10. září 2019

Touha - napsala Kateřina Bálková

„Jak krásná jsi,“ vzdychla, když ji zasněně z dálky zase pozorovala.
Snila o tom, jak se jednou dotknou, jak se propletou jejich těla a v jedno splynou. Jen při té představě se jí ježily lístky, jen ta představa jí naplňovala její dny, jen ta představa jí byla důvodem, proč každý den chtěla zase o kus vyrůst a být jí blíž.
Větvička vrby bezhlavě toužila po bílé růži, která kvetla u jejích kořenů.
A tak plynula hodina za hodinou, den za dnem a větvička prahla po růži čím dál víc, ztrácela smysly, nemohla se pohledem odtrhnout od své vysněné. Nekonečné čekání!
Jednoho dne se probudila a vidí, že je růže nadosah. Opatrně ale nedočkavě se k růži začala přibližovat. Nejprve se dotkla jejích sněhobílých okvětních lístků. Takovou hebkost nikdy nepoznala. Růže nic neříkala, jen se záhadně usmívala. To větvičku dráždilo ještě víc. Dotek okvětních lístků jí už nestačil a tak se chystala růži obejmout úplně celou. Když v tom ucítila bolest jako nikdy dříve. Nabodla se na trn růže, zcela obnažená, zcela zranitelná. Růže se jen dál záhadně usmívala.
Poučení: Touha může být lepší než skutečnost.


Žádné komentáře:

Okomentovat