26. listopadu 2019

Santiniho pečeť - napsala Nataša Richterová

Na posvátném návrší se shromáždili lidé. Byl čas letního slunovratu a byl tedy čas na provedení rituálu, zasvěceného bohyni plodnosti. Kněžka v bílém rouchu vstoupila do ochranného kruhu. Její dlouhé zlatavé vlasy zdobily květiny. Zapálené ohně osvětlovaly tváře všech přítomných. Ve vzduchu bylo cítit vzrušení. Jen jedna tvář se skrývala ve stínu. Temná tvář muže, jímž lomcovala žárlivost a nenávist. Tolik kněžku miloval a ona ho bezcitně odkopla. Když ji nebude mít on, tak nikdo!      
Obloha se zbarvila šarlatovými červánky. Kněžka tančila uprostřed kruhu. Svíjela se v extázi do rytmu bubínků. Najednou se zastavila a zadívala se na muže před sebou. Vzala ho za ruku a vedla do středu kruhu. Ulehla na oltář z kančích kůží a pozvala muže k posvátnému sňatku. Spojení dvou těl jako symbol spojení dvou božstev, spojení Země a Slunce. Rituál, který zajistí polím dobrou úrodu, mužům dodá sílu a ženám plodnost. Rituál života. Když muž klesl mezi její stehna, zvuk bubnů zesílil a rytmus zrychlil. Mezi shromážděnými se tvořily páry a odcházely do přítmí lesa se svými malými rituály. 
Najednou do kruhu vpadla temná postava. Ve světle plamenů se zalesklo ostří meče, aby vzápětí pohaslo, zbrocené krví kopulujících bohů…
Jan Blažej Santini se vzbudil celý zpocený. Tahle noční můra plná smilstva a krve ho pronásledovala celý ten čas, co byl hostem na Žďárském opatství. Jeho přítel, opat Václav Vejmluva, plánoval na návrší nad Žďárem vybudovat majestátní stavbu a Jan Blažej byl pověřen jejím návrhem. Stavba bude oslavou zázraku, oslavou mučedníka Jana z Pomuku.
Santini měl projekt již téměř hotový. Na půdorysu rovnoramenného kříže vystaví velkolepou katedrálu. Kříž, jako nejvyšší symbol křesťanství.    Jenže pokaždé, když ho vyvezou na ten proklatý kopec, udělá se mu zle a ve snách ho pak trápí běsné výjevy. Jakoby se to místo bránilo znamení kříže.    Usadil se pod rozložitý dub a poslal své pomocníky pryč. Opřel se o kmen a v duchu vyslal modlitbu Panně Marii, ochránkyni ctností a cudnosti. Zvedl oči do rozložité koruny stromu a najednou uviděl zářící ženskou postavu. Jenže byla zase nahá! 
„Apage Satanas!“ pokřižoval se Jan a zavřel oči. Ale v hlavě uslyšel ženský hlas: „Zastav to, mistře Jene! Zastav to zlo, které mě drží na tomto neblahém místě. Očisti posvátné návrší, které bylo potřísněno božskou krví, neboť jinak budu krvácet na věky…“
Jan sotva dýchal. Znovu otevřel oči a pohlédl dolů do údolí. Červánky zbarvily nebe do ruda. Krev. Všude je tu krev! Proto je to tady tak ponuré! A náhle pochopil, že tohle místo nepotřebuje křesťanský kříž, ale hvězdu! Ochrannou hvězdu, která jednou provždy uzavře strašlivé události, které se tu staly a zanechaly v krajině svůj otisk. Ochrannou hvězdu, jako nebeskou pečeť, která ochrání opatství před prastarými démony.
Vytáhl z brašny skicář, tužku a jeho ruka se rozjela po pergamenu jakoby sama od sebe. Načrtla pěticípou hvězdu a kolem ní kruh. Neboť kruh je Bůh...

Zelená Hora

Žádné komentáře:

Okomentovat