28. srpna 2019

Pískoviště - napsal Yakeen J. Helus

Ilustrace: Satya
S tím pískovištěm byla spojena tajemná vzpomínka na cosi minulého. Na cosi vznešeného. Vyprávěly o tom jeho drolící se, bohatě štukované okraje, a prázdná místa, kde někdo odsekl erb.
Ale ani plastika ženy s třímetrovýma rukama, která na průčelí domu v absurdním náručí nové doby drtila děti do podoby budoucích kádrů, ani nápis Závodní mateřská školka, nedokázaly z toho místa úplně vyhnat atmosféru velkorysé rytířskosti, odvahy lásky a pravdy.
To tajemství bylo pořád ještě trochu přítomné v zahradě a v domě. Dalo se vidět v odraze velkých obloukových oken. Ve velkorysosti vstupní haly. V zámeckém uspořádání stromů. Leckde už ho ale pomalu zakrývaly kopřivy, praskliny, nástěnky. Kouzlo bylo ubíjeno každým dalším hranatým oknem, kovovým futrem. Každá další příčka dělila verše architektova vyznání na holé věty. Na hlášení o praktickém využití budovy.
A pod těmito vlivy, přesně na tom pískovišti, Martin zakládal v pěti letech společenství statečných.
Dostat se do této skupinky nebylo zadarmo.
Možná, že kříž na zarostlém náhrobku v koutě parku sem vrhnul svůj stín, možná, že na tom měly podíl filmy o partyzánech, ale kdo chtěl být v partě, musel podstoupit utrpení a tím dokázat svoji statečnost.
Kopřiva žahavka byla velikostí i účinkem k takové zkoušce odvahy ideální.
„Jak strašně ta kopřiva pálí?“
V očích malé Janičky byl strach, vzrušení, ale i zvědavost.
„Strašně, úplně nejvíc!“ trumfoval její nahrávku Martin.
„Jak to, že ji ale držíš v ruce?“
Z Jany jednou bude doktorka a už tehdy v sobě měla schopnost klinického pozorování.
„Já to totiž vydržím,“ pochválil se Martin. „Zkus si to.“ A velmi opatrně se dotknul jedním žahavým chlupem jejího předloktí.
„Au! To opravdu pálí!“ reagovala správně Jana „Takový spálení nechci. To radši v té tvojí partě nebudu,“ dělala drahoty a získávala tím výhody. Učila se.
„Já tě přejedu tou kopřivou po dlaních. To pálí míň a udělám to rychle.“
Martin se bude teprve učit, jak zacházet s korupcí a jak vyjednávat s bytostmi opačného pohlaví, ale v téhle jeho odpovědi už bylo zakódováno vše, k čemu se kdy dopracuje.
„Tak dobře,“ špitla Janička a natáhla dlaň. Je možné, že už tehdy, maličko koketně našpulila pusinku a přivřela oči v přehnaném očekávání strašné bolesti?
„Všichni za jednoho a jeden za všechny,“ vyslovil iniciační formulku Martin a přejel žahavkou po drobné dlani.
„Sssssst,“ uniklo ze sevřených úst malé Jany.
Jednou bude dělat chirurgii a odosobnění bolesti, které se teď na sobě naučila, se jí bude báječně hodit.
Ještě než je ten den zahnali na oběd a povinné spaní, byly v partě čtyři a život byl ještě o trochu víc plný možností a plánů.
Kromě Jany a Martina ještě Petr (ten nebyl velký hrdina, ale bydlel vedle Martina a ten s ním kamarádil a s kopřivou ho opravdu šetřil) a Láďík. Dobromyslný tlouštík. Takový ten typ, co nesmí v žádném dětském dobrodružství chybět. Popálenou ruku si se zájmem prohlédl, ale jinak nereagoval.
Další den gang vyrazil na první výpravu.
„Tam vzádu za domem v parku je prej vopravdickej hrob. A my se tam pudeme podívat,“ oznámil s přehledem Martin.
„T-tam se ale n-nesmí!“ ozval se Petr. Jednou z něj bude policista a my teď můžeme sledovat, jak výprava formuje jeho vztah k zákonům: „C-co když n-nás s-soužky u-vidí?“
„Je to tamhle někde v zahradě, jak je to tam celý zarostlý. Nemůže to bejt daleko, akorát, že tam musíme jít kolem domu a za plotem, aby nás soužky neviděly. A nesmí se tam, protože je tam určitě něco moc zajímavýho!“
