24. září 2019

Jsem vybledlá fotka v rámečku – napsal Martin Tomášek

Současnost
Jsem vybledlá fotka v černém skleněném rámečku a stojím na krbové římse velkého domu. Vždycky tomu tak ale nebylo.
Byla jsem nalezena asi před rokem při vyklízení půdy. Majitelé se rozhodli udělat z ní obytné prostory a pronajímat je.
„Miláčku, můžeš sem na chvíli přijít? Něco jsem našla.“
„Hned jsem tam, zlato!“
Když přišel Jan nahoru, jeho žena Marcela mu podávala zažloutlý snímek, který byl tak poškrábaný ostřím nože, že bylo sotva poznat, co na něm je. Tedy početná, dobře oblečená rodina, stojící před velkým domem. „Vypadá to na nějakou rodinnou fotografii.“

Honza si mě od Marcely vzal a asi pět minut na mě civěl.
„Děje se něco?“
Místo odpovědi se jen otočil a jak v mrákotách odešel.
Dům měl dole několik pokojů. Jan sešel dolů, zaklepal na dveře jednoho z nich, ale nic se neozvalo. Přesto otevřel. Zády ke dveřím seděl na invalidním vozíku starý muž.
„Dědo?“
Nic.
„Dědo!!!“
Zase nic.
Jan obešel vozík, přešel ke stolu na druhém konci místnosti, vzal tužku a blok a napsal: Dědo, zapni si naslouchátko.
Děda si vzal podaný papír a třesoucí se rukou na něj naškrábal: Baterie!
Honza vyměnil dědovi baterie v naslouchátku a zapnul ho.
„Dědo, Marcela našla při vyklízení půdy starou fotku. Neříká ti nic?“ zeptal se a sáhl do kapsičky u košile, vytáhl mě a podal dědovi. Ten se na mě dlouze podíval, podobně jako předtím jeho vnuk. Nakonec se mu v oku objevila slza, která se po chvilce koulela po tváři. V ten okamžik jsem poznala, že se mu vše vrací. Ležela jsem na jeho klíně a čekala, co bude dál.
„To se nemělo stát…!“
Jan se chtěl zeptat, ale ani nemusel. Ze starce se valily vzpomínky jako voda z protržené hráze. To ale nebylo vše. Janovi připadalo, že starý pán je při svém vyprávění zasněný, jako by to všechno prožíval znovu. „To se nemělo stát! Měl jsem tu fotku zničit, dokud byl čas. A tu španělskou mrchu zabít hned ve dveřích!“

