12. listopadu 2019

Konečně ten pravej chlap - napsal Zdeněk Hart

„Holky! Konečně jsem se dočkala a našla toho pravýho,“ vypráví nadšeně svým kolegyním v práci Lenka. „Holky, to budete koukat, až vám ho ukážu.“
„Už dvakrát ses spálila, doufám, že se nebudeš zase hned vdávat,“ směje se kolegyně Květuška. „Už bys měla mít ve svých letech rozum.“
Všechny ženské v kanceláři pokyvují hlavami a Květuška ještě dodá: „Víš, všichni chlapi jsou stejní, jde jim jen a jen o to jedno. To si pamatuj!“
„To ne, to tedy ne, tenhle je jiný, solidní, krásný, vysoký elegán,“ vede si svou Lenka.
„Prosím tě, to jsou ze začátku všichni. No, a co? Spala si s ním?“
„Dyť ti říkám, že je jinej. Povídali jsme si, žádný ty dvojsmyslný kecy. Je sečtělej, chytrej, vzdělanej. A ty jeho oči? Holky, kde ten všude byl? Má zájem o mě a ne šup, šup, aby si udělal čárku do notesu. Říkám: je úplně jinej.“

„No, a kdy ho zase uvidíš?“
„Dneska večer. Už se strašně těším.“
„Safra to je fofr. Nechvátej! Neužeň ho!“ radí jí Květuška a pak už se všechny účetní vracejí ke svým monitorům a práci.

Když Lenka druhý den ráno vejde do kanceláře, Jarka na ni hned volá: „Tak co Lenko? Jaký to bylo včera? Pořád má ty krásný oči?“
Lenka září štěstím a radostí. Chrlí ze sebe včerejší dojmy. Mluví na přeskáčku a chválí svůj nový objev, jak to jen jde.
„A už jste spolu spali?“
„Né,“ odpoví trochu stydlivě Lenka.
 „Hele a není teplej?“ hihňají se kolegyně.
„Vy jste blbý! Náhodou kdybych chtěla, tak by určitě šel. Ale schválně ho zkouším, jestli mu nejde jenom o to jedno, jak řikáte.“
„No, a jde mu vo to?“
„Nejde. Dokonce mi říkal, že na nic nechvátá a že si musím být jistá, jestli mu věřím. To valíte voči, co? To je chlap!?“
„No, no, nechval dne před večerem. A kdy máš další rande? Dneska?“
„Ne. Zavolá. A už vám nic říkat nebudu - zavolá někdy koncem týdne,“ dodá tiše Lenka.

V pátek ráno bylo v kanceláři jako v úle. Na každém stole papíry, Tiskárny vrčely a na monitorech svítily tabulky čekající na doplnění údajů a vytištění. A v tom: „Crrrrrrr. Crrrrrr. Crrrrr.
„Holky ticho!“ zakřičela Lenka „To je ON!“ a vyběhla s telefonem na chodbu.
Když se vrátila, bylo jasné, že to klaplo.
„Dnes máme společnou večeři u mě doma,“ řekla významně Lenka. V kanceláři se rozhostilo nejdřív ticho a pak výbuch radost: „Konečně!!! Hurá!!! To to trvalo.“
Lence den ubíhal velmi pomalu, jak moc se těšila. Po práci se všechny kolegyně rozešly a ona měla celé dlouhé odpoledne pro sebe, aby všechno přichystala tak, jak si představovala.

V pondělí, než Lenka přišla do práce, se v účtárně živě diskutovalo a spekulovalo, jak to asi dopadlo. Všechny ženské hořely nedočkavostí, jako by koukaly na televizní seiál.
Vtom se rozrazily dveře a do kanceláře vlítla Lenka. Oči jí zářily: „Holky. Nic tak krásného jsem nezažila. Něžnej, milej, ohleduplnej, krásnej, citlivej. No, já už nemám slov. A jak se mě dotýkal, jak mě hladil, líbal a co mi všechno šeptal. A už dost! Víc vám vyprávět nebudu.“
„Jak je starej ten tvůj starej?“
„Tak něco kolem čtyřiceti a není to můj starej. Neříkej mu tak!“
„A není náhodou ženatej?“
„Nó, tak trochu je.“
„Trochu ženatej?“ vyprskla Květuška a ostatní se také začaly smát.
„Von se totiž rozvádí,“ rychle dodala Lenka. „Ještě jedno, dvě stání a bude svobodnej. No, vlastně svobodnej už taky nebude. Von už bude taky tak trochu zadanej. Já si ho vohlídám. Nikomu ho nedám. Ten je jenom můj.“
„A co ta jeho bejvalka?“
„Ona?! Ona si ho neuměla vážit.“
A tak dál probíral ženský kolektiv chlapy, který jsou rozvedený, svobodný, nebo - co je ještě horší - žárliví. A jaký jsou s nima problémy... a taky, jak si některý ženský uměly vybrat pořádnýho chlapa, ale ony, že zrovna měly smůlu...

