4. října 2019

Prašiví mutanti - napsal Richard König

Je podzimní pochmurná a deštivá sobota. Jonáš se přesto probouzí plný energie a nadšení – dnes je přece ten den! Den kdy do města přijede jeho oblíbená kapela! Prašiví mutanti! Konečně je uvidí naživo! Nadšení však vystřídají obavy : „Pustí mě tam naši? Musí, prostě musí!“
Běží dolů schodištěm s větrem o závod…
„V žádném případě, na tyhle srandy máš ještě čas!“ reaguje maminka, hned co ze sebe Jonáš chrlí své přání.
„Vždyť je mi už 14!“
„Teprve čtrnáct!“ zapojuje se do debaty tatínek.

Z výrazu jejich tváří je mu jasné, že tímto debata končí. Zklamaný kráčí po schodech nahoru zpátky do svého pokoje, a má co dělat, aby se mu po tvářích neroztekly slzy. Kouká z okna, stmívá se, do sluchátek mu hrají Prašiví mutanti… „Mohl bych zkusit pláchnout oknem!“ napadlo ho. Po důkladném prozkoumání však nenachází dostatečné množství záchytných bodů, pád z osmi metrů by nemusel dopadnout dobře. Pomalu se smiřuje se skutečností, že i poslední naděje tiše vyhasíná.
Najednou jej od poslechu hudby vyruší zvláštní zvuk. Vytahuje sluchátka z uší: „To se mi asi jen zdálo“, pomyslí si. Už už strká špunty zpátky do uší, když zaslechne zřetelné bouchání na okno. „Co je to za blbost?“ pomyslí si. „Vždyť bydlím v patře?“ Váhavě kráčí k oknu, otvírá jej, ale nikde nikdo – jen tma a ticho. Jen dva divné klacky čouhají ze tmy směrem do pokoje – „Žebřík! Jsem zachráněn!“ Háže na sebe mikinu s logem své oblíbené kapely a peláší od domu až se mu kouří od bot.
„Kde se tam vzal ten žebřík?“ přemýšlí.. „Bude tam ještě, až se vrátím?“ Všechny myšlenky jsou však zahnány prvními tóny hudby, která se nese z nedalekého baru.
Při návratu domů je žebřík stále na svém místě. Jonáš vleze hbitě oknem do pokoje a zamíří rovnou do postele – nemůže však usnout – sám neví, co mu nedá spát – skvělý koncert, nebo žebřík? Nakonec však únava zvítězí nad vzrušením a Jonáš usíná.
Ráno se vzbudí, promne si oči a zamíří k oknu – žebřík je fuč! Nejistě schází po schodech a míří do kuchyně, kde oba rodiče připravují snídani.
„Tuší vůbec, že byl v noci pryč? Naštvaní nevypadaj, průser nemám!“ zaraduje se... Na žebřík se jich ale zeptat nemůže, ani jejich tváře mu nic nenapovídají – ledabyle kousne do chleba s máslem, a tiše pozoruje oba rodiče… Nic, ani jeden z nich na něj šibalsky nemrká, neculí se.
Usrkne horký čaj a smiřuje se s tím, že tuto záhadu jen tak nerozluští.

Žádné komentáře:

Okomentovat