11. října 2019

Bohyně pomsty - napsal Yakeen


Ve Volgogradu, na návrší stojí socha Matky Rusy. Má pološílený, zoufalý výraz a jedenácti metrový meč. V bitvě o její kopeček, zemřely dva miliony lidí.

●●●
Podobně zoufalý výraz má teď Ilona. Nestojí ale jako socha na břehu Volhy. Ona se utrhla z podstavce nevědomosti a kráčí. Jde a otřásá se zem. Prochází branou továrny a asi jí její očividné těhotenství a vztek pomáhají razit cestu. Starý vrátný v poslední chvíli zastaví ruku, která mu po milicionářsku svévolně směřovala k čepici se štítkem, a mlčí. Je mu jasné, že by ji neměl dovnitř pouštět, ale jako nimrod ví svoje. Březí bachyni by se do cesty taky nestavěl. O rozzuřených samicích zná spoustu historek. A tak jen stojí a civí.

Nemlčí postarší pán, který jde proti ní. Je květen, konec šichty a on ji zná. Je mistr na směně, kde pracuje manžel rozzuřené Ilony.
„Dobrý den, paní Kopecká. Koukám, že každou chvíli budete dva!“
„Ty drž hubu, nebo z tebe já udělám dva, hned teď!“ Ilona připomíná bitevní loď, která maličko přibrzdila, aby několika výstřely zničila v zásadě neškodnou bárku, a pak plnou parou vyrazila znovu vpřed. Starý mistr se za pošklebování přihlížejících dělníků potápí na dno sebeúcty. Nikdo se nezachránil.
Ilona míří ke kantýně, a kdyby prodavačky věděly, proč tam jde, utekly by zadem. Ale ony nic netuší, a tak dál špásují s chlapy, co přišli koupit kus žvance před odpolední směnou.
Otevřou se dveře. V nich stojí kulatá bohyně pomsty. Takhle ozářená zezadu sluncem, připomíná tvarem ruční granát, ale není vidět, že je odjištěná. Rozhlíží se po malé kantýně. Za pultem jsou tři ženy. Jednu diskvalifikuje věk a druhou nadváha. Ilona jde najisto. Jediná, se kterou by její Franta moh‘ šukat, je ta mladá, hubená kurva.
Dojde k pultu, a když se k ní laskavá a nic netušící Markéta přikloní s otázkou: „ Co si přejete?“, ubalí ji nehoráznou facku.
Poslední měsíc si ji doma Fanda dobírá, že vypadá jako hrošík. A ona teď opravdu – se silou hrošice – smetla štíhlou Markétku do uličky za pultem. Když na ní skrz slzy vzteku a v gejzíru slin ječí: „To bylo naposled, ty čůzo, co jsi šukala s mým starým!“, opravdu jako hroch vypadá. „Jasný?“ zakřičí ještě a zdá se, že by byla schopná rozdupat nejen pult a Markétu, ale i regály se zbožím za ní.
Markéta na zemi sklopí oči a přikývne.
Ilona se otočí, pokropí přihlížející palbou ošklivých pohledů, odfrkne si a odplouvá. Teď zakotvila před vrátnicí a čeká na svého muže.

●●●
Vážení čtenáři, hlavně vy, muži, pokud vás právě napadlo, že byste rádi Fandovi zavolali, kdybyste měli jeho číslo, a varovali ho, vězte, že tento příběh se odehrává v době, kdy dramata mívala ještě čas a klid dozrát, a kdy nebyla předčasně rozmělněna a zmařena ve výru varovných esemesek. Nebyly mobily. Ano, na Fandu čeká sopka těsně před výbuchem, ale on nic neví. Odpočívá v klidu neznalosti a my pro něj nemůžeme nic udělat.