„Tak na víkend mi Jirka připravil překvapení,“ povídá Lenka další čtvrtek. „Pojedeme na tři dny někam, kde to určitě neznám, ale do hotelu to prý také není.“
Jenže v pondělí ráno sedí Lenka v práci jako zařezaná. S nikým se nechce bavit. Nezvedá hlavu od monitoru a nereaguje na žádný otázky.
„No, nemám náladu. Nechte mě bejt.“
„Á, výlet s mužem snů se nepovedl,“ šeptají si za jejími zády ženské. A víkend nevyšel ani Květě.  Přišla do práce poslední a už ve dveřích hlásí: „Holky, představte si, ten můj na poslední chvíli musel jet na školení. Protože jeho šéf onemocněl a Jirka ho zastupuje, tak poslali jeho. Na tři dny. Do neděle. Školení bylo někde blízko naší chaty, a tak Jirka říkal, že bude jezdit spát na chatu. Že jejich vrchnost večer jenom chlastá a on radši bude na chatě něco dělat.“
„Takže se ti to školení vlastně hodilo,“ smějí se ženské. „Aspoň tam konečně spravil všechno, co nefunguje. Vždyť sis pořád stěžovala na tu varnou konvici.“
„No, právě! Když postavil tu rozbitou, blbou konvičku na sporák, tak mu to bouchlo. Já už ho stokrát prosila, ať ji vyhodí. Ale on, že to opraví. Samozřejmě neopravil. Tam se totiž ucpával nějaký ventil nebo co. A já mu říkala, že to strašně syčí a že to může bouchnout. Nop tak to fakt bouchlo a vařící voda mu úplně vopařila pravou ruku…“
„Levou,“ špitne Lenka
„Nó, levou ruku a teď je chudák v nemocnici v Lísku. Musí ležet a každou hodinu mu to převazujou. Bude tam asi týden.“
Lenka se rozbrečí. Květuška ji dobrácky pohladí: „Tobě se taky výlet s mužem snů nepovedl, co? Tak nebul. Až bude Jirka zdravej, tak vezmeš toho svýho a přijedete k nám na chatu. Nevyšlo to tenhle víkend, vyjde to jindy. Neboj. Vždyť jsem ti říkala, že chlapi jsou všichni stejní.“






































































