11. října 2019

Hashtag láska - napsal Miroslav Tichý

„Co po mě proboha chce? Vypadá to jak nějaká láhev,“ říkala si pro sebe studentka Lenka, momentálně zkoušená z přírodopisu a zírající na obrázek rostlinného samičího pohlavního ústrojí na tabuli.
Usoudila, že na láhev by se jí asi v příroďáku neptali, a tak se rozhodla řešit situaci klasickou taktikou: mlčeti zlato. „Takže to nevíš, Lenko,“ zhodnotil profesor Sýkora její znalosti lakonicky.
„No, tak se posaď,“ odeslal ji do lavice a ke dvěma čtyřkám pod blůzkou jí přidal jednu pětku do notýsku.

„Studenti, náročný nejsem, opravdu ne. Tady té části se říká pestík a tady té tyčinka,“ ukázal na obrázek na tabuli. „To je vše, co jsem si přál tady od Lenky slyšet, a rád bych to příště slyšel i od vás. Překreslete si obrázek do svých poznámek. Kdo si to nepřekreslí, ať si to aspoň vygoogluje,“ pokračoval.
Pár studentů konečně zvedlo hlavy od mobilů, patrně zaujati slovem Google.
Profesor chtěl ještě říct něco ve smyslu, že pestík rostliny je o mnoho zajímavější, než ty jejich mobily a Facebooky a že by trochu zájmu neuškodilo, ale dlouhé crrrrrr, konečně završilo oboustrannou celotýdenní tryznu a propustilo je všechny na víkend. Facebook, Instagram i Twitter se začaly plnit novými statusy.
Lenka aktualizovala svůj příběh, hlásil Facebook poctivě a obdařil virtuální prostor její fotkou na autobusové zastávce s textem horečka páteční noci se blíží a statusem natěšená. Instáč nesměl zůstat pozadu. Sledovala, jak fotka se statusem opustila prostor zastávky a rozběhla se ke všem jejím šesti set třiceti šesti facebookovým přátelům. Lajky a komentáře začaly pršet téměř okamžitě. Prohlížela si je a počítala. Spokojená. Opojená.
„Tak co, pojedete, slečno?“ zeptal se řidič autobusu, který se před ní náhle zjevil.
Vytržena z virtuálu jí chvilku trvalo, než si uvědomila, kde že se to vlastně nachází.
Zastrčila mobil a zatvářila se tak, jakože měla zrovna něco důležitého na práci. Nastoupila a hledala volnou dvousedačku. Naštěstí jednu uviděla. Sice před takovým hnusným tlustoprdem ve flanelce, co smrděl kolínskou tak silně, jako kdyby se v ní denně koupal, ale aspoň že tak. Přeci nebudu s někým sdílet prostor, pomyslela si, když usedala. Nasadila si sluchátka, pustila aktuální hitovku a vrátila se zpátky k lajkům a komentářům pod svými příspěvky.
Šedesát pět na Fejsu a třicet dva na Instáči. Hustý, to mám co dělat, pomyslela si, uvnitř však polichocena takovou odezvou. Odpovídala a zvládala obě sociální sítě současně. Nebylo divu.
Co je pestík sice nevěděla, ale v tappingu byla nejlepší ze třídy. Lajky, smajlíky a komenty opouštěly její mobil po desítkách. Náhle zpomalila. Něco ji zaujalo. Komentář pod její fotkou a textem Horečka páteční noci se blíží.
Lukáš Navrátil: husťárna, LOL, smajlík se srdíčkama a tradiční to se mi líbí.
Prohlížela si jeho fotku.
Z displeje na ní koukal do půli těla svlečený mladík s mobilem v ruce, dělaje si zrcadlové selfie.
Žije v Lysé nad Labem. Navštěvuje průmyslovku Nymburk, četla jeho profil. To ji zaujalo. Vždyť ona má v profilu skoro to samé. To je náhoda, pomyslela si. Prohlížela si jeho fotku a snažila se si toho kluka vybavit. Zatím se s ním nepotkala. Ne. Určitě. To by si pamatovala.
Autobus zastavil v obci a řidič nabíral nějakou babičku.
Lenka vzala tašku zpod nohou a položila si ji vedle sebe, aby ta stará paní náhodou neusedla vedle ní.
Pak vzala mobil, zacpala si nos a udělala si selfie v pozadí s procházející důchodkyní.