●●●
Ženy za pultem se seběhli k Markétě. Markéta pláče.
„Ty ji znáš?“ ptá se starší kolegyně opatrně. Markéta bulí a vrtí hlavou. „A toho jejího?“
Markétka začala bulit opravdu na plný pecky a padá jí kolem krku: „Já nevěděla, že je ženatej, paní Horáčková, natož že budou mít miminko.“ Tekoucí tmavé oční stíny a řasenka ruinují bílý dederonový plášť (ne že by si to nezasloužil, je to ohavný plášť), ale prohlášení zní upřímně a paní Horáčková jí to věří.
Tlustá kolegyně Markétce hladí baculatou rukou vlasy a slovy: „Chlapy jsou svině“ i duši.
Těch pár chlapů, co je v kantýně, už pár minut nedýchá a dělá, že tam nejsou. Jó, tyhlety ženský věci, emoce, krev a porody. Nic pro ně. Potichu vyklízejí pozice. Jeden dokonce bez svačiny. Jestli sebere odvahu, přijde později.
Paní Horáčková, můžu si zavolat?“ vzlyká teď Markéta. Dostává souhlas a vytáčí telefonní číslo. Ano vytáčí. Prst zasune do otvoru číselníku, a točí s ním, dokud nenarazí na chromovou zábranu. Tohle udělá šestkrát. Pak se dlouho ozývá vyzváněcí tón a: „Železářství, prosím.“
Markétka se snaží potlačit pláč, a tak zní spíš jako by měla rýmu: „Můžu mluvit se Zdeňkem?“
„Jo,“ zabručí vedoucí a jde pro něj.

●●●
Než ho najde, máme čas udělat si pořádek ve jménech. Možná sis, bystrý čtenáři, všiml, že rozzlobená Ilona přišla bránit své manželství s Fandou. A zoufalá Markétka teď volá Zdeňkovi! Všimnul sis správně. O tom právě je tenhle příběh! Ale tady už běží Zdeněk a my musíme pokračovat ve vyprávění.

●●●

Právě popadá sluchátko: „Ahoj lásko!“ vypadne z něj a chtěl by říct ještě něco hezkýho, ale je zaražen tou z nejobávanějších vět: „Proč jsi mi neřekl, že jsi ženatý?“
Markétky hlas se teprve učí být na Zdeňka ošklivý a moc mu to nejde. Zní to jako lítost.
„Jak jsi se, to dozvěděla?“
Aj ja jaj. To nebyla dobrá odpověď. Markéta znovu bulí na plný pecky.
„Chtěl jsem ti to říct sám. Je to jen taková formalita. Už spolu přes rok nežijeme, chtěl jsem tě to..“ ale nedokončí. Už se to stejně nedalo zachránit.
„Tak to do tvý ženy vstoupil asi duch svatý co?“ skočí mu do řeči Markétin hlas, který už se naučil být ošklivý a rovnou se začal zdokonalovat v jedovatosti: „Pamatuj si, že už tě nikdy, rozumíš, nikdy, nechci vidět, ty ulhanej hajzle. Už mi nikdy nevolej, už za mnou nelez a jdi dělat domů taťku k tej tvojí těhotnej ženě, rozumíš?“ Pak už mohl slyšet jen náraz sluchátka o vidlici a přerušovaný tón.
Zdenek stojí za pultem v železářství se sluchátkem v ruce. Svět se zastavil, myšlenky se rozběhly.
Jejich manželství se Zuzanou fakticky skončilo už dávno. I se takhle domluvili. Museli se brát, ale ona pak potratila. Bylo to celý bolavý a v jejích devatenácti a jeho dvaceti bylo na ně všeho moc. Odstěhovala se k mámě, aby se dostala z nejhoršího, a on zase zůstal ve svojí garsonce sám. Nevidět ji bylo vlastně lehčí, než před tím balit a odnášet do frcu všechny ty pleny a oblečky, co zbrkle koupili koncem prvního trimestru. Bylo to, jako by to nebylo. Pro oba lehčí. A pak po roce – vlastně samoty – potkal Markétku. Byla nová, čerstvá, bezbolestná. Úplně se do ní zbláznil. Vynořil se z hloubky nepřiznané bolesti a nadýchnul se čerstvé lásky. Chtěl jí to říct, až to bude papírově vyřešený. Byl si jistej, že to pochopí.
Pak mu to došlo! Když byl před třemi měsíci domlouvat rozvod, tak se se Zuzanou pomilovali. Naposled, legálně a na rozloučenou. Asi aby spláchli tu pachuť potratu. Možná i z lítosti nad tím, že se jim to manželství nepovedlo. Ale že by z toho otěhotněla? A jak by to mohla vědět Markéta?
Teď už Zdenek za pultem nestojí. Bez omluvy vyběhlne ven. Sluchátko na kroucené šňůře visí od přístroje a je z něj slyšet: „Tú-tú-tú-tú…“

