25. září 2019

Chvění - napsal Oldřich Voženílek

Snívám, že naleznu skleněnou kouli,
jež odemkne odkrytých tajemství sklad,
tiše a pokorně poprosím, jsou-li
odpověď pravdivou ochotny dát.

Původní příčinou marného snění
i rodištěm každé z těch dotěrných vět
zdá se být touha má pochopit chvění,
kterým je doslova prostoupen svět.


Chvějí se zvířata, chvějí se keře,
chvěje se horký i studený vzduch,
chvěje se ruka, když otvírá dveře,
chvějí se nejspíš i ďábel i bůh.

Nejstarším falešným hráčem je chvění,
jen ono si pohrává s každičkým z nás,
ve zlomku vteřiny titány mění,
ústa jsou vyprahlá, chvěje se hlas.

Mučivá trápení působí v hrudi,
kde schované v dosahu srdečních stěn
naivní upřímnost zákeřně pudí
do krutých pavučin mužů i žen.

Budí to zdání, že je trnem v oku
a nezbývá, co bych měl pochopit víc.
A nejlíp ho uvěznit na tisíc roků.
Chvění je rub, který postrádá líc!

Epilog :
Poslala Amora
s dávkou jeho střel.
Chvění jsem vyhnal
a čas se mi krátí
a dochází dech,
jenž se doposud chvěl.
Proboha!
Ať se ten zmetek vrátí!...

Žádné komentáře:

Okomentovat