Obrázek obohatila o šipku ukazující ke staré paní s textem fosils táhnou do jižních krajin, emotikonem vyjadřujícím zápach a vypustila ji do světa. Babička směřující do Lysé nad Labem pro pórek netušila, že se právě vydala na okružní jízdu virtuálním prostorem a že sbírá jeden lajk za druhým.
Lenka nechala babku babkou a otevřela třetí aplikaci tentokrát WhatsApp. To kvůli soukromí. Kamarádka Petra říkala, že prý je Whatsapp na tajný zprávy nejlepší.
Hladila displej palci a ten ji za odměnu zobrazoval napsaný text: „Čau, Peti, čekni fejs, píše mi nějakej Lukáš Navrátil.“ Kámoška Petra, která měla gymnázium v místě bydliště, si už užívala svůj pravý víkend. Po lehkém intermezzu s otcem, který trval na tom, aby vynesla odpadky a telefon nechala doma, debil, se svalila na postel, připojila mobil na nabíječku a sebe na něj. Rychlým prstokladem změnila WhatsApp na Facebook a vyhledala nový Lenčin objev. O minutu později už melodie songu Despacíto oznamovala Lence příchozí hovor.
„Tý jo, Leni, tak ten je COOL! Ty baterky, TVL a ten sixpack, ty krávo. Ty máš takový štěstí, OMG, fakt závist normálně,“ zhodnotila Petra profil Lukáše Navrátila okem soudní znalkyně v oboru antičtí hrdinové a jejich těla. „A myslíš, že mě fakt čekuje?“ zeptala se Lenka.
„Jasně, jinak by ti neposílal smajlíky se srdíčkama. Rozhodně ne v prvním komentu. TVL ti říkám, ten je do tebe udělanej. Tohle už není žádná prdel, Leni, to je normálně vztah!“
Lence se štěstím zatočila hlava a autobus zahnul k nádraží.
„Tak ahoj, Leni, musím končit. Mám tu spoustu příspěvků, který musím olajkovat, ale dej mi vědět, jak to s ním válíš. Jestli si ho necháš utýct, tak seš fakt lama,“ vydala sociálně zběhlejší Petra instrukce a ukončila hovor.
Autobus zastavil na konečné a lidé se začali hrnout ven.
Rychle se vecpala mezi tlusťocha páchnoucího kolínskou a babku jedoucí pro pórek a s pohledem neustále připoutaným k displeji se sunula ven. Přitom si povšimla, že Lukáš nezahálel a její komentář o fosilech táhnoucích do jižních krajin obdařil velkým množstvím srdečných smajlíků a přidal též žádost o přátelství.
Akceptovala ji obratem. Nebylo divu. Byla s ním ve vztahu.
Koketovala s myšlenkou tu informaci zveřejnit, ale vzhledem k tomu, že si tím vztahem přeci jenom nebyla ještě tak úplně jistá, oznámila radši polohu. Autobusové nádraží Lysá nad Labem.
Koukala, že Lukáš Navrátil oznámil tutéž polohu a současně se jí ozvalo za zády.
„Lenka?“
Teď ji to teprve došlo. Stejnej profil, stejná poloha, stejnej bus.
Bože, jak je blbá. Musela ho přehlídnout. Kdyby jen furt nečuměla do toho mobilu, blesklo ji hlavou. Co bude dělat? Najednou se cítila offline, bez dat, bez wifi, bez Googlu a wikipedie. Hozená do řeky mezi krokodýly. Odsouzená jen na mozek.
To není fér, takhle narychlo a rovnou naživo, honilo se jí hlavou. Strachem se jí sevřelo hrdlo. Bojovala s myšlenkou se zapřít, říct, že je nějaká jiná holka, že si ji splet, že…. ale ne, neudělá to.
Petra jí řekla, ať není lama, ať ho checkne, ať jí callne. Nemůže přeci kámošku zklamat. Dodala si odvahy.
„Jo, Lenka, jsem Lenka. Vykoktala ze sebe,“ když dokončila otáčku.
Překvapilo ji, že místo Lukáše se sixpackem na břiše, uviděla brýlatého chlapce s knížkou v podpaží.
Znala ho, moc dobře ho znala. Ze školy. Chodí o rok vejš. Takovej loser, podivín, lama, starej mobil, nemá data, ani pořádnej facebookovej profil. A nepoužívá Instáč. Mrtvola, tak mu říkaj. Sakra, co jí vůbec chce?