●●●
Nyní by se možná hodilo napsat: pokračování příště. Trochu si odpočinout. Popřemýšlet, kdo tedy byla ta Ilona, když teď tady čtete, že Zdeňkova žena se jmenuje Zuzana. No jo, ale na tyhle úvahy není čas! I v době před mobilními telefony život běžel někdy z kopce. Třeba teď.

●●●
Zuzana vychází z ordinace gynekologa a s novou informací se teprve smiřuje. Doktorka, když viděla její slzy a přečetla si o samovolném potratu v kartě, ji uklidňovala: „Nebojte se, maminko, tentokrát to bude v pořádku. Budeme vás sledovat a uděláme pro to, co bude v našich silách.“ Co taky mohla říct víc? Ještě přidala: „Teď je všechno s plodem i s vámi v pořádku.“ A už ji sestřička přinášela kartu další ženy.
Teď je všechno s plodem i s vámi v pořádku, opakuje si Zuzana na chodbě a opravdu si není jistá. Má hrozný strach, aby tu ztrátu nemusela znovu prožívat, a taky ví, že Zdeněk si našel Markétu a chce se rozvést. Řekl jí to, byl to férovej kluk. Chápala, že se rozcházejí, aby jeden druhému nepřipomínali bolest. I si to takhle se slzami řekli a přáli si to nejlepší jeden pro druhého. Proto to taky skončilo tím vlastně pěkným, ubrečeným milováním na rozloučenou. Ale teď si přijde, že je na všechno sama a že je ta druhá. A ona je… samodruhá.
Zuzana se blíží k paneláku, ve kterém bydlí u rodičů, a proti ní běží Zdeněk. Středisko, ze kterého jde, je za rohem, takže má pořád v ruce lékařskou zprávu. Papír s mnoha překlepy se dvěma vyraženými O zvědavě dívá na přibíhajícího Zdeňka. Ano, doktorky tenkrát ještě psaly na stroji.
Zuzana pláče a podává zprávu Zdeňkovi. Ten to ani nemusí číst. Ví, že je to pravda. Padají si do náručí a konečně brečí spolu. Pro to, co odešlo, a tím i proto, co přichází. A v tomhle náručí je opravdu s plodem i se Zuzkou všechno v pořádku.

●●●
Můžeme je tady nechat, jsou oba v dobrých rukách. Neomalená náhoda, zásah Boží nebo karmický proud následků a příčin (laskavý čtenář nechť v duchu škrtne, co se nehodí) způsobily, že se tito dva znovu potkali, a to v nejvhodnější chvíli. Zatím nevíme, proč Ilona praštila zrovna Markétku, ani nevíme nic o Frantovi. Ale Zuzanu a Zdeňka necháme jejich pláči a smíchu, smrti a porodu, nadějím a strachům. Necháme je životu. V každém případě jim můžeme držet palce. To ano.

●●●
Svět se ale točí dál a možná, že i trošku rychleji než obyčejně. Rozzuřená a zoufalá Ilona totiž dupe směrem domů, a to je na západ.
Ráno jí kámoška volala, že jí ten její říkal, že Fanda píchá s nějakou ženskou z kantýny (jestli teda jde nazývat takhle zlomyslnou ženskou kámoška).
Ilonu popadl hrozný vztek a vydala se v tomto zjednat pořádek. To jsme viděli. Po exekuci Markétky vyšla ven z vrátnice a pak stála před fabrikou a čekala, až Fanda půjde domů, aby to vyřešila i s ním. Ale on se neukázal.
Čekala hodinu. To ji vzalo vítr vzteku z plachet. V bezvětří ji dostihla sebelítost a po ní výčitky svědomí. Teď sice dupe domů, ale dupání už tak nějak měkne a ztrácí na razanci.
Ilona v devátém měsíci pořád připomíná loď. Ani nemůže jinak. Ale spíše než bitevní křižník v pohotovosti, teď vypadá jako plachetnice, co se vrací z exotických dálek. Je bachratá, to jo, ale taky poničená bouřkama a má pocuchané plachtoví. Chtěla by zakotvit v nějakém bezpečném přístavu, ale nejde to. Franty se před vrátnicí nedočkala, je zoufalá a už ani neví, kde má bezpečný přístav hledat.

