27. srpna 2019

Pravda nebo lež - napsala Monika Hodáčová




Josef už si ani nepamatoval, kdy naposledy dostal rukou psaný dopis. Na vojně? To už bylo téměř šedesát let. Ale ty řádky psané trochu roztřeseným písmem patřily přes všechny pochybnosti právě jemu. Nasadil si brýle a začal číst...

Milý Josefe, nikdy jsem se neodvážila Ti psát, ale teď umírám a musím odčinit staré viny. Je to už tak dávno, co jsme byli mladí a zamilovaní. Když jsi mě pozval na první schůzku, byla jsem opravdu šťastná. Sice jsi mi svoji náklonost nedával příliš najevo, ale tak se to přece slušelo, a já nepochybovala, že o mě stojíš. A Tvoje maminka mi prozradila, že mě máš moc rád a taky, že bych se vaší rodině líbila jako nevěsta. Na druhou schůzku jsem vzala kamarádku. Přemluvila mě, pořád říkala, že na ni nemám čas, a tak jsem svolila. Věřila jsem, že to pochopíš a příště si to vynahradíme. Ty ses ale choval úplně jinak, zlobil ses. Jak víš, byla to naše poslední schůzka, už ses neozval. A já si zanedlouho vzala prvního, který projevil zájem. Určitě si pamatuješ, že se mi brzy narodil syn. Ale můj muž mě bil.
„Josífku, co se stalo? Co ti to přišlo?“ Jeho žena Marie se na něj s obavami dívala od chvíle, co ten zvláštní dopis otevřel. Viděla, jak ho to rozrušilo. Snad někdo neumřel. „Josefe“ pomalu zakřičela, „co se děje?“
„Nic Maruško, vůbec nic.“
To ji ale příliš neuklidnilo.
„A kdo ti to píše?“ naléhala.
„Věra. Věra z Pláničky, bydlela kousek od nás, dlouho jsem o ní neslyšel. Počkej, jen si to dočtu.“ Josef se znovu ponořil do příběhu, který měl být jeho vlastní.

Bila mě i moje matka a sestra. Myslím, že to v naší malé vesnici nikdo netušil. Všichni měli matku za milou přátelskou ženu, ale já s ní měla peklo. Nesnášela mě, nechtěla druhou dceru, chtěla syna. Otec ji prý opustil proto, že mu syna nedala a našel si jinou. Jednou mi sestra ve vzteku řekla, že to ona s matkou Ti namluvily, že o Tebe nestojím. Že jsem na schůzku vzala kamarádku proto, abych s Tebou nebyla sama. Když jsem se to po mnoha letech dozvěděla, byla jsem zoufalá. Zničily náš vztah, jen abych se trápila. A Ty jsi jim uvěřil, myslel sis, že si z Tebe dělám legraci. Přitom já na Tebe celý roky čekala. Brzy jsem se rozvedla a Ty jsi byl ještě svobodný. Ale pak sis vzal jinou holku ze vsi, taky rozvedenou, taky s dítětem. Myslela jsem, že mi pukne srdce.
Teď mám rakovinu a vím, že z nemocnice se už nevrátím. Než umřu, chci abys věděl, že to vše nebyla má vina. Způsobila to moje matka, a opravdu se jí podařilo, že jsem se celý život cítila nešťastná. Jenom pár dní bylo v mém životě hezkých. Syna nezajímám, nikomu nebudu chybět. Moje poslední přání je, abys Ty na mě vzpomínal v dobrém.
Tvá Věra
„No a proč ti tak najednou píše? Nikdy jsi o ní nemluvil...“ spustila Marie sotva Josef dočetl.
„Víš, já tomu vůbec nerozumím,“ odpověděl její muž bezradně a těžce hledal vzpomínky na dívku, na jejíž existenci už dávno zapomněl.
Ano, určitě se mu kdysi líbila. Matně si vybavoval i to, že ji pozval na schůzku. Ale že by o ní uvažoval jako o své nevěstě? Že by se urazil kvůli nějaké kamarádce? A že by mu její sestra řekla, že Věrka o něj nestojí? V hlavě měl prázdno. Přitom čím je starší, tím dávné vzpomínky lépe vyplouvají na povrch. Ale o Věře se toho vynořuje pramálo. Byla hezoučká a taková zakřiknutá, ale on na ženění nepomýšlel. Je fakt, že tehdy ještě rodiče plánovali, kdo ze vsi by byl pro koho dobrá partie, a pak se snažili dát mladý dohromady. Ale on se tomu už tenkrát jen smál. A smál se tak dlouho, až byly všechny holky, který přicházely v úvahu, vdaný. Ale netrápil se tím. Když si namluvil Aničku, byla rozvedená a měla už čtyřletou dcerku. Matka s otcem sice měli výhrady, ale nakonec se s tím museli smířit. A Věra? Už si vzpomíná. Když se vdala, odešla ze vsi, a za čas se vrátila zpátky s malým synkem. Ale ničím ho už neokouzlila. Byla věčně zamračená, na kluka křičela. Její matka si vždycky stěžovala, jak je malý nevychovaný, ale kdo ví, jak to tenkrát bylo. Jaký rozdíl oproti jeho usměvavé a trochu svobodomyslné ženě. Až s ní zatoužil usadit se a také odejít z vesnice, která jim byla malá. Že si na něj myslí Věra, vůbec netušil.
Josefovi zvlhly oči. Vždycky mu vyčítali, že je na chlapa moc citlivý. Ale cítil lítost nad ženou, která se mu omlouvá, a on neví za co. Umírá a myslí na něj. Vzpomínky ho zcela pohltily. S Aničkou byl opravdu šťastný, ale čas, který měli vyměřený, byl příliš krátký. Rakovina mu ji vzala dřív, než si pořídili vlastní dítě. Dnes by ji doktoři určitě zachránili, ale tenkrát... Nebyla naděje. Byl vděčný, že s ním zůstala její dcerka. Vrhl se do práce, k tomu starost o domácnost, času bylo málo. Ženský se kolem něj točily, byl pořád pěkný chlap, ale žádnou si nedovedl představit u sebe doma. Trochu se pobavit a dost. Ale jak malá rostla, sama ho začala přesvědčovat, že by si měl někoho najít. Ale uměl by ještě vůbec s někým žít? Marušku potkal až kolem padesátky. Něčím mu jeho první ženu připomínala. Na starý kolena se snad zamiloval. Děti už měli oba velké, mohli žít podle svého. A žijí tak už přes dvacet let. Sami ale nejsou, dohromady mají šest vnoučat a brzy přibude pravnouče. Jak to Věra psala? Že prožila v životě pár pěkných dní? Josef cítil úzkost z prázdného života ženy, která mu byla úplně cizí, a zároveň nepochopitelně blízká.
I Josefovou ženou ten příběh otřásl. Sama často nenašla lásku tam, kde ji čekala, ale brala to jako součást života, který si nakonec zařídila podle svého. Josefa našla aniž by ještě hledala, byl to takový nečekaný dárek. Věra se možná ve své bolesti zatvrdila tolik, že se stala obětí sebe samé. A krutě za to zaplatila. Kéž by mohla alespoň v klidu zemřít, když už nedokázala v klidu žít, pomyslela si Marie.
„Co budeš dělat?“ položila svému muži naléhavou otázku.
„A co asi tak můžu dělat?“ odpověděl skoro vyčítavě.
„Je tam zpáteční adresa?“ zajímala se Maruška dál, jakoby Josefovu odpověď neslyšela.
„Je tam adresa. Ale opravdu nevím, co bych jí asi tak psal. Že pro mě nic neznamenala? To bych jí moc nepomohl. Nechme to být.“

