16. srpna 2019

Vesmírná televize na ostrově Masíra - napsal Miroslav Tichý

Těším se. Nikdy jsem na ostrově nebyl. V Ostrově jo, ale to byl ten u Karlových Varů, tak ten se asi nepočítá.
Tak tedy ostrov Masíra, můj první. Těším se. Na první noc v poušti, u moře, v divočině... a přesto na pláži.
Opouštíme Jalan Bani Bu Hassan a míříme k 300 kilometrů vzdálenému ostrovu Masíra. Ostrovu ležícímu v Arabském moři, cca 30 kilometrů východně od ománské pevniny.
„Tak na tomhle nejedu,“ oznamuje mi manželka suše, když vidí náš trajekt.
Faktem je, že i já jsem chvíli považoval tuhle orezlou věc spíše za roztavení hodnou hmotu, než za dopravní prostředek schopný plavby, ale nakonec jsem rád zaplatil 15 RIÁLŮ (1 RIÁL za 60 Kč) a spočinul rodinkou i vozem na palubě tohoto plavidla pendlujícího mezi pevninským Ras an Nuqda a ostrovním městem Ras Hilf.
Dvouhodinová plavba utíkala dle zaběhnutého scénáře.

Scéna: loď s náznaky modré barvy, dunící motory, na zádi o zábradlí opřen otec, matka, dcera.
Otec: „To bylo fakt hustý sem najet, vidíš, jak je tam málo místa?“
Matka: Přitakává, obdivuje otce.
Dcera: Drží šátek a pozoruje, jak vlaje ve větru.
Otec: „Podívejte se na tu nádheru,“ kýve hlavou ve směru zapadajícího slunce.
Matka: Přitakává, obdivuje otce.
Dcera: Drží šátek a pozoruje, jak vlaje ve větru.
Matka: „Co hledáš?“
Otec: „No, do prdele,“ (dramatická pauza, plácání se rukama po kapsách) „teď tu byl.“
Matka: „Co hledáš, prosím tě?“
Otec: „Foťák asi přece, ne?“
Matka: Sahá mu do ledvinky na zádech, vytahuje foťák a podává ho otci.
Dcera: Drží šátek a pozoruje, jak vlaje ve větru.
Otec: Bere od matky přístroj a fotí západ slunce – po dobu plavby celkem sedmnáctkrát.

Tolik k cestě trajektem, jen si ještě dovolím malý dovětek.

Otec: Druhý den ráno při prohlížení fotek maže šestnáct stejných fotek západu slunce nad Arabským mořem.

S prvními hvězdami přijíždíme na ostrov Masíra. Městečko Ras Hilf nás vítá příjemným podnebím, svěžím vánkem a vůněmi linoucími se z tamních obchůdků a občerstvoven. Do jedné takové zapadáme a za jeden Riál (což je cena, v Ománu velmi běžná) objednáváme místní dobroty.
Chicken masala, cizrna, arabský chléb a čaj s mlékem, nám teď budou dělat společnost dalších čtrnáct dnů. Je fakt, že místo čaje by se hodilo spíš pivo, ale s tím v Ománu nepočítejte. Moc arabských států jsem tedy neprojel, s Ománem ještě Jordánsko a Maroko, ale jestli se někde opravdu nedá sehnat alkohol, je to bez debaty Omán.
„Tati a kde budeme spát?“ ptá se dcera a poměrně trefně vystihuje to, co mám v hlavě i já.
„Musíme 60 kilometrů na jih,“ oznamuje průvodce Petr a už nás žene do aut.
Chicken masala se bude trávit tam.
Přejíždíme na jižní cíp ostrova. Opouštíme světla města. Jedeme pustinou. Nevidíme nic, ale vlastně, něco přece. Stačí jen zvednout hlavy. Nebe vypadá, jak tmavý koberec, na který někdo vysypal třpytky. A čím více v pustině, tím více je i třpytek.
Dojíždíme na konec ostrova. Jeho nejjižnější cíp. Slyšíme moře. Nevidíme ho. Zatím.
Kempink nadšenci staví stany, zbytek padá do písku a počítá na nebi nespočítatelné. Sosáme energii z téhle vesmírné televize, která nás brzy zklidňuje a po chvíli nechává usnout.
Jako kdyby všem říkala:
„Pořádně se vyspěte, kulíšci, ať máte sílu. Zítra bude totiž pekelný vedro, všichni se spálíte. Ty budeš lepit píchlý nafukovací karimatky, ty ztratíš brejle, ty peněženku, ty se málem utopíš. V
ečer přijde vichřice, písečná bouře a nikdo se nevyspíte. Tak spinkejte, ať jste hezky nachystaný. Na život. Na tu nejlepší adventuru, co tu můžete hrát. Dobrou noc.“


Žádné komentáře:

Okomentovat