26. listopadu 2019

Srpnová událost - napsal Miroslav Tichý

Bum, bum, prásk, jóóó. Zaťatá pěst ve vítězném gestu. Vyrovnáno.
„Dvacet, dvacet, vole. Musí to bejt vo dva.“
„Jasný vole, nejsem blbej, myslíš, že to hraju poprvé ? Podáváš!“
Je mi jedenáct a společně s dalšími koukáme na dva šestnáctiletý dospěláky, který se dohadujou nad koncovkou jejich zápasu. Obdivuju je všechny, ale tyhle dva co právě hrajou, úplně nejvíc. Míru Říhu, co má gramec a desku Beatles a mýho bráchu, co chodí na gympl a bere mě s sebou do týhle kočárkárny na pingpongový mače.
Řežou do sebe. Smeč.

„Dvacet jedna, vole. Matchball.“
Míra Říha vede. Většinou vyhrává. Poráží všechny. Je fakt dobrej. Podání do backendu, brácha se natahuje. Marně.
„Dvacet dva, dvacet. Jindy kámo,“ směje se Říha. Ne ve zlým, je to jen takový špičkování.
Podávají si ruce a zdi kočárkárny, kde si každou prázdninovou středu dopoledne rozkládáme pingpongový stůl, vstřebávají další zápas a emoce.
„Tak další pán z rodiny na holení. Pojď mlaďas!“ velí Říha a zkouší míček jestli není prasklý.
Ale ideály nepraskaj. Je to jak když pinkáte křemeny.
„Na jeden do jednadvaceti,“ určuje Míra Říha pravidla. Když vyhraješ, můžeš si přijít zítra poslechnout Beatles. Jen přikývnu. Nikdy jsem nikoho z nich neporazil, natož Míru. Jsem rád, že si se mnou vždycky zahraje aspoň ten jeden set.
„Tak vo podání.“ Hází míček do hry.
O pár vteřin později ho s údivem sbírá ze země a hází mi ho znovu.
„Hmmm, ses fakt asi dobře koukal. Tak jo, podáváš. Ukaž se!“
Ukazuju. Tři nula, pět nula, sedm jedna. Nechápu co se děje. Míra Říha taky ne. Hledá nějakou pomoc od těch, které už dneska porazil a co sedí okolo na židlích. Nepřichází. Patnáct šest. Ringo Star začíná pomalu vytahovat paličky.
Dvacet deset.
„Jo, pojď mladej, ještě bod, pojď, to zvládneš,“ povzbuzují mě ostatní. Brácha drží palce tak, že mu až zbělely.
Bum, prásk. Míra Říha bojuje. Stahuje. Dvacet třináct.
Další výměna. Jsem pod tlakem. Horko těžko vracím jeho smeče, ale jak se říká, štěstí přeje odvážným a připraveným a třináctka nosí smůlu. Nořím se pod stůl, podsekávám míček, ten se vznáší, letí vstříc Mírovi Říhovi a vstříc mému vítězství.
Říha se napřahuje, chce mě tvrdým úderem přikovat k zemi a sebe ke čtrnáctému bodu, ale ruka protíná jenom vzduch. Míček, který tam měl být, tam není. Škrtá o okraj stolu, neodráží se nahoru, kam by měl, ale naopak padá na zem. Dvacet jedna.
„Mladéééj, ty vole mladéééj, tys sis dal Miránka k obědu,“ halekají kamarádi a hrnou se mám směrem. Objímají mě. Jsem hrdinou dopoledne.
Dnešní turnaj končí, jdu s bráchou domů na oběd, na druhý chod.
„Mami, mami, já vyhrál, fakt jsem vyhrál, porazil jsem Mirka Říhu“ křičím jak blázen, jakmile se dveře otevřou.
Máma stojí v kuchyni, má v očích slzy.
„Co je? Mami? Ty nemáš radost?“
„Válka, kluci, je válka,“ bere nás kolem ramen a tiskne k sobě. Cítím, jak je plná strachu.
Já to nechápu.
Je mi jedenáct a dneska ve středu 21. srpna 1968 dopoledne, jsem porazil Míru Říhu.
Dnešek je ten nejlepší den na světě.

Žádné komentáře:

Okomentovat