Původní veze:
KONEČNĚ TEN PRAVEJ CHLAP
„Holky! Konečně jsem se dočkala a našla toho pravýho“, vypráví nadšeně svým kolegyním v práci Lenka. „Všiml si mě. Holky, uvidíte až vám ho ukážu.“ „Už dvakrát ses spálila, doufám, že se nebudeš zase hned vdávat. Už bys měla mít ve svých letech rozum“, povídá její kamarádka Jarka. Všechny v kanceláři pokyvují hlavami a Jarka ještě dodá: „Všichni chlapi jsou stejní, jde jim jen a jen o to jedno. To si pamatuj!“ „To ne, to tedy ne, tenhle je jiný, solidní, krásný, vysoký elegán“, vede si svou Lenka. „Prosím tě, to jsou ze začátku všichni. No a co? Spala si s ním?“. „Dyť ti říkám, že je jinej. Povídali jsme si, žádný ty dvojsmyslný kecy. Je sečtělej, chytrej, vzdělanej. A ty jeho oči? Holky, kde ten všude byl? Má zájem o mně a ne šup, šup, aby si udělal čárku do notesu. Říkám je úplně jinej.“ „No a kdy ho zase uvidíš?“ „Dneska večer. Už se strašně těším“. „Safra to je fofr. Nechvátej! Neužeň ho!“ radí jí Jarka. A postupně se všechny vrátily ke svým monitorům a začaly pracovat.
Když Lenka druhý den ráno vcházela do kanceláře Jarka na ní volala: „Tak co Lenko? Jaký to bylo včera? Pořád má ty krásný oči?“. Lenka zářila štěstím a radostí. Chrlila ze sebe včerejší dojmy. Mluvila na přeskáčku a chválila toho svýho, jak to jen šlo. „A co dneska už jste spolu spali?“ „Né.“, trochu stydlivě řekla Lenka.  „Hele a není teplej?“. „Vy jste blbí, kdybych náhodou chtěla tak by určitě šel. Ale schválně ho zkouším, jestli mu nejde jenom o to.“ „No, a jde mu vo to?“ „Nejde. Dokonce mi říkal, že na nic nechvátá a že si musím být jistá, jestli mu věřím. Tak co tomu teď říkáte? To je chlap? Co?.“ „No, no nechval dne před večerem. A kdy máš další rande? Dneska?“ „Ne. Zavolá. A už vám nic říkat nebudu - zavolá někdy koncem týdne,“ trochu polohlasně dodala Lenka.
V pátek ráno bylo v kanceláři jako v úle. Na každém stole papíry, tiskárny vrčely a na monitorech svítily tabulky a čekaly na doplnění údajů a vytištění. A v tom „Crrrrrrr. Crrrrrr. Crrrrr. „Holky ticho!“ zakřičela Lenka „To je ON!“ a vyběhla s telefonem na chodbu. Když se vracela už ve dveřích jsme všechny poznaly, že to klaplo. „Dnes máme společnou večeři u mě doma“, trochu tajemně a významně řekla Lenka. V kanceláři nastalo nejdřív ticho a pak se ozvalo. „Konečně!!! Hurá!!! To, to trvalo“.
A pro Lenku den ubíhal velmi pomalu, jak moc se těšila. Po práci se všechny rozešly a ona měla celé dlouhé odpoledne pro sebe, aby všechno přichystala tak, jak si představovala.
V pondělí, než Lenka přišla do práce se v kanceláři živě diskutovalo a spekulovalo, jak to asi dopadlo. Všechny jsme nedočkavě čekaly. V tom se rozrazily dveře a dovnitř vlítla Lenka. Oči jí zářili „Holky. Nic tak krásného jsem nezažila. Něžnej, milej, ohleduplnej, krásnej, citlivej no já už nemám slov. A jak se mě dotýkal, jak mě hladil, líbal a co mi všechno šeptal. A už dost! Víc vám vyprávět nebudu“. „Jak je starej ten tvůj starej?“ „Tak něco kolem čtyřiceti a není to můj starej. Neříkej mu tak“ „A není náhodou ženatej?“ „Nó, tak trochu je.“ „Trochu ženatej?“ Vyprskla Jarka a ostatní se začaly smát. „Von se totiž rozvádí“, rychle dodala Lenka. „Ještě jedno, dvě stání a je zase svobodnej. No, vlastně svobodnej už taky nebude, von už bude taky tak trochu zadanej. Já si ho už vohlídám. Nikomu ho nedám. Ten je jenom můj. Ona?! Ona si ho neuměla vážit“.
A tak dál probíral ženský kolektiv chlapy který jsou rozvedený, svobodný nebo co je ještě horší, žárliví. A jaký jsou s něma problémy a taky jak si některý ženský uměly vybrat pořádnýho chlapa, ale ony, že měli smůlu. 
„Tak na víkend mi Jirka připravil překvapení“, povídá Lenka. „Pojedeme na tři dny někam, kde to určitě neznám, ale do hotelu to také není.“
Týden uběhl a Jirka s Lenkou jeli autem po dálnici asi sto kilometrů od domova. Z dálnice sjeli do malé vesničky a dál pokračovali už po lesní cestě k jeho chatě ukryté v lese. Chata! To bylo pro ní to překvapení.
 „Dáš si kafe?“ povídá Jirka, když všechno z auta už vynosili dovnitř. „To bych ráda, ale já ho udělám, ukaž.“ A Lenka už se hrne do kuchyně. „Kde máš konvičku?“. „Nahoře nad sporákem, ale počkej to je ta konvička s pojistným ventilem a vona občas blbne. Já to radši udělám sám. Zatím si sedni na terasu. Já to tam přinesu.“
„Tady je nádherně a ten výhled, krásný …“. „Už to bude, už se to vaří“, volá Jirka vesele z kuchyně. A najednou - Bum!! Práásk!  „Jau, au to strašně bolí, pálí, jauvej, prosím tě pojď sem! Honem! To bolí. Jau.“ „Co si dělal? Co se stalo? A co to máš s tou rukou? „Ta blbá konvička!  Urval se ten ucpanej ventil a vařící voda mi vychrstla na ruku. To strašně pálí, bolí.“ „Hele, Jirko musíme do nemocnice, vypadá to ošklivě, já mám strach, aby se ti do toho nedostala nějaká infekce. Ošetřím ti to a jedeme! Jak je daleko nemocnice?“ „Asi dvacet kilometrů. Není to daleko. Prosím tě zamkni, nanos věci do auta a já to odřídím i s tou zavázanou rukou.“
V pondělí ráno seděla Lenka v práci jako zařezaná. S nikým se nechtěla bavit. Nezvedla hlavu od monitoru a nereagovala na žádný otázky. „No nemám náladu. Nó. Nechte mě bejt.“ Víkend na který se Lenka tak těšila, nevyšel.
Poslední do práce přišla Jarka a už ve dveřích hlásila: „Holky já mám jobovku. Představte si, že ten můj na poslední chvíli musel jet na školení místo technického ředitele. Protože jeho šéf je nemocný a on ho zastupuje, tak poslali jeho. Na tři dny. Do neděle. Školení bylo někde blízko naší chaty a tak Jirka říkal, že bude radši jezdit spát na chatu. Že ta „vrchnost“ večer jenom chlastá a on radši bude na chatě něco dělat. Takže se mu to školení vlastně hodilo. Když přijel v pátek večer na chatu přespat, tak si chtěl udělat kafe. Postavil si tu rozbitou, blbou konvičku na sporák a vařil si kafe. Já už mu stokrát říkala, ať jí vyhodí. Tam se totiž ucpává nějaký ventil nebo co a já mu říkala, že to strašně syčí a že to může bouchnout. Ale on, že to opraví. Samozřejmě neopravil. Jak si vařil to kafe, tak mu to bouchlo. Vařící voda mu vystříkla na ruku a při tý smůle měl, ale přeci jen trochu štěstí, protože voda mu vopařila jen…“
„Levou ruku“, povídá klidně Lenka. „Nó, levou ruku a teď je chudák v nemocnici v Lísku. Musí ležet a každou hodinu mu to převazujou. Bude tam ležet asi týden“
A v tom se Lenka neudržela a začala strašně plakat. Byla k neutišení. „Nebul“, povídá Jarka. „Až bude Jirka zdravej, tak vezmeš toho svýho a přijedete k nám na chatu,“ dobrácky povídá Jarka. Další výbuchy pláče. Lence tekly slzy po tváři a nemohla se uklidnit. Jarka vzala Lenku kolem ramen a povídá: „Nevyšlo to tenhle víkend, vyjde to jindy. Neboj. Ale vždyť jsem ti říkala, že chlapi jsou všichni stejní.“
 „Nejsou, tenhle lotr je ze všech lotrů největší a už ho nechci ani vidět. Je to grázl a tu opařenou ruku mu přeju“. A teprve teď  to Jarka pochopila a zdrceně se podívala  Lence do očí.