●●●
Plachetnice na poloprázdné lahvi rumu má naopak všechny plachty v pořádku a napnuté. Plavba hnaná tornádem vášně je ďábelská. Franta si už není jistý, jestli je na lodi kapitánem. Spíš ne. Po šichtě nešel domů, prolezl dírou v plotě do maličkého bufé ve vedlejším železničním depu a netrpělivě čekal, až Dita zavře. Klepal se jak alkoholik před prvním panákem. Věděl, že ho to, co s ní má, ničí, ale hrozně Ditu chtěl.
Dita ho posadila na bedny s prázdnýma flaškama za závěs a šla ještě obsloužit pár ajznboňáků, co siipřišlo koupit svačinu na odpolední.
Před tím si oba cvakli z láhve.
Franta pak ještě jednou, když ona prodávala, a pomalu ho připravovala na to, co přijde, až zavře. Kroutila zadečkem, třela se bříškem o pult a o salámech a rohlících mluvila s takovou intonací a dikcí, že František měl erekci a strojvedoucí odcházeli sice se svačinou, ale tak popletení, že je na místě se bát o odpolední cestující v nejednom vlaku.
„Ta Dita je fakt číslo!“ napadlo Frantu, když konečně zamkla za posledním nádražákem dveře a po cestě zpět za pult ze sebe nechala spadnout plášť.
„Tak co pak to pro mě máš, Frantíku?“ říkala teď a pila z lahve rum. Jen tak decentně. Druhou rukou si hladila prsa. Bylo jí pětatřicet, měla muže na montáži a moc ráda sex. Ve Fandovi probouzela ty nejchlupatější představy. Možná proto byl z její okázalé chuti na větvi.
Chytla ho za flígr, postavila ho a přitáhla k sobě. Druhou ruku už měla u něj v kalhotách.
„Tak ty jsi Ditušce přinesl nějaký klacík,“ zlobila ho mazlivě, „ale je to nějakej uvězněnej klacíček. To ho budeme muset osvobodit,“ pokračovala, a rychle mu rozepnula kalhoty. Fanda v tranzu udělal několik nezbytných pohybů a sundal si je.
„No, to budu muset ten klacíček ochutnat,“ hlesla Dita a klekla si k přepravkám.
Franta byl u vytržení. Navíc – jako bonus – z jeho úhlu pohledu Dity pozice krásně tvarovala její vystrčený zadeček. Když si všimnul, že Dita má druhou ruku v kalhotkách, musel ji brzdit.
„Počkej, ne tak rychle,“ zasípal a oběma dlaněmi ji zvednul z kleku. Věděl, že na rychlovku po šichtě má jen jeden náboj a nechtěl ho vystřelit moc zbrkle. Bylo to tak tak.
V objetí docouvali k pultu. Oba si znovu malinko srkli z lahve s lodičkou. Pak Franta otočil Ditu k sobě zády a ohnul ji přes šedivý umakartový pult. Dita cítila…

●●●
Laskavý čtenáři promiň. Nechal jsem se unést vášnivostí té scény, a zapomněl jsem na zásady diskrétnosti. Nechme tedy Františka s Ditou, ať si užijí alespoň trochu soukromí. Nechme na nich, jestli se Fanda díky Ditině zkušenosti a pozici, ve které jsme je zanechali, ten den seznámí s ještě užším a méně tradičním spojením muže a ženy, anebo ne. Nechť alespoň něco zůstane tajemstvím. Máme teď chvíli čas a můžeme si zrekapitulovat děj. Už tedy víme, že Fanda opravdu „píchá s nějakou holku z kantýny“, jak hlásila jeho ženě Iloně ta „kámoška“, a i víme, proč to schytala nebohá Markétka. Ilona prostě nevěděla, že její muž si chodí pro svačinu přes plot do jinýho podniku. No, ale co teď s těma dvěma bude? S nešťastnou těhotnou Ilonou, co bloudí kdovíkde, a s opilým Františkem, který se co nevidět vypotácí zadními dveřmi z kantýny a kterého takřka střízlivá a uspokojená Dita pošle domů. Frantu by třeba mohl přejet vlak.
No, ale přáli bychom mu to? Jen proto, že si ho na chvíli půjčily síly života? Ty síly, které proženou pampelišku asfaltem a donutí úhoře přeplavat celou zeměkouli? Zasloužil by si to?
Tak co s ním?
A tady už jde, tak uvidíme.

