rád, a prohlídla se v zrcadle. Měla tělo jak z katalogu. Jak z katalogu na krásný ženy úspěšných mužů. Taky na tom dřela každý den ve fitku. Měla všechno podle poslední módy a odpovídala všemu, co psaly v holčičích časopisech. Byla tedy dokonalá.
Věděla, že Petr má dost moderní byt a peněz na to, aby mu prala pračka, myla myčka a uklízela uklízečka. Ale taky tak nějak věděla, že ona má přesně ty tvary, na které je Petr dobou a společností předprogramován, a že potřebuje, aby ho žena přesně těchto tvarů obdivovala, chválila a zdobila. Jedním slovem MILOVALA.
Ne že by o tom někdy uvažovala takhle. To ne. Ona se jen teď při pohledu do zrcadla odměnila pochvalou. Když cupitala ven na schůzku, skoro nahlas si řekla: „Ty jsi fakt kočička, Míšo. To by bylo, abys od toho Petra nedostala ten správnej prstýnek s kamínkem.“ Když o tom ale mluvila s holkama, říkala: „Víte co? Ten Petr je prostě fakt dokonalej a já ho miluju!“
Ale nemyslete si, že to byla nějaká blbka! Kdepak! Četla Steelovou – to jo, ale četla! Byla krásná, ale za to nemohla. Jen si to užívala. A taky například nevolila Zemana, i když se o politiku nestarala. Těšila se, jak bude na svatbě za princeznu, jak jednou bude mít její holčička pokojíček celý v růžové, ale která holka o tom nesní?
To Marek měl jinýho koníčka. Viděli jste někdy zblízka, jak se rozpouští cukr ve vodě? Jak se mění na takový maličký vlnící se hádky? Tak s heroinem na lžíci je to podobný. Jen ten výsledek přináší ještě větší slast.
Když přišel domů a přinesl si plnej pytlík háčka, tolik, že věděl, že mu bude stačit na pár dní, nový nářadí z K centra, a sedl si do křesla se lžící a zapalovačem, tak o tomhle říkal Marek, že tohle miluje on.
Vždycky dráždil svojí lásku maličkým odkládáním. Nejprve si nasypal krystalky na lžíci a pak přilil čistou vodu z malinký lahvičky, co mu dali ke stříkačkám. Lžíci pomalu zahříval, a jak se tetelily malí hádci na dně roztoku, tetelila se v něm i jeho touha. Už věděl, že pak se bude cítit jako hrdina, jako hero. Celý svět tím pocitem přefiltruje, celý svět tak uvidí. Bude vláčnej a laskavej. On i celý svět.
Bude mít spoustu sebevědomí. Život pro něj bude srozumitelnej. Bude se cítit kompletní a bude prožívat blaho. Kdyby se o tom ale s někým bavil, řekne prostě, že takový chvíle miluje.
Ale on si o tom s nikým nepovídal.
Kdo by mohl pochopit, že mu heroin svým vyžadováním a bezpodmínečnou láskou zastupuje tátu i mámu najednou, když to nechápal ani on sám? Možná někdo, kdo taky vyrostl v děcáku.
Rád bral sám sebe v okamžicích, kdy byl takhle fantasticky high, na procházku, aby si užil svět, co mu leží u nohou.
Udělal to i ten květnový večer. Nově otevřená kavárna se zahrádkou byla báječným cílem.
Nejen pro něj.
Na parkovišti stál parádní nablýskaný kabriolet. Šikmé paprsky zapadajícího slunce se topily v hluboké červeni naleštěné kapoty a možná byly rády, že se mohly chytit dvojitého bílého pruhu, jako kdyby to byl záchranný kruh.
Nikdo takovou káru nemohl přehlídnout. Ani Marek.
Proč byly klíčky v zapalování? Vypadá to líp, když je tam jako majitel ledabyle necháte? Víc americky? Chtěl se Petr svým autem rychle pokochat i zvenčí? Popletl ho obrys Michaeliných mrňavých kalhotek pod šatičkami? Nevíme. Ale byly tam.
Marek se blížil k autu a cítil se jako hrdina celovečerního filmu, co vysílali na jeho hlavním programu. A tohle bylo auto hlavního hrdiny. Nerozmýšlel se. Skočil do něj a samozřejmě se neobtěžoval otevíráním dveří. Otočil klíčkem v zapalování.
