19. srpna 2019

Andrea - napsala Nataša Richterová

Ivanu probudil podivný zvuk. Zaposlouchala se. Pravidelné odfukování na vedlejším polštáři bylo v pořádku, ale to kovové cvakání ne… 
„Radku, vzbuď se, něco tu šramotí.“ Ivana zatřásla nahým spáčem. „No tak, Radku, slyším klíče v zámku. Někdo se sem dobývá.“ Zatřásla s ním silněji.
„To bude u sousedů. Spi, Ivčo.“ Přitáhl si ji a zabořil tvář do jejích vlasů. Tohle sladké tělo jen nerad pouštěl z náruče.

Ale Ivana se odtáhla: „Poslouchej!“
Radek se posadil a rozsvítil lampičku: „Hmm, to je asi u nás.“ Vstal a natahoval si trenky.
Ivana ho chytla za ruku: „Nechoď tam, co když jsou to zloději? Můžou mít zbraň…“
Z chodby se ozvala rána a ženský hlas: „Do prdele, takový malý boty!“
Radek zbledl.
„Radku, kdo je to? Tvoje matka?“
Svraštil čelo a zašeptal: „Něco horšího… To je Andrea.“
„Co?“ vytřeštila oči. „Ta tvoje bejvalka? Jste už rok od sebe, ne? Tys jí nechal klíče?“
„No, asi už jo. Totiž... asi mi je zapomněla vrátit…“
Promnul si obličej. Poslední, koho chtěl vidět, byla jeho bývalá milenka. Ta milenka, která se tak dlouho odhodlávala, že se kvůli němu rozvede, až se nakonec nadobro vrátila k manželovi. Což jí ale nezabránilo v tom, aby mu občas neudělala žárlivou scénu. Zvlášť, když něco vypila.
„Co mám dělat?“
„No to je snad jasný, ne? Vyhodit jí! Nebo ji snad chceš pozvat do trojky!?“
„Třeba zase hned půjde?“ zadoufal.
Ivana protočila panenky. Znala celou Radkovu historii s touhle paní Andreou. Z vedlejší místnosti se ozvala další rána. „Asi ne…“ znovu povzdechl, otevřel dveře a rozsvítil v pokoji.
Vrávorající postava se probírala oblečením poházeným po gauči. Vzala do ruky podprsenku a prohlížela si velikost. Zkoušela ji přiložit na svou hruď. Když zpozorovala Radka, vyštěkla: „Kde ji máš, co? Nezapírej!“ máchala mu podprsenkou před očima. „Umím si spočítat dvě a dvě. Tohle jsou slušný trojky!“
„Andreo, nekřič, prosím tě! Co tady děláš?“
„Já se ptala první, ty, ty…! Co tu máš za ženskou?“ škytla a se otočila ke dveřím do ložnice: „Hej, slečno, nebo co jste! Vylezte! Já vás neukousnu!“
„Andreo, prosím, potichu…“ zaúpěl Radek.
Ivana vyšla omotaná peřinou a zůstala stát u dveří. Pozorovala rozcuchanou ženskou s nepříčetným pohledem, které z příliš těsných kalhot vylézaly bílé špeky. Napřáhla k Andree ruku a z peřiny vykouklo kulaté ňadro.
„Á! Slečna spí nahá, co? Jasně, že nahá! Moc se tu nevystavuj, nádhero!“
Andrea vrhala kousky oblečení po Ivaně. Ta si přitáhla těsněji peřinu k tělu a nechala svršky dopadnout na zem.
„Dobrý večer! Já jsem Ivana, těší mě, že vás poznávám.“
Andrea se znechuceně chytla nabízené pravačky a přitom zaregistrovala snubní prsten na levém prsteníku. Takže zřejmě panička na záletech, pomyslela si.
„Tak mě teda taky těší. Ale teď musím…“ Andrea zkřížila nohy, „…čurat,“ zašeptala a zmizela v koupelně.
„Proboha, vyhoď ji, Radku!“ zasyčela Ivana.
„A jak to mám asi udělat?“
„Popadni ji a vyhoď ven!“
„To nejde. Je nalitá. Ta je schopná udělat scénu v celým domě.“
„Nebuď srab! Nalož ji do auta a prostě ji odvez!“
„To ji mám odvézt domů? K jejímu manželovi? Viděla jsi ho někdy? Ten chlap by mě zabil!“
„Ty jsi vážně bábovka! A taky by asi měla vědět, že my dva jsme…“
„Teď ne!“ zakvílel Radek.
Ivana semkla rty, sebrala své oblečení a s prásknutím dveří odešla do ložnice. Osamělý Radek si při pohledu na hodinky povzdechl. Za chvíli mu měl zvonit budík. Vlak do Berlína odjíždí za dvě hodiny.
No nic, tak vyrazím o něco dřív. Andrea určitě odejde, jen co za mnou zaklapnou dveře. Obléknul se a chystal se k odchodu. Vtom z koupelny vyskočila Andrea a zastoupila mu cestu.
„Tak to prrr! Nikdo nikam nepůjde! Ještě jsme se nenapili!“
Radek ji obešel velkým obloukem.
„Já musím na vlak, Andreo. Vrať mi klíče a už sem, prosím, nechoď!“