1969
„Naše stará služka odešla do důchodu. Otec proto nechal natisknout letáky, že se hledá hospodyně. Dál jsem to nečetl, ani mě to nezajímalo. Měli jsme to s bratrem roznést, tak jsme to udělali. Za týden se ozvalo klepání na dveře. Otevřel jsem a stála tam ona. Krásná, štíhlá jako bříza, v červených šatech a červenou květinou v černých, po ramena dlouhých vlasech. Po nějaké době se však ukázaly věci, které byly pro naši rodinu zásadní,“ pokračoval děda. „Ona byla levobočkem našeho otce, který jako obchodník cestoval po celém světě. Matku téhle krasotinky poznal někde v zapadlém špinavém bordelu, párkrát si s ní užil, uzavřel obchod a s kapsami nacpanými penězi odjel. Jeho právoplatná manželka se o tom nikdy nedozvěděla. Svému vnukovi, tedy tvému tátovi to otec řekl, když je spolu nachytal. Ale oni se spolu scházeli dál a já o tom jejich tajemství věděl jen proto, že jsem náhodou vyslechl jejich rozhovor. Tento fakt a tahle fotka mi s největší pravděpodobností později zachránily život. Ten obrázek totiž vznikl den před tím, než ta travička přišla do našeho domu,“ řekl stařec a roztřesenými prsty poklepal na starý snímek, který mu ležel na kolenou.
„Ta žena byla opravdu schopná všeho. Svedla otce, ušukala ho k smrti a ještě se k tomu přiznala. Nikdo z nás v tom tenkrát nic nehledal, protože se to stává, ale dnes si myslím, že to samé zkusila i na mého bratra. Jak už jsem ale řekl, ona a tvůj táta byli přistiženi. Krátce na to se rozešli a ona sbalila mého otce, tvého pradědečka. Jak to dopadlo, to už víš. Asi za rok po tom otrávila bratra, a od té doby jsem tuhle fotku nosil stále při sobě.
Po pár dnech pátrání na vlastní pěst a skládání různých střípků se mi začal před očima zjevovat kompletní obraz pravdy. Bohatý obchodník věčně na cestách mimo domov… Jediné, co mi v té době nedocházelo, byl motiv. Ale byl to ten nejjednodušší, jaký může člověk v jejím postavení mít. Ano, uvažuješ správně – peníze. A proč prostě jen neukradla pár cennosti a nezmizela? Dobrá otázka. Bylo jí to prostě málo. Chtěla všechno nebo nic. Proto se rozhodla zbavit všech členů naší rodiny. Mimochodem, ptal ses mě na moje jizvy.“
Staroch si vyhrnul rukávy kostkované košile a ukázal Janovi hluboké jizvy na obou předloktích. „Chtěla mě napadnout zezadu při mé pravidelné procházce v lese. Nevyšlo jí to jen díky mému tušení, že mě někdo sleduje. Určitě ten pocit znáš taky. Otočil jsem se na poslední chvíli a stačil jsem strčit ruce před obličej. Pak jsem upadl na zem a než se mi podařilo ji odkopnout, začala bodat do mé tlusté péřové bundy. Ta mě zachránila. Dokázal jsem se postavit a jejímu dalšímu útoku čelit ve stoje. Změnila taktiku a místo bodání do mě sekala nožem jako mečem,“ líčil děda dál svůj hrůzný příběh. Rozepnul několik knoflíků u košile a ohrnul ji tak, aby byla vidět horní část jeho hrudi. Objevila se další, ale menší jizva. „Nebýt kvalitního zimního oblečení a téhle fotky v kapse, po které se čepel nože občas svezla, tak tu už dávno nejsem.
Když do mě Chasinta bodala a sekala, vykřičela ze sebe důvody pro své bestiální chování. Byla si jistá, že mě zabije a nikdo další se to už nedozví. Její matku náš otec našel někde v bordelu v zapadlém španělském městečku. Navštívil ji tam hned první den a chodil za ní pak po celou dobu jeho pobytu. Za pár týdnů po jeho odjezdu Chasintina matka zjistila, že je těhotná, ale nic neřešila. Porodila dceru a když ta dospěla, zeptala se, kdo a kde je její otec. Matka jí tedy vylíčila svůj příběh a mladá žena se rozhodla otce najít a poznat. Když uviděla náš dům, rozhodla se z toho všeho za každou cenu vytřískat něco víc, než jen usmolenou práci služky. Třeba i za cenu lidských životů… No a teď jsem byl na řadě já. Ona útočila, já uhýbal a sil nám oběma rychle ubývalo. V tom padla rána jako z děla. Instinktivně jsem padl na zem, až jsem si rozbil čelo. Ležel jsem a po chvíli jsem na tváři cítil něco teplého a lepkavého. Sáhl jsem si na krvácející hlavu, mé zranění ale nebylo naštěstí vážné. Když jsem se podíval kolem, moje protivnice ležela proti mně s dírou v zádech a krev z ní vytékala všemi směry. O kousek dál stála za stromem moje matka s dvouhlavňovou brokovnicí v ruce.
„Panebože mami, jak dlouho tady stojíš?!“
„Od začátku. Sledovala jsem ji.“
„A proč ti to tak dlouho trvalo?“
„Chtěla jsem slyšet ten její příběh.“
Zvedl jsem se, objal ji a šli jsme domů,“ řekl starý pán a otřel si slzející oči.

Současnost
„Příběh je u konce,“ řekl stařec a podal mě zpět Janovi. „Je tvoje. Jak s ní naložíš, je na tobě. Já bych ji spálil, je plná smutku a bolesti.“
Jan už mě držel nad plameny krbu, který tu celou dobu hořel. Nakonec si to ale rozmyslel a vložil mě zpět do kapsičky své modré košile.
„Myslel jsem si to,“ ozvalo se mu za zády.
„Dobrou noc,“ popřál Jan starci a odešel.
Když druhý den nesl dědovi snídani, byl starý pán mrtvý. Jako by nemohl zemřít dřív, než se s někým podělí o rodinnou tragédii, spojenou se mnou – vybledlou fotkou v rámečku.

Žádné komentáře:

Okomentovat