●●●
Franta se snaží nevrávorat a schovává za bundou láhev s rumem. Dita odspěchala do školky pro malou a pak domů, on se souká dírou v plotu zpět k sobě do práce.
Je podivně prázdný a přeplněný najednou. Ředí to rumem. Doklopýtá do podnikový kotelny a padne na sedačky z náklaďáku, co tam mají chlapy, když si chtěj dát šlofíka. Tenkrát to ve fabrikách tak bylo. Franta sedí v kotelně a má před sebou čtvrtku lahve rumu a zbytek života. Rozhlíží se. Kotelna voní kouřem, dehtem a šmírem. On rumem. Jako jeho táta, napadne ho.
Teď se k němu začala plížit lítost. Uklízečka v prázdným kině.
Vášeň z něj vyprchala, jako když skončí film. Teď bez ní jsou vzpomínky na jednotlivé scény ze šoustání s Ditou tak trochu trapné. Ale jsou nalepený v jeho paměti jako žvejkačky zespoda sedaček. Teprve teď si vzpomněl na Ilonu a jejich dítě. Je zahlcen smutkem, vinou, bezmocí a lítostí.
Je mu dva a dvacet a neví, jak si s tím má poradit. Chtěl by se opřít o něco, o někoho. Ale jediný správňák, na kterého si dokáže vzpomenout, je Old Shatterhand.
Svět, ve kterým žije, je opilej, ulhanej a posedlej šukáním. A on taky. Dopije láhev a lačně saje ze startky, až si připálí konečky prstů. Takhle žije on i lidi kolem něj. Bez filtru. Úplně se dusí vším tou plytkostí. Představuje si Ilonu, jak doma pláče, jak mu nadává tou řečí zoufalých… Choulí se před pravdivostí sprostých slov a najednou se mu udělá blbě. Tak tak doběhne na záchod a zvrací voňavý rum do smradlavého hajzlu. „To je to místo, co mi patří,“ pomyslí si a pak nad ním svět zatáhne milosrdně oponu.

●●●
Ilona sedí s mámou v kuchyni.
Před chvilkou se zeptala: „Takhle blbý jsi to měla s tátou?“
Máma ještě teď přikyvuje. Po tváři jí tečou slzy. Ilona konečně chápe a odpouští mámě rozvod před patnácti lety.
„Proč jsi mi nic neřekla?“
„Byla jsi malá a tebe měl rád.“
Ilona se s mámou drží za ruce. Teprve teď je připravena být matkou.

●●●
Franta přespí u hajzlu a mnozí z nás si dovedou představit, jak mu ráno je.
Má hroznou kocovinu. I morální. Ale nechtěl bych tě, milí čtenáři, balamutit, že tím se z něj stal hned moudrý a silný muž. Kdepak. Přijde domů s kytkou a zatlouká, jak to jde. Dita ho ještě párkrát zláká, ale pak si najde někoho jinýho chlapa. Franta se bude stávat dospělým pomalu. Bude to trvat ještě dalších třicet let, než mu všechno dojde. A možná to bude spíš dech a testosteron, než rozum a zkušenosti.
S Ilonou vychovají syna, kterého bude mít rád a on jeho. I Zuzana se Zdeňkem budou mít syna a i oni ho budou mít rádi. Odehrály se dva příběhy. Dvakrát byl svět vášnivý, milující, zlý a bolící, a tak se narodí dva kluci.

●●●
No, a teď si představte, že za všema těma klukama, co umřeli tam kdesi na kopečku na břehu Volhy, bylo takových příběhů milionkrát víc.
●●●

Žádné komentáře:

Okomentovat