Když probudíte k životu pětilitrový osmiválec, ví o tom celé okolí. Když to auto není vaše, je lepší co nejrychleji zmizet. A k tomu je automatická převodovka prostě stvořená. Marek šlápnul na plyn a auto vyrazilo – na jeho heroinové reflexy – až moc rychle. Z parkoviště vyletěl přes keříky a obrubník.
To už za ním běžel přes převrhnutý stůl i Petr. To, že na Michaeliny šatičky vylil kapučíno, Baileys a espreso, v té chvíli nebylo podstatné. Ani to, že přitom pobryndal malou otevřenou krabičku ze zlatnictví.
Marek to s automatem neuměl. A s autem, co má víc jak 400 koní, už vůbec ne. Kdyby v tu chvíli měl čas o tom přemýšlet, mohlo by ho napadnout, že to je jako si osedlat lavinu. Ale na to čas neměl. Vlastně měl čas jen vykřiknou: „Do prdele!“ a už hobloval Petrova mazlíčka o zaparkovanou Avii. No jo, ale čtyři sta koní nezbrzdí ani zdemolovaná půlka karoserie. Na dalších dvě stě metrech už měl na tachometru 130 kiláků, a když křičel „Kurvááááá!“, bylo to jen z části opojením z rychlosti.
Takže by se dalo říct, že když – jako začátečník v řízení auta s automatickou převodovkou – nešikovně zapojil levou nohu a v domnění, že vymáčkne spojku, dupnul na brzdu, byla to ta lepší možnost. Pravda, nebyl připoutaný a proletěl předním sklem, takže omráčil sám sebe, ale taky mohl vyjet až na hlavní silnici, a tam by to bylo teprve dobrodružství.
Takhle zůstal ležet na troskách vozu a Petr k němu běžel.
Pravidelné návštěvy posilovny nejsou vhodnou průpravou pro běh, a ani to, že zvednete jeden a půl metráku na benchpress z vás dobrého běžce neudělá, natož když k tomu jíte kde co, a máte pěknejch pár kilo přes váhu. Na běžícího Petra prostě nebyl hezký pohled. A na to, co se dělo, když k autu doběhl, teprve ne. Pro Marka bylo dobře, že sám sebe před exekucí uspal, a pro Petra, že kolem po pár minutách jela zásahovka. Jinak by Marka zabil.
Když se mu policisté pokoušeli vyrvat z pracek Markovu hlavu dřív, než s ní udělá další důlek do kapoty, neměl pro to pochopení. Prvnímu přerazil čelist a ten si při pádu dva obratle o obrubník již zlomil sám. Rozmašírování nosu druhého chlápka v uniformě ho naštěstí zaměstnalo na tak dlouho, že ho třetí mohl uspat paralyzérem.
Bylo z toho těžké ublížení na zdraví, ne-li pokus o vraždu, a napadení veřejných činitelů, a Petr skončil na vazbě. Nic nepomohl ani hysterický křik Michaely o tom, že se mají brát.
Když ten z policistů, co zůstal při vědomí, lakonicky utrousil, že si na to bude muset minimálně tři čtyři roky počkat, zhroutil se jí vysněný svět. A měla ho, sakra, nadosah!
Marka na jednotce intenzivní péče o den později probudil absťák. Byl možná horší, než všechny ty zlomeniny. Probudil se do světa, který ke všem svým pohledávkám ještě připočetl účet za projížďku v kabriu a kde ze všeho nejhorší byl akutní dluh na jeho opiodních receptorech. To prožíval jako agónii a na vozíčku si hned tak pro něco nedojede.
Petr se probral ve vazbě. Po zásahu policistů si připadal jako jeho Mustang. Dobitý a zralý na generálku. Možná dokonce jako odtažený na vrakoviště. Bylo to všechno tak nespravedlivý. Vždyť jen chránil svojí lásku!
Každý z těch tří byl sám se svým vlastním, originálním peklem v hlavě, ale všichni tři si mysleli totéž: „Proč láska takhle bolí?“

Žádné komentáře:

Okomentovat