„Sestřičko, nepřišel mi dopis?“ ptala se Věra každé ráno a sestry se té otázky už dopředu obávaly.
„Nepřišel, paní Novotná, nepřišel. To víte, že bych vám ho hned přinesla,“ odpovídala ta, která měla zrovna službu, a viděla, jak se vyhublá babička ještě víc noří do beznaděje. Syn se za ní zastavil jednou za týden, přinesl pomeranče, které rozdala, a běžel. Nikdo jiný za ní nechodil, nikdo jí nevolal. A ona pořád čekala na nějaký dopis, který určitě nepřijde.
„Paní Novotná tu má poštu,“ nese se nevěřícně sesternou. Stalo se něco, čemu nikdo nevěřil. Hned dvě běží, aby ho staré paní donesly.
Věře se třesou ruce. Ani nemůže obálku otevřít. Tak přece napsal. Věděla, že ji miloval. Snad jí tedy odpustil. Moc se bála, aby to tak bylo. Písmenka jsou jak malovaná, jemná jako jeho duše. Ale příliš maličká a jak je nervózní, tančí jí před očima. Ale vidí, že dopis začíná krásně: Milá Věruško.
„Sestřičko, prosím, přečetla byste mi to. Nějak na to špatně vidím.“

Milá Věruško,
přiznávám, že mě Tvůj dopis překvapil. Myslel jsem, že jsi na mě už dávno zapomněla. Byla jsi má první láska, ta nejkrásnější. Pořád jsem na Tebe myslel a těšil se, až Tě zase uvidím. Moc dobře si vzpomínám, jak mě překvapilo, že jsi na naši druhou schůzku přivedla kamarádku. Ano, byl jsem rozzlobený a asi jsem se nechoval moc dobře. A pak mi Tvá sestra řekla, že o mě nestojíš. Strašně jsem se urazil. Byl jsem mladý a hloupý. Moc dobře vím, že ses brzy vdala a tím jsem se zatvrdil ještě víc. Přiznávám, že mě ani nenapadlo, že bys o mě stála. Hodně jsem se trápil a ženám se spíš vyhýbal. Vždyť víš, že jsem se oženil dost pozdě. Mrzí mě, že Tvůj život nebyl šťastný. Teď vím, že i já na tom mám svůj podíl a prosím Tě o odpuštění. Nic jiného už nám nezbývá. Také už jsem starý a nemocný, ale jsem rád, že jsme si vše vysvětlili a můžeme na sebe myslet jen v dobrém. Já na Tebe nikdy nezapomenu.
Tvůj Josef


Sestřička dočetla a nenápadně si otřela slzy. Takovou lásku bych také chtěla prožít, pomyslela si a lehounce pohladila Věru po vlasech. Viděla milující ženu, která konečně klidně usnula.