Druhá verze:
„Holky! Konečně jsem se dočkala a našla toho pravýho,“ vypráví nadšeně svým kolegyním v práci Lenka. „Holky, to budete koukat, až vám ho ukážu.“
„Už dvakrát ses spálila, doufám, že se nebudeš zase hned vdávat,“ směje se kolegyně Květuška. „Už bys měla mít ve svých letech rozum.“
Všechny ženské v kanceláři pokyvují hlavami a Květuška ještě dodá: „Víš, všichni chlapi jsou stejní, jde jim jen a jen o to jedno. To si pamatuj!“
„To ne, to tedy ne, tenhle je jiný, solidní, krásný, vysoký elegán,“ vede si svou Lenka.
„Prosím tě, to jsou ze začátku všichni. No, a co? Spala si s ním?“
„Dyť ti říkám, že je jinej. Povídali jsme si, žádný ty dvojsmyslný kecy. Je sečtělej, chytrej, vzdělanej. A ty jeho oči? Holky, kde ten všude byl? Má zájem o mě a ne šup, šup, aby si udělal čárku do notesu. Říkám: je úplně jinej.“
„No, a kdy ho zase uvidíš?“
„Dneska večer. Už se strašně těším.“
„Safra to je fofr. Nechvátej! Neužeň ho!“ radí jí Květuška a pak už se všechny účetní vracejí ke svým monitorům a práci.

