23. listopadu 2019

Pánbůh jezdí v Mercedesu - napsala Jitka Junová


Hned na začátku musím předeslat, že moje maminka je učitelka, což jistým způsobem poznamenalo moje dětství i dospívání. Protože pocházíme z malého města, kde byla jen jedna základní škola, chodila jsme tam, kde moje mamka zároveň učila. Je pravda, že někteří naši spolužáci mi záviděli a domnívali se, že mám protekci, že se dozvím zadání písemek a diktátů dopředu, že moje kázeňské prohřešky budou posuzovány shovívavěji, ale opak byl pravdou. Školní průšvihy, které se mamce vždycky donesly cobydup, trestala přísně a nekompromisně.

I doma panoval poměrně přísný řád, občas to skončilo výpraskem a hodiny domácího vězení bych těžko spočítala. Táta měl pro moje lotroviny pochopení víc a co se k mamce nedostalo, většinou vlídně toleroval. Trochu složitější život mi nastal na střední a potom i na vysoké škole. Jakoby mamka odmítala přijmout, že dospívám a že její požadavky na mne jsou spíš pro malé děti. V centru pozornosti bylo vše, co se dotýkalo randění a styku s opačným pohlavím vůbec.
„Nejdřív vystuduj, pak si dělej co chceš“, to bylo její motto. A tak se stalo, že o mých prvních láskách, trápeních i radostech věděl jen táta, u něj se vždycky našla chvilka na svěřování a spoustu jeho otcovských rad si připomínám dodnes…
Asi v druhém ročníku na vysoké jsem si našla kluka a byla to láska jako trám. Věděla jsem s určitostí, že zrovna tohle by mi u mámy neprošlo, byl starší, už pracoval a vypadalo to, že by se rád ženil. Chvilky s ním jsem porůznu kradla z toho mála volného času, co jsem na vejšce měla a s tátou jsme pro něj měli krycí jméno Jiřina. Tak se totiž jmenovala moje kamarádka, která o mé lásce a přísné matce věděla a poskytovala mi podporu v podobě fingovaných telefonátů, zapůjčení bytu a vůbec dělala všechno to, co správná kamarádka dělá. Učila se na konzervatoři hrát na varhany a cvičila u nás v kostele. Prohlášení „Jdu na chvíli za Jiřinou do kostela poslechnout si jak hraje“ se dodneška u nás v rodině používá, když se chce někdo někam nepozorovaně vytratit. A tak jsem chodila do kostela a táta to spiklenecky komentoval slovy „A nezapomeň se pořádně pomodlit!“
Onoho krásného letního dne jsem byla domluvena se svým milým, že pro mě přijede svým novým autem (rozuměj novým pro něj, byla to ojetina tehdy podloudně přivezená z Německa, ale pro nás bourák) a uděláme si výlet. Máma nebyla doma, rýsoval se dobrodružný a nádherný den. Oblékla jsem si kraťoučké letní šatičky, sandálky a kloubouk a vyrazili jsme. Ten den byl opravdu úžasný, pamatuji si ho dodnes a také od té doby vím, že můj táta je frajer. Když jsem večer opálená a poněkud omámená láskou vpadla do domu, zjistila jsem, že mamka se vrátila dřív. Stála spolu s tátou mezi dveřmi a její otázka nepřekvapila: „Kdes byla?!“
„Nooo…. V kostele s Jiřkou, mami, pak jsme si ještě povídaly a pomodlily se a tak…“
Do toho najednou táta povídá: „Mazej nahoru se převlíknout a vezmi si tepláky, půjdeš mi pomoct s něčím do sklepa.“ Nechápala jsem, ale nějak jsem cítila, že bych měla bez řečí udělat co říká. Když jsem pak za ním seběhla do sklepa, povídá mi: „Asi bys nechtěla mámě vysvětlovat, že pánbůh jezdí v Mercedesu, viď?“
„Tati…?!“
„No, stáhni si ty tepláky!“ Udělala jsem, co řekl. „A teď se podívej na nohy.“
Na mém pravém koleně byl dokonale vytlačený a úplně zřetelný znak mercedesu, od koberečku v autě.
 Bála jsem se zvednout oči, ale můj skvělý táta pravil: “No, vidím, že modlit se už umíš, tak tě pánbůh ochraňuj od většího maléru...“

Žádné komentáře:

Okomentovat