20. srpna 2019

Zbytečná smrt - napsala Eva Svobodová

Pevnosti v nás
Italové už dva týdny dřepěli v pevnosti a čekali, až dostanou povel ke stažení. Zásoby se tenčily a vojáci museli hodně šetřit. Kořalka došla úplně. Živili se jen sušenými rybami a plesnivým chlebem. Hlad a nálada pod psa.
Jednotka velitele Andrettiho měla původně za úkol doplnit předsunuté pěšáky, kteří zaútočili na rakouské pozice. Předpokládalo se, že protivník nebude – jako doposud – klást velký odpor a Italům se podaří rychle postupovat. Andrettiho dvě stovky vojáků měly zezadu pěchotu v první linii podpořit a urychlit průlom fronty.
Jenže místo, aby se výbuchy vzdalovaly, ostřelování naopak sílilo.
Bylo jasné, že se útok nepovedl a že jejich druhové ustupují před rakouskou přesilou zpět k pevnosti. Navíc se nepřítel blížil i ze severu...
„K čemu tady tvrdneme?“ začínali muži reptat. „To aby nás tu Rakušáci všechny najednou rozdrtili jako červy?!“
Avšak Andretti udržoval i nadále tuhý režim.
„Disciplína všech je podmínkou našeho vítězství,“ rozléhalo se jeho kázání po celé pevnosti. Nikdo už mu ale nevěřil. Všem bylo jasné, že je může zachránit jedině rychlý ústup, a netrpělivě čekali na rozkaz vrchního generála Pasquala Ora stáhnout se z hor.
Toho srpnového večera prolézal vojín Giancarlo podzemím pevnosti. Z nudy zkoumal její konstrukci, protože v civilu byl architekt. Na konci chodby narazil na malou kobku. Nahlédl do pootevřených dveří a za nimi uviděl velitele Andrettiho, jak hoduje u stolu. Okolo něj se vršily bedýnky s jídlem i pitím. Giancarlo hned pochopil, proč vojáci hladoví a proč se velitel každý večer zdejchne pryč. Tady si ukládal ukradený proviant určený celé jednotce.
„Hlavně, že řečníš o kázni,“ vykřikl vojín a vztekle kopl do dvířek.
Andretti zkameněl. Bylo mu jasné, že se provalila jeho šmelina a že Giancarlo si to nenechá pro sebe. Za chvíli to budou vědět všichni! Trest a degradace ho neminou. Co teď?
Brzy nad ránem nechal nastoupit celou jednotku v plné polní. „Vojáci, přišel váš čas. Přesně v pět vyrazíme do útoku na sedlo Basson.“































































































Původní verze
Zbytečná smrt
Jednotka velitele Andrettiho o síle 200 mužů už dva týdny dřepěla v pevnosti a čekala, až dostane povel ke stažení. Původně měla doplnit předsunuté pěšáky, kteří zaútočili na pozice protivníka. Čekalo se na jejich postup. Andrettiho vojáci je měli znenadání zezadu podpořit a urychlit průlom fronty. Jenže místo aby se střelba a výbuchy vzdalovaly, naopak sílily. Bylo jasné, že se první útok nepovedl a jejich druhové ustupují před přesilou zpět k pevnosti. Navíc se nepřítel blížil i ze severu. Zásoby docházely a museli hodně šetřit. Kořalka už nebyla vůbec a živili se jen sušenými rybami a plesnivým chlebem. Hlad a nálada pod psa. Vojáci začínali reptat: „K čemu tady tvrdneme? Aby nás tu nepřítel všechny najednou zašlápl jako červa?“ Nicméně Andretti udržoval i nadále tuhý režim. „Disciplína všech je podmínkou pro naše vítězství,“ rozléhalo se jeho kázání po celé pevnosti. Ale málokdo tomu ještě věřil. Vědělo se, že jedině rychlý ústup je zachrání. Všichni netrpělivě čekali, kdy přijde rozkaz slézt z hor.
Jednoho večera prolézal vojín Giancarlo podzemní část pevnosti. Z nudy zkoumal její konstrukci, protože v civilu byl architekt. Na konci chodby narazil na malou kobku. Za pootevřenými dveřmi viděl velitele Andrettiho, jak hoduje u stolu. Okolo něj se vršily bedýnky s jídlem i pitím. Giancarlo hned pochopil, proč vojáci hladoví a proč se velitel každý večer zdejchne pryč. Tady si ukládal ukradené zboží určené jako proviant celé jednotce.
„Tak takhle to tedy je! Hlavně, že řečníš o kázni,“ vykřikl. Vztekle kopl do dvířek. Andretti zkameněl. Bylo mu jasné, že se provalila jeho šmelina a že Giancarlo si to nenechá pro sebe. Do rána to budou vědět všichni! Trest a degradace ho neminou. Co teď?
Ráno nechal nastoupit celou jednotku v plné polní. „Vojáci, přišel váš čas. Přesně v osm vyrazíme do útoku.“

Žádné komentáře:

Okomentovat