„Ahoj, nepostrádáš tohle?“ vytáhl ruku z kapsy a podával ji kryt na mobil s jejím jménem.
Sakra, musel mi vypadnout z kabelky. A zrovna ten modrej – na pondělí. Ten mám nejradši, vedla svůj vnitřní monolog a smiřovala se s faktem, že s tím lamou bude muset komunikovat.
„Jo, ten je můj, díky,“ natáhla ruku a snažila se vybruslit z nepříjemné situace, jak jen to nejrychleji šlo.
Nevybruslila.
„Kam jdeš? Nemohl bych tě doprovodit?“ zeptal se a ruku s krytem trochu stáhl.
Bylo jí jasné, že pokud ten kryt chce, doprovod ji nemine.
„Domů. A můžeš,“ kývla a kryt skončil na oplátku, v její ruce.
„Tak kudy?“ zeptal se brýloun.
„Na náměstí a pak k letnímu kinu,“ odpověděla rezignovaně.
Vydali se na cestu.
Šli mlčky, ona si prohlížela novinky v mobilu a on si prohlížel ji. Bylo jí trapně. Takový ticho. A ještě na ni tak civí. Už aby byla doma.
Trapnost však rázem přerušilo kvílení brzd a nadávky asi padesátiletého muže sedícího za volantem, kterému vešli do silnice.
„Ty krávo, kam čumíš? A ty blbče jakbysmet!“ řval obtloustlý řidič z okénka stříbrné škodovky a od pneumatik se mu linul zápach spálené gumy.
„Slušně prosím, pane, slušně, nic tak hrozného jsme neudělali“ zastal se jich Honza.
„Vysmahni, sráči, nebo ti změním status!“ zařval šofér a začal si odepínat pás.
„Jen do toho pane,“ povzbudil ho – k Lenčině nemalému překvapení – její průvodce a ještě více tím podnítil řidičův vztek.
„Ty hajzle, co si to…“ dýchal tlouštík a už se na něj hrnul. „... dovoluješ?! Chceš si to rozdat nebo co?“
Dosupěl a prskal mu do obličeje. Honza neuhnul ani o píď.
„Pane,“ mluvil klidně, „je tu přechod, školka. Je to v zatáčce a je tu třicítka, kterou jste rozhodně nedodržel. Měl byste se omluvit spíš vy nám. Nebo na vás zavolám policii.“
Řidič ho neposlouchal. Naopak, neutuchající proud nadávek dával tušit, že se k omluvě nechystá.
Honza vyndal starý tlačítkový mobil a chtěl volat 158.
To vytočilo agresora do běla. Jednou rukou chytil Honzu pod krkem, druhou se mu sápal po mobilu a přitom na něj řval: „Ty svině, tak ty na mě budeš volat kliftony, jo? To ti přijde draho!“
Do řevu agresora se ale náhle vloudil zvuk, který tam nepatřil. Honzovi totiž došla trpělivost.
„Aúúú, týý hajzle, pusť mě!“
Řidič ani nevěděl jak, ale náhle se octnul v pozici, z níž se pouštěla hrůza jen velmi těžko. Předkloněn, s rukou za zády, zápěstí bolestivě ohnuté.
„Táák, pěkně se pokloníme a omluvíme, ano?“ řekl mu Honza polohlasem do ucha.
Řidič se ještě jednou pokusil vymanit, ale zvyšující se bolest v lokti a zápěstí ho donutila zařadit zpátečku.
„Slečna čeká,“ promlouval mu zblízka do obličeje Honza a bylo vidět, že nešprýmuje.
Další tlak na loket řvouna ohnul až ke kolenům. Došlo mu, že prohrál.
„Dobře, dobře. Omlouvám se, slečinko,“ zadrmolil.
„Tak prosím,“ pokynul mu Honza rukou k autu. „Jeďte. A opatrně, pane. Přejeme šťastnou cestu.“
Páprda zalezl do auta a s kvílením pneumatik odjel.
Honza si uklidil telefon, upravil košili a vztyčený prostředníček odjíždějícího tlustoprda už nevnímal.
„Tak pokračujem?“ zeptal se Lenky jakoby nic.
„Jo, jo, jdeme. Támhle tudy,“ ukázala rukou.