Ivana vyšla z ložnice. Radek ji políbil a zašeptal: „To bude v pohodě. Drž se! A o nás jí zatím nic neříkej.“
„No, to nemyslíš vážně! Necháš mě tu s ní? Je šílená!“
Ivana nevěřila, že Radek chce jen tak zmizet.
„Ale ona za chvíli vypadne,“ chlácholil ji. „Uvidíš. Až odejdu, půjde také. Není zlá, je jen nešťastná. Tak pa!“ Vzal kufr a zabouchnul za sebou dveře. Ivana zakroutila hlavou a sesunula se na židli. Ten zmetek!
Andrea se rozběhla za ním: „Radku!“
Chvíli civěla na vchodové dveře. Pak vytáhla svazek z kapsy a zamkla.
„Tak už toho bylo vážně dost, já mizím. Moudřejší ustoupí. Sbohem!“ ozvala se v tu chvíli Ivana. Protáhla se kolem Andrey do předsíně a vzala za kliku.
„Moudřejší nemá kam ustoupit! Hahaha!“ pohupovala Andrea klíči mezi prsty. „Takže ty nikam nepůjdeš. My dvě si musíme promluvit.“
Ivana marně šacovala kabelku, své klíče nemohla najít.
„Na tohle já nemám náladu. Okamžitě mě pusťte!“
„Až se mi bude chtít!“
„Odemkněte!“
„Nasrat, kočičko!“
Ivana si připadala jako v nějakém hororu. „Tak dobrá, promluvíme si. Ale já se budu ptát první.“
„Ne! Já se budu ptát!“ zasyčela Andrea. „Chci vědět co ty a Radek? Já chci Radka zpátky! Neber mi ho,“ pokračovala mírněji. „Jsi přece vdaná, ne?“ Stočila pohled na Ivanin prsteník.
„Vy také, Andreo,“ připomněla jí. „Máte svého manžela a dceru…“
„Jenže já potřebuju Radka!“ vzlykla Andrea. „Ale teď asi potřebuju…“ chytila se za břicho, „zvracet...“ dodala a s typickými bublavými zvuky zapadla na toaletu.
Ivana seděla u stolu a čekala na další výpad té šílené ženy. Po chvíli vzala za kliku a nahlédla dovnitř. Uviděla Andreu spící u záchodové mísy. Potichoučku zase zavřela. Sedla si ke stolu, složila hlavu do dlaní a zaúpěla: „Proč zrovna já musím mít takovou smůlu?“ Vždyť Radek se zdál být tak perfektní! Konečně, říkala si, konečně citlivý muž, který je pravým opakem bývalého manžela. Ale, že bude takovej srab a zdrhne před ožralou ženskou! To její bývalý, ať byl, jaký chtěl, se nikdy s ničím nepáral. Milou Andreu by vynesl v zubech! Byl to takovej divoch… Pravda, až moc velkej! Načapala ho dva měsíce po svatbě s nevlastní sestřenicí. Hnus! Zapíjela ten žal, vztek a rodinnou ostudu půl roku. Sestřenici i toho hajzla pronásledovala po všech sociálních sítích, aby všichni věděli, co jsou zač! Bombardovala je esemeskami a nočními telefonáty… Až na ni jednou zavolali policajty. Byla tak zoufalá, že málem přišla o rozum! A najednou jí to došlo. Najednou uviděla sebe samu. Vždyť tahle Andrea je stejně nešťastná, jako bývala ona! Záchodová klika cvakla a Ivana byla opět ve střehu.
„Kde je Radek?“ zamumlala rozespalá Andrea s kalhotami na půl žerdi. Stála ve dveřích a rozhlížela se po místnosti. Nechápala, co tu dělá a proč ta cizí ženská na ni tak zírá.
„Jel na nádraží, to jste zapomněla?“
„Aha, nádraží… A co vy, slečno?“
„Paní,“ připomněla jí Ivana a zvedla prsteník s kroužkem.
„Aha. Takže kdo vlastně jste? Jeho nová milenka? Panička, co se doma nudí?“ vyzvídala Andrea.
„Já jsem,“ odmlčela se Ivana, „jsem Radkova manželka. Vzali jsme se teprve před dvěma dny,“ dodala opatrně.
„A-ha…“ Andrea se zamračila a cítila, že dostává příšernou migrénu. Chytla se za spánky.
„Bylo to dost narychlo…“ dodala Ivana.
„Takže… vy jste tady vlastně doma…“ Andree se zatmělo před očima. „Takže já… Já tady zjevně nemám co dělat, že jo? Auu!“
„Je vám něco, Andreo?“
Andrea zavrávorala, zamotala se do špatně natažených kalhot a svalila se na gauč.
„Děsně mě bolí hlava. Potřebuju prášek…“
„Něco vám přinesu.“
„Já už nebudu obtěžovat a hned vypadnu,“ zamumlala Andrea do polštáře, stočila se do klubíčka a vmžiku usnula.
Ivana chvíli stála a pozorovala spící ženu. Pak vzala huňatou deku a přikryla ji.

Žádné komentáře:

Okomentovat