Janička zůstala koukat s otevřenou pusou.
Martin promluvil a smetl námitky všech. Okamžitě se přidala na jeho stranu: „Pojďte, bude to parádní výlet!“
Martin se na ni vděčně podíval a tu situaci si zapamatoval, protože celý jeho budoucí život bude po jeho boku stát nějaká Jana, která ho bude – minimálně zpočátku – v jeho nápadech nadšeně podporovat.
Vyrazili. Obejít bývalý zámeček trvalo partě špuntů dost dlouho. Kde co je vyrušilo, často se přehnaně opatrně schovávali za rohy, ale vlastně díky tomu vypadali opravdu nenápadně.
Navíc je nikdo nepostrádal. Soudružky vychovatelky klábosily u kafíčka a cigarety a na děti dohlížely jen tak jedním očkem. Mohly si to dovolit, v té době byly prakticky nedotknutelné.
Partička teď zrovna přeběhla od budovy přes trávník a zalezla za živý plot. Jsou neviditelní a mohou pokračovat.
„T-tady je to do-dobrý, t-tady nás ne-neuvidí.“
Petra dobrodružství teď, když je bezpečné, baví: „T-to s-se d-doma ani ne-ne-nedozví.“
Oči mu úplně září.
I Láďa je připravený pokračovat. Nic neříká, maličko popadá dech. Je rudý, ale spokojený.
„Martine, my ten náhrobek najdeme!“ žasne nad jejich odvahou Jana. To bylo to, co Martin potřeboval slyšet.
„Jdeme!“ zavelel.
Čtyři hektary je pro zámecký pozemek tak akorát. Je to obdélník o obvodu 800 metrů. Když z toho potřebujete ujít jen čtvrtinu, řeklo by se, že to nic není. Ale zkuste si to v nepohodlné škrábavé mezeře mezi neudržovaným živým a drátěným plotem! A když vám je pět!
Chudák Láďa. Ač se brousil z obou stran, neubýval. Naopak přibývalo mu škrábanců a šrámů. Na oblečení i na těle. Nejhorší bylo překonat místa, kde byly zděné sloupky hradby zarostlé do hustého živého plotu. Celá partička se musela vždy doslova prodrat přes obtížný úsek.
Láďa svou vahou odklonil keř od cihlového sloupku, Martin ho více méně přelezl a podal ruku Janě a Petrovi. Nakonec se s praskotem menší černé zvěře protlačil Láďa.
Jednou z něj bude spolehlivý a odolný otec pěti dětí. Postaví skoro sám dům, bude při tom chodit do práce a tři z jeho dětí vystudují vysokou školu z jeho platu řidiče autobusu.
Ani teď si nestěžuje. Funí, je zpocený, ale nestěžuje si.
Martin je ve své první džungli a hned si to zamiluje. A džungle už bude milovat po zbytek života. Má pár škrábanců, ale vůbec o nich neví.
Jana jde odvážně pořád dál. Drží se za Martinem a tají se jí dech nadšením.
Nikdy nebude leader. Bude vždy teamový hráč a vždycky bude silná, když bude někoho následovat. Nejenže takhle vystuduje medicínu, ale bude žádaný odborník do výzkumu a několik kolegů si s její podporou udělá slušné renomé.
Petr už skoro bulí. Je unavený. A on o každém svém škrábanci bezpečně ví! Bojácně pokukuje zpět, ale živý plot už se zase nalepil na ten drátěný a cesta ven není vidět. Jen vepředu nezadržitelný Martin.
I Petr je nadobro určen. Od příště se už na všechna zakázaná a nebezpečná dobrodružství bude chtít dívat jen z té pohodlnější strany.
Po nekonečném počtu oblezených sloupků – bylo jich 14 – je tlupa v rohu zahrady.
„Tady to někde musí bejt,“ možná zbytečně šeptá Martin. „Podívám se tam.“ Skrčí se na čtyři a vší silou pětiletého průzkumníka se protlačí u země mezi kmínky živého plotu.
Hned je zase zpátky. Div tam nenechá hlavu.
Odřenej, nadšenej, vzrušenej hlásí: „Tý jo! Je tam vopravdickej hrob!“
„J-jsou tam ň-nějaký m-mrtví?“
Petr začal svoje první vyšetřování v životě.
„Budou už dávno zahrabaný. Je to určitě strašně starý hrob,“ uklidní ho Jana kvalifikovaným odhadem.
„Tam se nikdy nedostanu,“ posmutní Láďa. Ale Martin se nevzdává tak lehce.