Když Lenka druhý den ráno vejde do kanceláře, Jarka na ni hned volá: „Tak co Lenko? Jaký to bylo včera? Pořád má ty krásný oči?“
Lenka září štěstím a radostí. Chrlí ze sebe včerejší dojmy. Mluví na přeskáčku a chválí svůj nový objev, jak to jen jde.
„A už jste spolu spali?“
„Né,“ odpoví trochu stydlivě Lenka.
 „Hele a není teplej?“ hihňají se kolegyně.
„Vy jste blbý! Náhodou kdybych chtěla, tak by určitě šel. Ale schválně ho zkouším, jestli mu nejde jenom o to jedno, jak řikáte.“
„No, a jde mu vo to?“
„Nejde. Dokonce mi říkal, že na nic nechvátá a že si musím být jistá, jestli mu věřím. To valíte voči, co? To je chlap!?“
„No, no, nechval dne před večerem. A kdy máš další rande? Dneska?“
„Ne. Zavolá. A už vám nic říkat nebudu - zavolá někdy koncem týdne,“ dodá tiše Lenka.

V pátek ráno bylo v kanceláři jako v úle. Na každém stole papíry, Tiskárny vrčely a na monitorech svítily tabulky čekající na doplnění údajů a vytištění. A v tom: „Crrrrrrr. Crrrrrr. Crrrrr.
„Holky ticho!“ zakřičela Lenka „To je ON!“ a vyběhla s telefonem na chodbu.
Když se vrátila, bylo jasné, že to klaplo.
„Dnes máme společnou večeři u mě doma,“ řekla významně Lenka. V kanceláři se rozhostilo nejdřív ticho a pak výbuch radost: „Konečně!!! Hurá!!! To to trvalo.“
Lence den ubíhal velmi pomalu, jak moc se těšila. Po práci se všechny kolegyně rozešly a ona měla celé dlouhé odpoledne pro sebe, aby všechno přichystala tak, jak si představovala.

V pondělí, než Lenka přišla do práce, se v účtárně živě diskutovalo a spekulovalo, jak to asi dopadlo. Všechny ženské hořely nedočkavostí, jako by koukaly na televizní seiál.
Vtom se rozrazily dveře a do kanceláře vlítla Lenka. Oči jí zářily: „Holky. Nic tak krásného jsem nezažila. Něžnej, milej, ohleduplnej, krásnej, citlivej. No, já už nemám slov. A jak se mě dotýkal, jak mě hladil, líbal a co mi všechno šeptal. A už dost! Víc vám vyprávět nebudu.“
„Jak je starej ten tvůj starej?“
„Tak něco kolem čtyřiceti a není to můj starej. Neříkej mu tak!“
„A není náhodou ženatej?“
„Nó, tak trochu je.“
„Trochu ženatej?“ vyprskla Květuška a ostatní se také začaly smát.
„Von se totiž rozvádí,“ rychle dodala Lenka. „Ještě jedno, dvě stání a bude svobodnej. No, vlastně svobodnej už taky nebude. Von už bude taky tak trochu zadanej. Já si ho vohlídám. Nikomu ho nedám. Ten je jenom můj.“
„A co ta jeho bejvalka?“
„Ona?! Ona si ho neuměla vážit.“
A tak dál probíral ženský kolektiv chlapy, který jsou rozvedený, svobodný, nebo - co je ještě horší - žárliví. A jaký jsou s nima problémy a taky, jak si některý ženský uměly vybrat pořádnýho chlapa, ale ony, že zrovna měly smůlu...

