10. září 2019

I muži pláčou… - napsala Jiřina Dašková

Foto: Wikipedie, Hana Kubíková
Na stole v laboratoři leží kostra muže a do areálu Národního muzea, kde mají přírodovědci své depozitáře, pracovny i laboratoře, se začínají sjíždět lidé, které tu obvykle nepotkáte. Církevní hodnostáři, architekt, spisovatel, fotografové, a především rodina člověka, kterého v roce 1950 umučila StB. Pátera Josefa Toufara. Ještě o pár měsíců dříve ale nebylo jistého vůbec nic…

Píše se rok 2014. Do Národního muzea přišla žádost o účast na identifikaci ostatků Josefa Toufara, jehož život, události okolo čihošťského zázraku a smrt je jedním ze symbolů hrůz padesátých let. Toufarovo tělo bylo po smrti uloženo do hromadného hrobu na hřbitově v Ďáblicích, rodina nebyla ani řádně informována o tom, co se stalo. Nikdo nevěděl, kde přesně mezi stovkami, možná tisíci jiných těl leží.

Dlouholetá snaha a pátrání publicisty Miloše Doležala, pro kterého je osobnost pátera srdeční záležitostí, se konečně začíná proměňovat ve skutečnost. Podařilo se mu totiž získat plánek, díky kterému se zdá poloha Toufarovy rakve jasná. Povolení a finance pokryjí 2 týdny prací. Na Ďáblickém hřbitově je 3. listopadu zahájena exhumace.
Exhumace se účastní archeologové, kteří odkrývají jednotlivé vrstvy. Hromadný hrob je tvořen šachtou, ve které je uloženo vždy několik sloupců po více než 10 rakvích, které jsou za ta léta v zemi rozpadlé, zbytky těl, hlína, kosti… To vše je potřeba opatrně odkrýt a identifikovat. A kvůli tomu už jsme tu i my, konkrétně antropologové z Národního muzea, kteří mají s podobnou prací zkušenosti.
První překvapení, a bohužel ne poslední, přijde hned následující den. Plánek, který se zdál být naprosto jasný, vůbec neodpovídá realitě. V hrobu nenacházíme těla lidí odpovídající popisu. Místo muže v první vrstvě rakví nacházíme tělo ženy, pod ním neleží další muž, ale rakev se zbytky několika dětských koster, patrně z pitev na patologickém ústavu. Přichází zklamání a dlouhá diskuze o tom, kde kopat dál. Archeologové tedy po pár dnech začnou odkrývat další šachtu. Situace se opakuje, odkryjí několik ostatků, antropologové vyhodnotí a opět přichází zklamání. A rychle se krátí se čas, který byl vymezen. Opět diskuze, ve které padne rozhodnutí, že následující výkop už bude poslední.
V předvečer svátku svaté Anežky České tedy archeologové odkrývají poslední šachtu. A konečně! V horních vrstvách i ve vrstvách pod nimi opravdu leží ostatky těch, kteří jsou zaznamenáni i v plánku. Stmívá se. Už není možné pokračovat, to hlavní tedy přijde až poslední den ráno. K exkumaci je přizván Miloslav kardinál Vlk. Když archeologové konečně odkryjí hledanou vrstvu s tělem, antropologové místo ohledají a potvrdí jeho pravost. Tím prvním důkazem je drén, který byl Toufarovi po operaci zaveden. Další ohledání a dokazování proběhne později u nás v muzeu a v laboratořích ústavu soudního lékařství v Brně. Už teď je ale jasné, že tělo, na které se všichni dívají, skutečně Toufarovi patří. Kardinál slouží za čihošťského kněze mši přímo na hřbitově a příbuzným, Miloši Doležalovi i dalším tečou po tváři slzy. Poslední den několika let usilovného pátrání přinesl vše.
Stojím před stolem a dívám se na kostru muže, který má opět své jméno. Muže, který zemřel tak krutě a zbytečně. Biskup Jan Vokál odříkává modlitby, kolega Vítězslav balí jednotlivé kosti do plátna, balíčky s ostatky převazuje červenou stuhou a ukládá do rakve. O hodinu později už pohřební vůz odváží Toufara „domů“. Po více než 60 letech se vrací do Čihošti a já cítím vděčnost, že jsem u toho mohla být, i úctu k lidem, kterým stojí za to hájit nevinu a svobodu.





























































Stojím před stolem a dívám se na kostru muže, který má opět své jméno. Muže, který zemřel tak krutě a zbytečně. Biskup Jan Vokál odříkává modlitby, kolega Vítězslav balí jednotlivé kosti do plátna, balíčky s ostatky převazuje červenou stuhou a ukládá do rakve. O hodinu později už pohřební vůz odváží Toufara „domů“.