„Musíš dát ruce k sobě, jako kdybys chtěl skákat šipku,“ předvádí na omezeném prostoru houští.
Jednou bude stavět školu v Himálaji, pracovat se sirotky na Srí Lance a nadšená improvizace bude jedna z jeho nejsilnějších stránek.
„Zapřeš se nohama o plot a pak se prostrčíš!“
Martinův plán dává smysl.
Láďa jde do toho. Jeho zavalitá postava, která by mohla patřit mnohem staršímu dítěti, mu nedovolí se poskládat u země. Obětavě se tedy alespoň předkloní a sepnutýma rukama si proklestí cestu co nejhlouběji do roští. Moc to nejde. Pak tím směrem i nastrčí hlavu. Ta zmizí jen tak po uši. Nakonec zabere celou svoji silou a vahou. Zarazí se do roští asi tak půl metru, ale pak to dlouho vypadá, že tam takhle bude muset zůstat.
„Cc-co bu-bu budeme dělat? Ba-ba-babi mě za-za-zabije!“ kňourá Petr.
Vyrůstá pod dohledem ostré babičky, která vyhnala i jeho tátu. Bojí se jí a s ženami bude bojovat celý život. S matkou, se svojí ženou i dcerou.
Martin s Janou zmítajícího se Ládíka vyprostí. Je odřenej, má roztrhanou košili, ale nestěžuje si.
„Já zůstanu tady,“ oznámí a ani to nezní moc zničeně. „Pak mi to budete vyprávět.“
Jeho pasivní odolnost mu jednou umožní přečkat i ty strašně bolavé týdny, kdy jeho žena nebude chodit spát domů. Dočká se. Nakonec spolu zůstanou. Na čekání bude vždycky dobrý.
Naopak už tehdy neexistuje síla, která by pár metrů od cíle mohla zastavit Martina .
„Dobře. Láďa bude tady a my lezeme. Jdu první a pak vás vytáhnu.“
Pro jistotu nečeká na odpověď a nehledě na následky se protlačí, prodře pod hustým keřem k mohyle na druhé straně. Pak vytáhne menší Janu a společně vyčkávají.
Nic.
Petr se definitivně rozhodl. Už žádná další neschválená dobrodružství. Už jenom ty na rozkaz!
Martin s Janou se drží za ruce a předstoupí před náhrobek.
Německý nápis Zde leží můj nejlepší přítel, doga Bessi, 1939-1948, ani jeden nedokáží přečíst, ale kudrlinky sem tam ještě zlaceného písma, zdobné tvary hrobu a jeho dětská velikost působí i tak.
„Zabili ho a pak ho tady zahrabali,“ nevědomky – a v tomto případě nepřesně – zrekapituloval poúnorový vývoj v komunistickém Československu Martin.
„Koho?“ chtěla vědět Jana.
„Toho, co byl jeho ten barák!“ prohlásil s jistotou pětiletého mudrce Martin.
I tohle mu zůstane: pokud si bude něčím jistý, bude to prostě tvrdit. Na druhou stranu musíme mu přiznat, že když se dozví nějaké nové pravdy či vylepší ty staré, bude ochoten kdykoliv začít tvrdit něco nového. To bude jeho veliké plus.
„Neměli bysme to někomu říct?“
Vidíte, Jana už tenkrát věřila, že ostatní mohou jinému pomoci.
„Ne, tohle bude naše tajemství!“ prohlásil Martin.
I on má už tehdy jasno. Chceš-li zůstat v bezpečí, většinu do toho, co víš a děláš, netahej!
„Pojď, radši půjdeme zpátky. Jen se tady pokloníme tomu mrtvýmu.“
Martin bude obdivovat rituály. Už nikdy je ale nedokáže provádět s takovou důvěřivou pokorou jako teď. Nikdy už při tom nebude takhle opravdový.
Dvě malé děti se drží za ruce a důležitě se klaní malému hrobečku v rohu zahrady chátrajícího zámečku.
Někde v podkroví, v zapomenuté krabici dětského divadla, se po letech práchnivění pohne ruka krále a spadne na loutku psa. Černobílé dogy. Dům vydechne. Průvan v chodbě sfoukne z nástěnky halabala přišpendlený obrázek Lenina. V koupelně z kohoutků ukápne několik slz. Kdesi daleko v Bavorsku, starý pán na lavičce v parku zašeptá: „Ach ja, ja der alte Bessie.“
Nikdo si těchto náhod nevšimne.


„Martine, teče ti krev! To se musí umejt!“ přeruší ticho Jana, a děti se odplíží, odkud přišly.

Žádné komentáře:

Okomentovat