„Tak na víkend mi Jirka připravil překvapení,“ povídá Lenka další čtvrtek. „Pojedeme na tři dny někam, kde to určitě neznám, ale do hotelu to prý také není.“
Den na to už jela s novým milencem autem asi sto kilometrů od domova. Z dálnice sjeli do malé vesničky a dál pokračovali už po lesní cestě k chatě ukryté v lese.
Chata! To bylo pro Lenku to překvapení.
„Dáš si kafe?“ povídá Jirka, když všechno z auta už vynosili dovnitř.
„To bych ráda, ale já ho udělám, ukaž,“ hrne se Lenka do kuchyně. „Kde máš konvičku?“
„Nahoře nad sporákem. Ale počkej, je s pojistným ventilem, který občas blbne. Já to radši udělám sám. Zatím si sedni na terasu. Já kafe přinesu.“
„Tady je nádherně a ten úžasný výhled…“ rozplývá se Lenka.
„Už to bude, už se to vaří,“ volá Jirka vesele z kuchyně.
A najednou bum!! Práásk!
„Jau, au, to strašně bolí, pálí, jauvej, prosím tě, pojď sem! Honem! To bolí. Jau.“
„Co si dělal? Co se stalo? A co to máš s tou rukou?“
„Ta blbá konvička! Urval se ten ucpanej ventil a vařící voda mi vychrstla na ruku. To strašně pálí, bolí.“
„Hele, Jirko musíme do nemocnice, vypadá to ošklivě, já mám strach, aby se ti do toho nedostala nějaká infekce. Ošetřím ti to a jedeme! Jak je daleko nemocnice?“
„Asi dvacet kilometrů. Není to daleko. Prosím tě zamkni, nanos věci do auta a já to snad nějak odřídím i s tou zavázanou rukou.“


V pondělí ráno sedí Lenka v práci jako zařezaná. S nikým se nechce bavit. Nezvedá hlavu od monitoru a nereaguje na žádný otázky.
„No nemám náladu. Nó. Nechte mě bejt.“
Víkend, na který se Lenka tak těšila, nevyšel.
Poslední do práce přišla Květuška a už ve dveřích hlásí: „Holky já mám jobovku. Představte si, že ten můj na poslední chvíli musel jet na školení místo technického ředitele. Protože jeho šéf je nemocný a on ho zastupuje, tak poslali jeho. Na tři dny. Do neděle. Školení bylo někde blízko naší chat,y a tak Jirka říkal, že bude radši jezdit spát na chatu. Že jejich „vrchnost“ večer jenom chlastá a on radši bude na chatě něco dělat.
„Takže se ti to školení vlastně hodilo,“ smějí se ženské. Aspoň tam konečně spraví všechno, co nefunguje. „Vždyť si pořád stěžuješ na tu konvici.“
„No právě! Když přijel v pátek večer na chatu přespat a chtěl uvařit kafe, postavil tu rozbitou, blbou konvičku na sporák a... Já už mu stokrát říkala, ať jí vyhodí. Tam se totiž ucpává nějaký ventil nebo co a já mu říkala, že to strašně syčí a že to může bouchnout. Ale on, že to opraví. Samozřejmě neopravil. Jak si vařil to kafe, tak mu to bouchlo. Vařící voda mu vystříkla na ruku a při tý smůle měl, ale přeci jen trochu štěstí, protože voda mu vopařila jen…“
„Levou ruku,“ špitne Lenka.
„Nó, levou ruku a teď je chudák v nemocnici v Lísku. Musí ležet a každou hodinu mu to převazujou. Bude tam asi týden.“
Vtom se Lenka neudrží a začne strašně plakat. Je k neutišení.
„Nebul,“ povídá dobrácky Květuška. „Až bude Jirka zdravej, tak vezmeš toho svýho a přijedete k nám na chatu.“
Lence se ale uklidnit nedá se uklidnit. Květuška ji vezme kolem ramen a povídá: „Nevyšlo to tenhle víkend, vyjde to jindy. Neboj. Ale vždyť jsem ti říkala, že chlapi jsou všichni stejní.“
„Nejsou, tenhle lotr je ze všech lotrů největší. Je to grázl a tu opařenou ruku mu přeju,“
Konečně teď Květa vše pochopila a zdrceně se podívala Lence do očí.


Žádné komentáře:

Okomentovat