„Kde ses tohle naučil?“ zeptala se, když opadly první emoce ze zážitku na křižovatce.
„Osm let karate,“ odpověděl a zvedl ze země knihu, která mu vypadla.
„Hm, tý jo, cool,“ ocenila ho po svém.
Nutno uznat, že Lenku počínání jejího průvodce zaimponovalo. Sice to byl furt divnej týpek bez Facebooku, ale jak si podal toho páprdu a jak se jí zastal?! Hm. Ten pocit. Možná to zase takovej loser nebude.
„Co čteš?“ zeptala se ho na knížku, kterou teď pečlivě oprašoval.
„Botaniku. Příprava na vejšku.“
„Aha,“ odpověděla Lenka a její pocit, že je to přeci jenom loser se opět o něco navýšil. Kdo může číst ve volnejch chvílích tohle, pomyslela si. Kdo vůbec může ve volnejch chvílích číst cokoli jinýho, než Fejs, nebo Instáč?! Tomu nerozuměla.
„Já kytky vůbec nemusim. Dneska si mě Sýkora podal na nějakej pestík nebo co to bylo.“
„Pestík je v pohodě. Kdybys chtěla, mohl bych ti s učením někdy pomoct... A Sýkora je docela fajn chlápek. Chodím k němu na přípravu k přijímačkám.“
„No já, ještě nevím,“ sykla, „ale díky. Třeba někdy, jo? Tak já jsem doma. Už musím.“
„Jasně, jasně, ahoj. Rád jsem tě poznal,“ rozloučil se botanik, otočil se o 180 stupňů a šel zpátky směrem k náměstí.
Hm, stejně je divnej, pomyslela si Lenka a vytáhla mobil z kapsy. Od incidentu na křižovatce na něm nebyla. Překvapil ji velký počet zpráv od Lukáše. Celkem osm. Šest smajlíků, z toho dva mrkací a čtyři se srdíčkama, plus jedno sdělení. Lukáš Navrátil má zájem o akci Horečka páteční noci v klubu G-bod Lysá nad Labem a stejný dotaz akorát určený přímo jí: „Ahoj, Lenko, nešla bys se mnou do Géčka?“
Jasně, že šla, jasně, jasně, jasně, vykřikla si pro sebe ještě před vchodem do domu a přitom se zajíkala radostí. Odpověděla mu kladně a návdavkem poslala nálož srdíček a emotikonů vyjadřujících těšení se.
Pak už jen řešili detaily, kdy, kde a jak se poznají, neboť, sic ve vztahu, ještě se na živo neviděli.
Oba se těšili. Každý po svém.
„Lenka provětrala WhatsApp, aby dala Petře zprávu o vývoji situace s Lukášem a začala se chystat na večer. O příhodě s loserem před kamarádkou pomlčela. Petra lidi bez Fejsu úplně nesnáší. Přiznat, že se s někým takovým vůbec bavila, by znamenalo totálně ztratit kredit.
„Poznávací znamení, červenočerná kostkovaná košile a bílý kapesník,“ přišla zpráva od Lukáše.
„Hm, romantik,“ napadlo Lenku a zprávu hned přeposlala Petře.
„Tak, Lenko, jdi na to! Držím palečky. Callni mi klidně i v noci. Stejně budu vzhůru. Mám tu spoustu chatování,“ popřála ji Petra štěstí a dál se věnovala svým virtuálním ovečkám.
Den se konečně pohroužil v pozdní večer a Lenka se vypravila do klubu. Připravená. Natěšená.
Minula rodiče usínající před televizí. Ještě lehce prošacovala máminu kabelku, kde zobchodovala nevratnou půjčku 200 korun a vyšla z domu.
Míjela túje tvořící část oplocení letního kina, vedle kterého bydleli. Vytrémovaná, ale natěšená, plná pocitů spěchala, aby tam už byla. Bude to skvělý rande.
„Lenka?“ ozvalo se jí náhle za zády.
„Ano?“ odpověděla, ale než se stihla otočit a cokoli říct, tlustá ruka v červenočerné kostkované košili ji chytila kolem krku a bílý kapesník jí přistál na obličeji.
Kromě chloroformu ucítila pach silné kolínské. Kde už ho jenom...?
Jen těsně předtím, než úplně ztratila vědomí, zaslechla: „Těší mě. Já jsem Lukáš.“

Žádné komentáře:

Okomentovat